Spolupráce s milostí jako cesta rytíře Neposkvrněné
text: br. Bohdan Heczko OFMConv
Každý člověk je povolán ke svatosti. Toto povolání se uskutečňuje díky Boží milosti a naší svobodné spolupráci s ní. Jakou roli v tomto procesu hraje modlitba a jak se vyhnout pýše vlastních sil? Inspirujme se učením sv. Maxmiliána Kolbeho i příkladem Neposkvrněné.
Cíl, který nesmíme minout
Všichni lidé jsou povoláni ke svatosti. To znamená, aby dobrým životem podle Boží vůle posvětili svůj život a dosáhli věčného života v přátelství s Bohem a v jeho přítomnosti. Také my, jako Rytíři Neposkvrněné, usilujeme o tento cíl, a to nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Svatý Maxmilián Kolbe učí, že podstata svatosti spočívá ve sjednocení lidské vůle s vůlí Boží. Toto sjednocení vede k postupnému posvěcení, ba dokonce k „zbožštění“ člověka. Posvěcení duše je však nadpřirozená skutečnost. Proto vyžaduje i nadpřirozené zdroje a prostředky.
Milost a svobodná spolupráce
Prvním a nezbytným zdrojem posvěcení je Boží milost – bez ní nemůžeme dělat nic (srov. Jan 15,4-5). To však neznamená, že máme zůstat pasivní a jen čekat, co Bůh udělá za nás. Bůh od nás jako od bytostí obdařených svobodnou vůlí očekává dobrovolnou spolupráci. Dobrovolnou, nikoli vynucenou, neboť naše snaha má být projevem lásky, a láska bez svobody neexistuje.
Napojit se na zdroj
Jaký díl práce je tedy na nás? Jakými prostředky máme kráčet ke svatosti? Chceme-li růst ve svatosti, musíme přebývat s tím, který je svatý. To se děje v modlitbě. Modlitba je nadpřirozený prostředek, který nám umožňuje setrvávat s Bohem, učit se rozeznávat dobro a zlo, čerpat sílu ke konání dobra a poznávat Boží vůli a plnit ji.
Můžeme se přirovnat k žárovce. Taková žárovka může mít sebelepší parametry, ale pokud není napojena na zdroj energie, světlo nevydá. Teprve připojením na zdroj začne krásně svítit. Stejně tak i my bez Boží milosti a bez modlitby nejsme schopni přinášet dobré ovoce, které bude mít přesah do věčnosti.
Nebezpečné spoléhání na sebe
Velkým omylem je domnívat se, že lze žít dobrým životem a konat dobro pouze z vlastních sil. Takový člověk zapomíná (nebo dokonce popírá), že vše, co má, pochází od Boha: život, zdraví, talenty i příležitosti. Vše jsme obdrželi jako dar, ze kterého můžeme čerpat a těšit se z něho, ale také který máme rozvíjet a ze kterého budeme nakonec skládat účty. Domněnka soběstačnosti je závažným duchovním omylem a také skrytým či zjevným projevem pýchy.
Toto nebezpečí hrozí i nám, kteří chceme druhé přivádět k Bohu. Mohli bychom podlehnout iluzi, že evangelizaci uskutečníme vlastními silami. Jenže spása a posvěcení, jak už jsme řekli, patří do řádu nadpřirozeného. Samotné lidské úsilí, ačkoliv je potřebné a správné, nestačí. Je zde nezbytná Boží milost, kterou si je třeba pokorně vyprošovat v modlitbě.
Svatý Maxmilián Kolbe pevně věřil, že modlitba pokorných duší má v nadpřirozeném řádu nesmírnou moc, větší než schopnosti lidských géniů či vliv mocných osobností. Dokonce učil, že právě tyto pokorné a modlící se duše skrze Boha vládnou světu, ačkoli v lidských očích zůstávají bezvýznamné. Na věčnosti budeme překvapeni, kolik dobra pro svět vyprosili ti nejmenší, ale Bohu nejbližší.
Pod ochranou Milostiplné
Neposkvrněná, pokorná služebnice Páně, kterou archanděl Gabriel nazývá „milostiplná“, dobře věděla, že bez Boží milosti není nic. Neposkvrněná se plně otevřela Božím plánům a ty své odložila stranou. A právě skrze ni Bůh naplnil svá zaslíbení o Mesiáši.
Kéž nás Neposkvrněná provází, abychom sami dosáhli posvěcení života a zároveň druhým k tomu dopomohli.
