Chladná „bestie“

Když Prof. Marian Zdziechowski, jenž zemřel v předvečer 2. svět. války, hovořil o komunismu, hovořil o něm jako o „chladné bestii“. Nacházel v něm – jak v ideologické, tak i v politické rovině – všechny příznaky „přímého působení sil zla“. V r. 1934 dokonce napsal, že „náboženství, jež nastoluje bolševismus, bude satanovým kultem, ztělesněným v krvavé postavě V. I. Lenina“.

Komunismus, Marx a satanismus

Polský učenec určitě nepřeháněl a jeho slova o sovětském komunismu není radno brát jako zdařilou metaforu, jíž by chtěl šokovat své čtenáře. Je třeba mít na paměti, že komunistická ideologie je víceméně založena na nepřátelství vůči náboženství, zejména pak vůči křesťanství. Více než patrná v něm byla vždy rovněž fascinace zlem. Opěvováním satanismu zahájil svou literární činnost Karel Marx, autor proletáři celého světa mnohokrát citovaného výroku o náboženství jakožto „opiu lidstva“. V básni „Rozpačitá modlitba“ píše mladý Marx mj. toto: „V neštěstích a osudových ranách,/ vyrval mi Bůh vše, co jsem měl./ Jeho světy všechny do jednoho/ zmizely pryč nenávratně./ A mně tak zbývá už jen jedno – pomsta.“ Nadevše výmluvným dokladem přilnutí k satanismu tohoto guru marxismu byla jeho poema „Oulanem“. Oulanem je přesmyčka jména Emanuel, tedy jména Spasitelova. Je to typická ukázka praxe satanistů – jejich převracení a pokřivování všeho křesťanského. Text poemy není ničím jiným než pozvánkou k účasti na satanistických rituálech: „Je to on, kdo taktovkou mi dává znamení./ A já tanec smrti tančím stále odvážněji.“

„Bojující neznabozi“ v Sovětském svazu

Dávno předtím než papež Pius XI. oficiálně nazval komunismus bezbožným systémem (1937 v encyklice Divini Redemptoris), označovali se tak sami komunisté, chápajíce to jako čestné označení pro bojovníky válčící za Rusko a později za svět bez Boha. Již v r. 1925 založil člen bolševického vedení Jemelian Jarosławski (vl. Jménem Miniej Izrailevič Gubelman) všesovětský Svaz neznabohů (od r. 1929 byl přejmenován na Svaz bojujících neznabohů). A to již od roku 1922 vycházel věstník s názvem „Neznaboh“, který se stal tribunou později založeného SN, resp. SBN. Nebyl to ostatně jediný podobný časopis, který začal vycházet po r. 1917. Vysoký náklad měl např. týdeník „Antireligiozník“. Samotný „Neznaboh“ byl vydáván v několika edicích, tj. v jazycích, jimiž mluvili obyvatelé sov. impéria, počítaje v to i Poláky.

První bolševická ústava z roku 1918 zaručovala „svobodu náboženské i protináboženské propagandy“. Revidovaná verze z r. 1929 však už mluví jinak: „V zájmu umožnění pracujícím opravdové svobody vyznání […] se všem obyvatelům zaručuje možnost vykonávat náboženské obřady a vést protináboženskou propagandu“. V SSSR tak bylo odteď oficiálně možné agitovat toliko proti náboženství.

V r. 1932 byla přesně v duchu první stalinské pětiletky vyhlášena „protináboženská pětiletka“, jež vytkla pracujícím tento cíl: „Do 1. 5. 1937 nechť na celém území SSSR nezůstane stát jediný dům modlitby! Sám Bůh nechť je pojímán jako středověký přežitek a nástroj k utlačování pracujících“. To, že se Bojující neznabozi odvolávali na stalinistickou terminologii (pětiletka), bylo na místě. Josef Džugašvili (mimochodem zběhlý seminarista – pozn. překladatele) se na začátku své kariéry revolucionáře podepisoval „Josef Démonošvili“ či „Josef Běsošvili“.

Je třeba vychovat mladé neznabohy

Stalin, Lenin, Trocki.

Specifickým rysem řízené protináboženské propagandy v SSSR bylo bedlivé zaměření na mládež (Bolševik tak ne naposledy kopíroval postupy užité za fr. revoluce či „Kulturních bojů“ v 19. stol.). Mládež však neměla být jen příjemcem, ale sama se měla stát vykonavatelem této propagandy. Hybnou pákou se pak v duchu cílů bolševiků měly stát komunistické mládežnické organizace, tj. pionýři a komsomolci. Komsomolská pravda v r. 1929 burcovala své mladé čtenáře kupř. takto: „Je nezbytnou nutností vyzbrojit se dynamitem třídní nenávisti a všemi prostředky rozmetat tu polovičatost přítomnou v protináboženském boji.“

Pionýři byli spolu s komsomolci hlavními aktéry Svazem bojujících neznabohů organizovaných „protináboženských karnevalů“, organizovaných pravidelně ve dnech největších křesťanských svátků. Průvodním rysem těchto „karnevalů“ bylo hromadné plivání na kříž a pálení křesťanských symbolů (ničeny byly hlavně symboly jiných vyznání).

Jozef Stalin

Jak již bylo řečeno, protináboženská propaganda v SSSR se v první fázi zaměřila na školy. Ve školách byly zakládány skupinky „Bojujících neznabohů“ a v květnu r. 1930 byl dokonce svolán Všesovětský kongres Bezbožných dětí. Pionýři také chodili ke kostelům a zapisovali si jména dětí účastnících se bohoslužeb. V r. 1923 se konal proces s Bohem, při němž malí školáci jednohlasně odsoudili Boha k smrti. Ve 20. a 30. letech probíhaly v sov. školách soutěže, při nichž děti soupeřily o to, kterému z nich se podaří vymyslet nejrouhavější slogan. Děti, v první řadě pak pionýři (později to už bylo závazné pro všechny), byly nuceny skládat ateistické přísahy. Svaz bojujících neznabohů šířil za pomoci svých „speciálních jednotek“, tj. pionýrů a komsomolců, mezi mládeží nový pozdrav. „Boga nět“ – „Bůh není“ mělo říct dítě, přičemž to druhé mělo odpovědět: „I nie nada“ – „A není ho třeba“ anebo „I nie budět“ – „A nebude“.

Zrušit křesťanské svátky

Nedílnou součástí sovětské „ozdravné kúry“ byla i „prevence“ namířena proti křesťanským svátkům. Polskojazyčný tisk na území SSSR psal ke konci 20. let i takovéto věci: „Do tzv. ››Božího narození‹‹ zbývá ještě asi měsíc. Ale kněží se připravují už nyní: chystají oplatky a dopředu počítají, kolik jim to vše vynese. […] Naši agitaci musíme provádět nejenom proto, abychom vymýtili všechny ty náboženské nesmysly, jako je již zmíněné ››Boží narození‹‹, ale také proto – a to především – abychom demaskovali ten škodlivý a kontrarevoluční vliv náboženství a působení kléru, abychom svedli nelítostný boj na život a na smrt s náboženstvím a povedlo se nám naplnit pětiletku, aby se nám povedlo industrializovat naši drahou vlast a proměnit její dosavadní rolnický charakter“.V této souvislosti pak nabídli čtenářům „antisváteční hesla“ jako kupř.: „Poctivou protináboženskou prací, pomůžeme kolektivizaci“; „Nechcem ››Boží narození‹‹, chceme týden sedmidenní“; „Místo ››Božího narození‹‹ raději den industrializace a kolektivizace“.

Co se systematického zápasu s křesťanským počítáním času týče, ukázali se bolševici jako učenliví žáci svých fr. učitelů z r. 1789. Na konci 20. let zavedli tzv. „něpreryvku“ – nepřetržitý pracovní provoz v kolchozech, továrnách a na úřadech. Navíc se zakazovalo používat slova „neděle“ (rusky „vosskresenje“, tj. „vzkříšení“) a slova „sobota“ (rusky „subbota“). Volný den se odteď označoval termínem „vychadnoj“. V roce 1960 byl 25. prosinec nazván „Dnem industrializace“ a rok nato byl vydán zákaz slavení Velikonoc. A to už plné čtyři roky (od r. 1927) platil zákaz vztyčování křížů na hřbitovech.

Do šíření protináboženské propagandy byla zapojena samozřejmě média a pak také orgány „lidové kultury“. Uveďme zde z těch tisíců případů jen dva: Svaz neznabohů disponoval rozhlasem, jehož prostřednictvím na přelomu 20. a 30. let vysílal ve 14 jazycích. V Leningradě pak od r. 1928 fungovalo Ateistické divadlo. Svou činnost zahájilo na Velký pátek a ansábl si v této hře tropil žerty z Krista Ježíše. Jen mezi lety 1929-1931 se podobná představení konala více než 300x.

Jak se pak neztotožnit s hodnocením komunismu prof. Zdziecowského z úvodu této kapitoly? Tento muž napsal v době, kdy v SSSR zuřila tato nenávistná válka s náboženstvím, o zemi Leninově a Stalinově toto: „Satanismus se tam stal dogmatem. Dogmatem, který člověku přikazuje zabít myšlenku Boha, myšlenku na Boha, dogmatem, který usiluje vyrvat z duše člověka vše, co není materiálního původu. A toto je pravá a nejhlubší podstata bolševismu jako směru či jako stavu duše.[…] Je to stav, v němž se ztrácí smysl pro morálku, náboženství, estetiku a vůbec vše, co formuje lidskou duši, lidskou důstojnost a hodnotu.“

Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší

Intenzivní protináboženské agitaci učinil přítrž až rok 1941, kdy SSSR napadla německá vojska. „Osvícené hlavy“ opět jednou nezklamaly a začaly se na občany obracet namísto dosavadního „soudruzi a soudružky“ oslovením „bratři a sestry“a rozprášené zbytky církevních představitelů – samozřejmě pod bdělým dohledem NKVD – byly uváděny zpět k životu, aby přesvědčily ruský národ o tom, že tato válka je vlasteneckou záležitostí. Když došlo k nejhoršímu a bylo potřeba nabudit lid k co možná největší oběti, přestalo být náboženství „opiem lidstva“ a přes noc se stalo vzorem nejzazší obětavosti. Opět nic nového pod sluncem – tváří v tvář německé hrozbě po vypuknutí 1. svět. války v r. 1914 neváhala liberální vláda III. francouzské republiky změnit ze dne na den postoj k náboženství a zrušila zákaz působení vojenských kaplanů (polních kurátů – pozn. překladatele) ve franc. armádě. Náhlé ukončení protikřesťanské propagandy v SSSR v r. 1941 bylo to samé v bledě modrém – i Stalin věděl, že s nevěrci dosáhne jen těžko vítězství.

(PS: Ve dnech obklíčení Moskvy nacistickými vojsky vyslyšel Stalin proroctví jednoho mnicha, že Moskva bude uchráněna tehdy, když projde procesí s ikonou Matky Boží třikrát kolem města. To kvůli dané situaci nebylo možné, proto Stalin nařídil, aby s onou ikonou přeletělo nad Moskvou třikrát letadlo. Němci byli odraženi. Pozn. překladatele.)

Štítky: