Duchovní prameny a moc smíření
text: Jan Krejčí
Pro věřícího člověka není odpuštění jen volitelným etickým gestem, ale naprosto zásadní životní hodnotou, která mu přináší vnitřní uzdravení. Klíčovým okamžikem je v tomto směru svátost smíření, která patří mezi sedm svátostí církve a jejíž hloubka sahá až k samotnému Pánu Ježíši Kristu. Ten po svém vzkříšení daroval svým učedníkům mimořádnou moc odpouštět hříchy, když jim v evangeliu podle Jana (J 20, 23) adresoval slova: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny.“ Tato duchovní autorita tvoří základ, na kterém můžeme stavět i své lidské vztahy.
Když se potkává víra s psychologií
Abychom lépe porozuměli mechanismům lidského smíření, můžeme se kromě Nového zákona opřít také o poznatky moderních autorů, kteří se věnují problematice vztahů. Jedním z klíčových děl je v tomto ohledu kniha Pět jazyků omluvy, kterou napsali Gary Chapman a Jennifer Thomasová. Zatímco Chapman je známý evangelický duchovní a spisovatel pořádající semináře o manželství, Jennifer Thomasová do díla vnáší vhled klinické a komunitní psycholožky. Tato kombinace duchovního a odborného přístupu nám odhaluje, že omluva i odpuštění jsou skutečně základními prvky každého funkčního a zdravého vztahu.
Teologický smysl a pět stupňů omluvy
Samotný termín odpuštění vychází z bohatého hebrejského a řeckého základu, který v sobě nese významy jako přikrýt, odejmout, prominout či jednat milostivě. V teologii se v této souvislosti mluví o hlubokém smyslu pro to, co je správné. Pokud dojde k narušení vztahu, v nitru člověka se ozývá cosi, co volá po smíření – tato touha bývá často mnohem mocnější než pouhá touha po spravedlnosti. Cesta k tomuto smíření vede skrze pět stupňů omluvy. Prvním z nich je vyjádření upřímné lítosti slovy „je mi to líto“, které by se mělo obejít bez svalování viny na druhého. Druhým krokem je přijetí odpovědnosti, což může být náročné zejména pro lidi, kteří vyrůstali s pocitem méněcennosti a přinesli si z dětství špatné návyky. Jako dospělí však máme sílu tyto vzorce rozpoznat, vyvázat se z nich a ochotně uznat vlastní chybu.
Náprava škody a hledání dialogu
Proces omluvy pokračuje třetím stupněm, kterým je náprava škody. Zde nacházíme inspiraci v biblickém příběhu celníka Zachea, který se rozhodl k nápravě škody skrze konkrétní činy, například vrácením neoprávněně získaných peněz. Na to navazuje čtvrtý stupeň, tedy podniknutí konkrétních kroků, aby se situace v budoucnu již neopakovala, a konečně pátý stupeň, kterým je samotná ochota odpustit. Při tomto celém procesu je však nutné najít „jazyk“, kterým mluví náš protějšek, aby omluva mohla být skutečně přijata. Může se jednat o slova ujištění, kdy přímo vyjádříme lítost nad ublížením, nebo o skutek služby, neboť činy mnohdy mluví hlasitěji než slova. Pro jiného může být mostem k odpuštění přijímání darů, plná pozornost věnovaná druhému nebo laskavý fyzický kontakt, jako je pohlazení, polibek či objetí.
Překážky v omluvě a biblické varování
V praxi se však setkáváme s tím, že se lidé někdy omluvit nechtějí. Často je to proto, že jim na vztahu dostatečně nezáleží, nebo se drží přesvědčení „oko za oko“, kdy vinu svalují na druhého. Takové jednání je však v přímém rozporu s novozákonní výzvou: „Nikomu neoplácejte zlým za zlé“ (1 Sol 5,15). Někdy se nám také může zdát řeč lásky našeho protějšku nepřirozená, nebo nás brzdí strach z odmítnutí. Opačným extrémem je neustálé omlouvání se, které může pramenit z nízké sebeúcty, vztahové neohrabanosti či snahy konflikty za každou cenu rychle uhasit, aniž by došlo ke skutečnému pochopení podstaty problému.
Odpuštění jako dar Boží milosti
Z hlubší perspektivy nás neposlušnost odděluje od vztahu s Bohem. Biblické učení nám připomíná, že mzdou hříchu je smrt, avšak darem Boží milosti je život věčný. Boží odpuštění je neoddělitelně provázáno s pokáním a hlubokou vnitřní proměnou, kdy si přiznáváme vlastní hříchy. Právě ve zpovědi je proto dobré stanovit si konkrétní předsevzetí. Žalmy nás ujišťují o Boží velkorysosti slovy: „Jak je vzdálen východ od západu, tak (Hospodin) od nás vzdaluje naše nepravosti“ (Žl 103, 12). Je však důležité si uvědomit, že odpuštění neznamená automatický a okamžitý návrat důvěry. Někdy následky našich činů přetrvávají, což vidíme například u závislosti na drogách, které trvale poškozují duševní i zdravotní schopnosti člověka.
Uzdravení rodinných pout A ran minulosti
Závěrečnou, ale nesmírně důležitou rovinou je schopnost rodičů omluvit se vlastním dětem, pokud v rodině došlo k rozvodu, násilí nebo třeba jen k dusivé přehnané péči. Zároveň je nutné umět odpustit i sám sobě. Často jsme vězni vlastních lží, podvodů nebo sexuální nemravnosti, což jsou všechno porušení přikázání, která v nás zanechávají pocity viny a úzkosti. Přijetí faktu, že i my sami potřebujeme odpuštění, je posledním a nezbytným krokem k tomu, abychom mohli uzdravit své vnitřní zranění a kráčet dál v pokoji.
