Nanebevzetí Panny Marie v učení sv. Vavřince z Brindisi

Mariino nanebevzetí, z něhož vychází i naše úcta k ní, má mnoho předobrazů. Bible nikde nehovoří přímo o tomto tajemství, ale nabízí mnoho předobrazů Matky Boží, které tuto skutečnost naznačují, a především je tato víra od prvních dob přítomna i ve víře církve. Kvůli stručnosti a větší barvitosti budu vycházet z barokních mariánských promluv kapucínského učitele Církve sv. Vavřince z Brindisi. Vskutku podivuhodné bylo nanebevzetí proroka Eliáše (2 Kr 2,11-12), ale ještě mnohem podivuhodnější, a to v každém ohledu, bylo nanebevzetí Panny, neboť skrze ně byla Maria vyvýšena nad všechny chóry andělů i nad všechny stupně nebeské hierarchie, až ku pravici Syna, který sám sedí po pravici Boží.

Mariino zesnutí

Blažená Mariina smrt je předobrazena prvním přenesením Boží archy, když děti Izraele přejitím Jordánu vešly z pouště do zaslíbené země. Maria totiž při svém zesnutí pouze přešla z pouště tohoto světa do zaslíbené země, „oplývající mlékem a medem“. Jestliže ze žalmu víme, že „smrt svatých je drahocenná v Božích očích“ (Ž 116,15), o co drahocennější jistě musela být u Boha smrt nejsvětější Matky Boží! Byla to smrt do značné míry srovnatelná se smrtí Ježíšovou, neboť tak jako Ježíš, i Maria zemřela, aniž by předtím zakusila poskvrnu hříchu. Její smrt proto nebyla nijak hořká a strašlivá, ale právě naopak, velmi příjemné a líbezné spočinutí.

Vždyť jestliže i sv. Pavel toužil zemřít a připojit se ke Kristu, protože byl jeho vyvolený apoštol, čím spíše po tom musela toužit Maria, která byla Kristovou Matkou a „stánkem Nejvyššího“. Stejně tak, jestliže patriarcha Jákob ochotně opustil zemi Kanaán a všechen svůj tamější majetek, aby mohl vstoupit do Egypta a znovu spatřit svého milovaného syna Josefa, o kterém slyšel, že žije a vládne, čím spíše musíme mít za to, že nejsvětější Panna ochotně opustila tento svět, aby šla ke svému Synu, o němž věděla, že vládne v nebi!

Jestliže smrt, nemoci, sklon ke hříchu a ztráta Boží milosti i všech mimopřirozených darů jsou důsledkem postižení zvaného dědičný hřích, pak jistě nemůžeme nic z toho očekávat u ženy, která byla pro budoucí zásluhy svého božského Syna předem uchráněna od každé poskvrny hříchu i od touhy po něm a díky svému neposkvrněnému Početí nemohla, stejně jako její Syn, zakusit ve svém panenském těle porušení a rozklad.

(…)

(Celý článek je možné si přečíst v tištěné verzi časopisu Immaculata. Objednat.)