Od rituálu ke Kristově osobě
text: P. Jaroslav Brož
Snahu o usmíření mezi lidmi navzájem nelze uskutečnit bez usmíření s Bohem. V Izraeli k tomu sloužil rituál Dne smíření. Ten se v Kristu proměnil v osobní Boží dar. Lidské usmíření je plně možné díky Kristovu plnému darování se ve smrti na kříži.
Žádný člověk dobré vůle nechce žít dlouho s vědomím, že mezi ním a bližním stojí překážka v podobě sporu, nedorozumění, nebo dokonce zlého skutku. Takový stav je o to bolestnější, vklínilo-li se neporozumění mezi členy rodiny, sousedy, spolupracovníky nebo dávné přátele. Jako pomoc nacházíme nabídky psychologických technik, terapeutických skupin či práce s vlastními emocemi. Lidský vklad pro obnovu porozumění a pokoje srdce je tu nezbytný. Ale je to jen polovina cesty. Písmo svaté nás učí, že pravé a plné smíření přichází jako dar od Boha.
Dar smíření v izraelském kultu
V izraelském kultu získal především v době po babylonském vyhnanství význam rituál, který se opakoval každým rokem o takzvaném Dnu smíření (hebr. jóm kippúr). Velmi podrobně ho popisuje 16. kapitola knihy Leviticus. Potřeba každoročního rituálního smíření vychází z přesvědčení, že po vyhnání hříšného člověka z ráje každý nutně upadá do chyb, které vyhlubují propast mezi ním a Bohem a vnášejí zmatky a rozdělení do lidských vztahů. Tomuto zhoubnému následku hříchu je třeba klást meze a bránit, aby postupně zachvátil úplně všechno. Člověk by v tom byl bezmocný. Ale právě rituální smiřování, které je Božím darem, bylo lékem na tuto bezmoc.
Obřad Dne smíření spočíval ve dvou krocích. Prvním bylo vyhnání jednoho ze dvou vybraných kozlů do pouště. Předtím na něj velekněz vloží ruce, a tím na něj vloží „všechny nepravosti Izraelců“ (Lv 16,21). Poté ho určený muž vyžene do pouště. Způsob, jakým to učiní, upřesňuje židovský komentář v mišně: „Co činil průvodce obětního kozla? Rozdělil karmínovou stuhu: jednu polovinu pevně uvázal na skále, druhou připevnil mezi jeho rohy a strčil jej pozpátku dolů. Kozel se kutálel a padal; ještě se nedostal ani do poloviny hory, a už byl roztříštěn na kusy. Poté se průvodce vracel, až dorazil k poslední chýši, a tam setrval, dokud se nesetmělo.“
Aby velekněz na Chrámovém nádvoří věděl, kdy obětní kozel dorazil na poušť, zřídili stráže, které dávaly znamení máváním šátků. Tím se rituál skončil.
Návrat do Boží přítomnosti skrze krev
Druhý kozel byl obětován za hřích. Krev zabitého zvířete sloužila k dalšímu rituálu: jeho krev stříkl velekněz na vrchní část archy smlouvy, která se v češtině překládá jako „příkrov“. Její hebrejské označení kappóret je odvozeno od slovesného základu k-p-r, který znamená „usmiřovat“. Odtud se někdy v češtině pro příkrov archy používá poněkud neobvyklý výraz „slitovnice“. Tento předmět představující Boží trůn, na kterém přebývá Hospodin uprostřed svého lidu, byl celý ze zlata a zdobily ho dvě sochy cherubů, andělských bytostí provázející Boží slávu. To bylo znamení, že člověk zde na zemi přichází do blízkosti Boží.
Oba obřady s kozly se vzájemně doplňovaly a ukazovaly na smysl smíření Izraele s Bohem. Vyhnáním kozla obtíženého hříchy mohl lid odložit tíhu hříšných břemen. A rituálem s krví uvnitř svatyně se znovu navazovalo životodárné společenství s Bohem, protože krev je znamením života. Všechny obřady velkého Dne smíření tvořily jednu velikou oběť za hřích, která je velkodušným darem Boha, projevujícího se jako Bůh milosrdný, toužící stále po smíření.
Smíření je osobní cesta v Kristu
Očistný rituál Dne smíření podle Lv 16 dnes nekonají židé ani křesťané. Nikdo už nevyhání smírčího kozla do pouště a nikdo nestříká na žádný liturgický předmět zvířecí krev. Ježíšovou smrtí a vzkříšením došlo ovšem k proměně rituálního smíření v úkon zcela osobní. Svatý Pavel v Listu Římanům píše: „Aby Bůh ukázal svou spravedlnost, ustanovil ho (tj. Krista) jako smírnou oběť (řec. hilastérion) v jeho krvi, která působí skrze víru“ (Řím 3,25). Toto apoštolovo prohlášení je klíčové nejen v celém Listu Římanům, ale v celém jeho učení o spásné účinnosti Kristovy smrti. Bůh ve svém Synu proměnil starozákonní způsob usmiřování hříchů tak, jak si to žádný Izraelita nedokázal představit. Nyní to není zlatý příkrov archy smlouvy, ale Kristovo tělo na kříži, které je místem setkání hříšného člověka s Bohem. Syn je Otcovým darem, který ničí všechno odcizení hříchu.
Služba usmíření
Velmi silně tuto skutečnost vyjadřuje Pavel v 2. listě Korinťanům. V něm chápe podstatu svého apoštolského poslání jako „službu usmíření“: „Vždyť Bůh skrze Krista smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,19-20).
Následně apoštol píše jednu z nejprovokativnějších vět v Novém zákoně: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem,“ abychom my došli spravedlnosti, to je opět nerušeného přístupu k Bohu. Provokativní je tu doslovné znění řeckého textu, který praví, že Bůh svého bezhříšného Syna „učinil hříchem“. To nelze jistě chápat tak, že Kristus dovolil, aby jeho srdce bylo zkažené zlem. Naopak, on z čisté lásky k nám přijal všechnu tíži lidské nenávisti, zloby, pýchy, násilí, odmítání, vyloučení, a svou smrtí na kříži moc hříchu zlomil. On nebyl pasivní „obětí“, jak se vyjadřujeme o různě zneužitých a znásilněných osobách. On zemřel ze svého rozhodnutí dát svůj život jako dar lásky. A tak Kalvárie nebyla cílem jeho působení tady na zemi, ale důsledkem celého jeho života, který žil jako dar Boží lásky pro nás lidi.
Po apoštolu Pavlovi čerpala z Kristovy smírné oběti celá řada mužů a žen, kteří vynikali službou smíření. Stačí jmenovat muže letošního roku sv. Františka z Assisi, který ve své době usmiřoval znepřátelené skupiny v Assisi a jiných umbrijských městech. Dále například sv. Kateřina Sienská nebo Rita z Cascie či velcí zpovědníci jako Jan Maria Vianney nebo Leopold Mandić. Připojme se k nim v pokoře dnes také my, protože pokud existují nesváry, nemůže Kristova služba smíření v našem světě vyhasnout.
