Blahoslavený Karel I. Rakouský:„Mým největším úkolem je poznat vůli Boží a plnit ji – co nejdokonaleji. Jen nereptat!“
text: s. Františka Sebíňová CSC
Blahoslavený Karel Habsburský (1887–1922), poslední rakouský císař a český král, se stal panovníkem v mimořádně těžké době první světové války. Byl to muž hluboké víry, svědomitý křesťan, milující manžel a otec. Byl vládcem, který se i uprostřed válečné katastrofy snažil jednat podle evangelia. Dne 3. října 2004 byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného.
Mladý arcivévoda
Karel bral svou víru vážně od mládí. Jeho matka, arcivévodkyně Marie Josefa brala chlapce každý den na mši sv. a vedla ho k lásce k bližním a dobročinnosti. U Karla tato výchova přinesla ovoce. Obhospodařoval malou zahrádku a její výtěžek věnoval prosebníkům a chudým ve svém okolí. Často daroval chudým dětem vlastní věci. Již jako malý projevoval Karel velkou úctu k Matce Boží a k Božskému Srdci Ježíšovu.
V roce 1909 se seznámil se svou budoucí manželkou Zitou z rodu Burbon-Parma. Zita sdílela jeho hlubokou víru i názory na život. V roce 1911 se Zita vypravila do Říma požádat papeže Pia X. o požehnání pro zamýšlený sňatek. Papež překvapené Zitě řekl: „Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi.“ První část předpovědi papeže se naplnila. Poté, co byl nástupce trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este zabit, následníkem se stal Karel.
Proti válce
Když roku 1916 po smrti císaře Františka Josefa I. nastoupil na trůn, chápal svou vládu jako službu Bohu a svěřeným národům. Při své korunovaci uherským králem v Budapešti složil přísahu s vědomím, že před Bohem nese odpovědnost za svá rozhodnutí. Korunovaci českým králem v Praze pro válečné události nestihl. Karel se snažil vládnout podle křesťanských zásad spravedlnosti, milosrdenství a úcty k lidské důstojnosti. Odmítal politiku nenávisti a pomsty. Usiloval o sociální reformy, podporoval spravedlivější postavení dělníků a snažil se zmírňovat utrpení obyvatelstva sužovaného válkou a nedostatkem. Dělal vše pro zastavení válečného konfliktu, 1. světové války, kterou chtěl ukončit bez zisku, a dokonce i za cenu vlastních ztrát, aby skončilo zabíjení a utrpení obyvatel. Válku nechtěl, ale jako jediný se jí osobně účastnil, znal hrůzy bitev, mrtvé i raněné, i bídu v zázemí. Odmítal nelidské metody boje a trval na humánním zacházení s válečnými zajatci. Na rozdíl od mnoha tehdejších politiků nevnímal válku jako prostředek k posílení moci, ale jako tragédii, která ničí národy i morální hodnoty. Tajně inicioval mírová jednání, známá jako „Sixtova aféra“, a hledal cesty, jak dosáhnout spravedlivého míru. Chtěl udržet jednotu říše, ale zároveň zajistit všem národům monarchie autonomii a možnost národního, kulturního i hospodářského rozvoje.
Strádání a smrt
Karlova snaha o mír narážela na odpor spojenců i domácích politických sil. Nebylo mu dopřáno ani realizovat své vize v oblasti politické. Po rozpadu monarchie roku 1918 se sice odmítl vzdát svých práv, ale nechtěl se jich domáhat za cenu krveprolití a občanské války. Dva Karlovy pokusy o restauraci monarchie ztroskotaly kvůli zradě lidí, na které spoléhal. Další život císaře Karla a jeho rodiny – měli v té době s manželkou Zitou sedm dětí a osmé na cestě – byl řetězcem strádání v důsledku vyhnanství, krajní chudoby, izolace a bezmocnosti. Karel umírá 1. dubna 1922 na ostrově Madeira na zápal plic. Bylo mu pouhých 34 let.
Císařovna Zita
Druhá část předpovědi papeže Pia X. se tedy na prvý pohled jeví jako mylná, vláda Karla I. nepřinesla Rakousku velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi, ale zánik. Karel je z hlediska těch, co píšou dějiny, považován za téměř bezvýznamného vládce, který sice měl pěkné úmysly, ale prakticky ničeho nedosáhl. To je lidský pohled.
Císařovna Zita zanechala svědectví o tom, jak Karel mimořádně duchovně vyrostl v průběhu posledních měsíců ve vyhnanství. V jeho slovech a jednání nebyl náznak vzpoury a reptání na osud. Uvědomoval si moc dobře, že lidé jsou jen nástroji, že hlavním režisérem dějin je Bůh a jemu se s důvěrou podřizoval. Zita vzpomíná: „Vyhrožovali nám likvidací a tím, že nás oddělí od našich dětí. Byla jsem strašně vyděšená, ale on mě utěšoval: ‚Musíme důvěřovat Bohu; Nejsvětější Srdce Ježíšovo již bude řídit vše takovým způsobem, aby byla naplněna Boží vůle, ať je to cokoli. A tím musíme být uklidněni a šťastní.‘ “
Musím trpět
Karel na své národy, které jej jako vládce odmítly, nezanevřel. Naopak. Věděl, že zodpovědnost za ně dostal od Boha. Obzvlášť mu ležela na srdci situace v Čechách: „Modlím se zato, aby se zabránilo schizmatu v Čechách! Během dne se za to modlím často… Nemohu na to myslet dostatečně.“ Cítil, že nadešel čas sloužit svému lidu jiným způsobem. Manželce se svěřil, že cítí, že Bůh si přeje oběť jeho života za záchranu jeho národů, a dodal: „A já to udělám!“ Zděšená Zita se snažila jej od té myšlenky odvrátit, ale on jí od toho dne začal dávat pokyny pro čas, když už tady nebude. V jeho postoji nebyla rezignace. Přijal svou ponižující situaci, nemoc, a nakonec smrt dobrovolně, jako oběť. Věděl, že se tak může připojit k oběti Krista, kterého tolik miloval, a získat tak pro své národy dobro, které by jinak získat nemohl. Před smrtí opakovaně říkal, že své utrpení obětuje za své národy, aby mezi nimi zavládl mír a smíření: „Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly.“
„Všechno musíme přijímat z Boží ruky, i když tomu nerozumíme.“
