O vztazích, které nás svými zraněními izolují, a o lásce, která každou bolest proměňuje na cestu ke spáse.
text: s. Františka Sebíňová CSC
Ve vesmíru jsou prý miliardy hvězd a planet. Nechápu, proč Pán Bůh všecky lidi namačkal jen na jednu z nich. Kdyby každý měl svou planetu, Pán Bůh by si ušetřil mnoho práce s odpouštěním hříchů. Soudím podle sebe: nemít představenou, spolusestry a kolegy v práci, můj zpovědní seznam hříchů by byl mnohem hubenější. Neexistovaly by hádky, pomluvy, závist, ale ani války a žádné jiné formy vzájemného ubližování.
Stvořeni pro vztah
Proč tedy Pán Bůh chtěl, abychom tady byli spolu, když mohl předvídat, kolik s tím bude mrzutostí? Vzhledem k jeho všemohoucnosti to nejspíš nebylo kvůli úspoře prostor.
Jsme stvořeni Bohem – z něho vycházíme a k němu směřujeme. Ale co vztahy s lidmi? Jsou tady od toho, aby nám to dělali zábavnějším? Nebo je to zkouška a naše jednání s lidmi Bůh hodnotí body, které rozhodnou, jestli postoupíme do dalšího levelu (věčného života) či nikoliv? Jaký je Stvořitelův záměr ohledně vztahů?
Hned v úvodu knihy Genesis se dočteme, že Bůh stvořil Adamovi společnici, aby nebyl sám. Chtěl, aby se spolu starali o stvoření a společně se těšili z jeho lásky. Svůj počin zhodnotil slovy: „Bylo to velmi dobré.“ Vztahy – ať už přátelské, sourozenecké, rodičovské, o manželských ani nemluvě – přinášejí do života mnoho krásy a obohacení. Můžeme si jeden druhému nejen zpříjemnit pobývání na této planetě, ale – a to je mnohem důležitější – pomáhat si vzájemně dosáhnout smyslu bytí. Když se blahoslavený císař Karel I. oženil, řekl své manželce Zitě: „Nyní si budeme vzájemně pomáhat do nebe.“ Nevím, jestli lze význam vztahů vyjádřit lépe. Jeden pro druhého můžeme být nástrojem milosti.
Boží děti
Jenže mezilidské vztahy tento svůj krásný cíl neplní až příliš často. Už v ráji se věci brzo zkomplikovaly a první lidé jeden druhému pomohli k maléru (žena muži, samozřejmě :-). Jejich synové už se nechtěli starat o stvoření společně, ale každý rozvíjel vlastní podnikání a nenáviděli se natolik, že jeden druhého připravil o život. V různých obměnách to tak pokračuje dodnes. Lidé lidem jsou zdrojem největšího utrpení. Zdá se, že se to celé úplně nepovedlo. Co na to Pán Bůh? Říká si: „Je to vaše věc, já jsem to tak nechtěl?“
Jasné, že ne. Už v ráji Pán Bůh slíbil Vykupitele, který, jak víme, přišel v Ježíši Kristu. V Nazaretě se svatým Josefem a Pannou Marií vytvořili modelovou rodinu, abychom se od nich mohli učit, jak se žijí vztahy. Pak začal Ježíš vyučovat a připomněl, že jsme všichni, co nás tady je, v první řadě bratři a děti nebeského Otce – až pak následují všechny ostatní kategorie: otcové a děti, představení a podřízení, bohatí a chudí… Zní to banálně, ale kdybychom naplno žili pravdu, že máme milujícího Otce v nebi, různá zklamání ve vztazích, skutečné i domnělé křivdy, by neměly tak devastující účinek na naše štěstí.
Kříž otevřel nebe
Ale Ježíšovo poslání neskončilo tím, že vysvětlil, jak by měly vztahy vypadat. Sám vstupoval do vztahů a nevyhýbal se těm problémovým. Uzdravoval duše i těla těch, co mu uvěřili. A neutekl ani před těmi, co to s ním nemysleli dobře. Věděl, že oni potřebují jeho pomoc ještě víc a že je nemůže uzdravit slovy nebo dotekem. Zachrání je tím, že se jim vydá do rukou. Ježíš zemřel na lidskou závist, žárlivost, zbabělost, touhu po penězích… Bolest, kterou mu lidi způsobili, jej nepřinutila nenávidět. Protože jeho láska byla větší. Tak se jeho kříž stal stromem života a potupná smrt smírnou obětí. Ježíšova smrt otevřela bránu nebe těm, co ji měli na svědomí.
Ježíšova oběť nabízí řešení pro křivdy, které se nám ve vztazích dějí. Že tak dokázal milovat jedině Ježíš? – To je pravda. Ale on chce dál žít v nás. Nabízí živou vodu, která se v nás stane pramenem tryskajícím do věčného života (srov. Jn 4,14). Můžeme umožnit Ježíši, aby v nás žil natolik, že budeme schopni milovat i své nepřátele a dávat za ně život. Tak jako svatý Štěpán dokázal při kamenování prosit za své vrahy a jeho postoj pomohl k obrácení svatého Pavla. Když obětujeme utrpení, které nám bližní působí, můžeme jim získat milost smíření s Bohem.
Odpuštění dává mír
Při přípravě článku mě kamarádka vykládala: Tatínka jsem neznala. Moje matka mě neměla ráda a týrala mě tak, že to musela několikrát řešit policie. Obrátila jsem se jako dospělá a Bůh postupně má traumata z dětství léčil. Jako jediná dcera jsem se pak musela o svou matku postarat. Ona svůj vztah ke mně nezměnila, ponižovala mě, dokud byla schopná mluvit. Ale já jsem díky Ježíši měla sílu jí to odpustit a pečovat o ni. Pak se mi jednou v modlitbě dostalo ujištění, že díky mému odpuštění její duše není ztracená.
Smír je nejvyšším stupněm vzájemné lásky, protože má přesah na věčnost. Prostřednictvím smíru získáváme pro své bratry milost, která je otevírá pro život věčný. Je to jediná smysluplná odpověď na utrpení. A často je to jedná šance pro lidi, kteří jsou „imunní“ vůči poselství Evangelia. Když nám někdo úmyslně ubližuje, a my jsme schopni přes to se za něj modlit a přát mu dobro, dorůstáme do podoby s Kristem. Stáváme se tak kanálem milosti pro ně.
Hledání smyslu
Jen ve vztazích se může zrealizovat to, že jsme Božím obrazem. Protože Bůh je láska. To znamená vztah. A jen ve vztahu k lidem zlým, chybujícím, takovým, co po nás jdou, se může uskutečnit milosrdná láska. Protože k takové jsme povoláni: „Jestliže milujete jen ty, co vás milují, co za to od Boha čekáte?“ (Lk 6,32). Kdybychom měli každý svou planetu a nikdo by nám nedělal tu laskavost, že nás vytáčí, trápí nebo ponižuje, neměli bychom šanci dorůst do podoby s Kristem. Svatí to chápali, a proto považovali lidi, co jim ubližovali, za své největší dobrodince.
Tady nejde o masochistické libování si v utrpení. Tady jde o to, najít smysl těžkých věcí, které každého potkávají. Protože díky oběti Krista smysl můžou mít.
Ježíš zvítězil nad smrtí tím, že jej ani ta největší bolest nepřinutila nenávidět. Díky tomu nástroj umučení proměnil v nástroj spásy. Jsme pozváni se k tomuto vítězství přidat. Žádné utrpení nedokáže zahasit v našich srdcích lásku, když budeme sjednoceni s Ježíšovým Srdcem. Jenom tak je možné budovat bratrství a smíření mezi lidmi. V eucharistii nám Ježíš dává své Tělo, abychom se i my stali jeho Tělem a společně budovali novou rodinu: Církev. Zde se uzavírá kruh: utrpení, které nás v bolesti izoluje, nás v Kristu spojuje s ostatními.
