Roku 1861 se ve španělském Benavente de Segriá v rodině kočujících Cikánů narodil malý Zefyrínek. Jako naprostá většina nomádů zůstal i on celý život negramotný, přičemž tento jev nebyl v 19. stol. neobvyklý ani u městského, potažmo venkovského španělského obyvatelstva. Malý Malla brzy dostal, tak jak to bylo mezi španělskými Cikány běžné, přezdívku, pod níž byl všeobecně znám – el Pelé. (Neplést si se slavným brazilským fotbalistou.)

Lidé bez domova si nikdy nemohli dvakrát vyskakovat a ani jeho rodina na tom nebyla zrovna nejlépe. Strýc pletl koše, které pak s malým synovcem chodil prodávat. Když Zefyrín (Ceferino) dospěl, řekl si společné „sí“ s jistou Terezou Jimenézovou Castrovou, o dva roky starší bílou vránou mezi Cikány – uměla totiž číst a psát, jelikož narozdíl od svých kočujících soukmenovců chodila nějaký čas do školy. Svatba se odehrála v režii rodičů „novomanželů“, kteří nejenže celou akci domluvili, ale „omezili její věhlas“ jen na svou komunitu, na kostelní stvrzení sňatku jaksi pozapomněli…

Mladí však nemohli mít děti a postupem času tuto skutečnost přijali. Nechtěli však zůstat na stará kolena sami, proto adoptovali Terčinu neteř Pepitu. Táta Zef vydělával „love“ obchodováním s dobytkem. Nedlouho nato na něj přešla nová povinnost: jeho čiperný tatík si našel mladou ženskou a utekl s ní od rodiny někam do světa. Matka zemřela a z el Pelého se tak rázem stala hlava rodiny – Zefyrín – caput familiae. Neslo to s sebou i starost o mladšího bráchu a dvě sestry, z nichž jedna byla duševně nemocná. Počátkem 20. stol. se rozhodl usadit se, a to v městečku Barbastro.

Tam pojal r. 1912 Zefyrín Terinu za svou choť konečně před Bohem. Tedy tam: Tam se rozhodli, ale asi z obavy co tomu řeknou lidi, že tak dlouho spolu a až teď… byli oddáni v nedaleké Leridě. Deset let nato Tereza zemřela (zaopatřena) a Zefyrín se už znovu neoženil.

V Barbastru se stal pro děcka z jiných cikánských rodin jakýmsi jejich druhým tátou. Shromažďoval je kolem sebe, věnoval jim svůj čas, vlastně je svým způsobem vychovával – učil je modlit se, vyprávěl jim příběhy z bible či španělské literatury, které sám během svého života pochytil z vyprávění jiných. Byl zkrátka „strýčkem Zefyrínem“. Nevážili si ho však jen jeho soukmenovci, ale rovněž gádžové, v čele s místním biskupem. Dokonce jej zvali, aby řešil jejich spory.

V Barbastru už el Pelé žil plnohodnotným životem křesťana: denně chodil na mši, modlíval se často růženec, který nosil v kapse. (To sice zní jako něco normálního, v kontextu toho, co bude následovat, je to však „drobnost“ dalekosáhlého významu.)  Stal se členem bratrstva eucharistických čtvrtků, jež každý čtvrtek konalo hodinovou adoraci. Kromě toho jednou měsíčně setrval na adoraci celou noc. Vstoupil do III. řádu sv. Františka, účastnil se procesí, všech křesťanských pohřbů, doprovázel kněze na jeho cestách k umírajícím. Až přišel rok 1936…

18. července tohoto roku vypukla v zemi občanská válka, válka, kterou toledský biskup Tomás označil jako „válku vzniklou opravdu v jádru z lásky a zášti k náboženství“, válka vypuknuvší po pěti letech socialistického řádění, zaměřená proti katolické církvi. Toho dne obsadila město skupina extrémní levice, založila revoluční výbor složený z komunistů, socialistů a anarchistů a začal hon na katolíky. Jako první přišel na řadu nový biskup Barroso, pak kněží a postupně i laici. 20. července byly zavřeny kostely, zakázány mše i ostatní náboženské úkony, odstraňovány náboženské symboly z hřbitovů, některé kostely začaly být vypalovány.

V davu, který 25. července sledoval, jak ozbrojená suita odvádí mladého kněze, byl i Zefyrín. „Pomoz, Panno Maria! Tolik lidí na jednoho, a navíc nevinného!“ zvolal. Víc jako pětasedmdesátiletý udělat nemohl. Víc ani nemusel. Jeho výkřik zaslechli ozbrojenci, prohledali ho a našli u něj růženec. Byl zatčen.

Příbuzní se snažili, seč mohli, aby ho z vězení dostali. Připojil se k nim i jeden strážný, ba i člen revolučního výboru, což svědčí o tom, že Zefyrín opravdu nebyl nějaký řadový občan. Hučeli do něho, aby se zbavil růžence, nebo aby se na něm aspoň veřejně nemodlil, avšak marně. Starého muže ani nenapadlo, aby se tímto způsobem osvobodil, rezolutně jejich rady odmítl a většinu času promodlil.

Po dvou týdnech byl spolu s jinými vězni odveden na místní hřbitov, kde byli všichni postaveni ke zdi a bez soudu popraveni. Stalo se tak 9. srpna. „Ať žije Kristus Král!“ byla jeho poslední slova, stejná slova, jež před svou smrtí zvolaly tisíce dalších mučedníků španělské občanské války. Zefyrín Jimenéz Malla byl šedesát let nato, roku 1997 papežem Janem Pavlem II. beatifikován.