Vývoj kající praxe a odpouštění hříchů
text: P. Petr Soukal
Přestože podle Písma i spravedlivý může padnou sedmkrát denně (srov. Přís 24,16), bylo pro starověkou církev palčivou otázkou, jak reagovat na vážná lidská selhání. Možnost usmíření se tedy postupně vyvíjela a zůstává předmětem hledání a rozlišování až dodnes.
Situace v prvních staletích
První křesťané považovali křest za radikální začátek nového života. Již starobylé Apoštolské vyznání víry vnímá, že křest se udílí „na odpuštění hříchů“, přičemž se tato formulace vztahuje k situaci dospělých katechumenů. Skrze křesťanskou iniciaci se člověk stává novým stvořením, a hřích je proto chápán jako něco nemyslitelného: „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší“ (1 Jan 5,18). Jenže křest z nás nesnímá naši lidskou slabost a křehkost. Církev si tedy musela položit otázku: Co s hříchy, kterých se člověk dopustí po křtu?
Jediná příležitost k obrácení
Spis Pastýř Hermův, který můžeme datovat do poloviny 2. stol., připouští, že: „Ten, kdo zhřešil a obrátil se, má být přijat, ale ne vícekrát – je jen jedno pokání pro služebníky Boží.“1 Pro doplnění je třeba říci, že se tento text týká cizoložství. I tato jediná příležitost k pokání se ale některým zdála nemístná. Například Tertulián, kněz ze 3. stol., kritizoval římského biskupa za přílišné milosrdenství a o knize Pastýře poznamenal, že „jako jediná projevuje lásku k cizoložníkům“.2 Tento postoj nicméně nemůžeme považovat za oficiální přístup katolické církve, protože Tertulián v závěru svého života vstoupil do sekty montanistů, která se vyznačovala velkou přísností.
Origenův výklad knihy Levitikus
Těžké hříchy jako cizoložství, zabití nebo odpadnutí od víry bylo možné odčinit podle některých starověkých textů jen jednou za život. Origenes, kněz ze 3. stol., proto reaguje na námitky křesťanů: „Možná, že posluchači v kostele řeknou: pro lidi Starého zákona to bylo mnohem lepší než pro nás, protože tehdy se hříšníkům udělovalo odpuštění prostřednictvím obětí, přinášených podle různých obřadů. U nás existuje pouze odpuštění hříchů, které se uděluje nejprve skrze milost křestního obmytí; poté už se hříšníkovi neuděluje žádná milost ani odpuštění.“ Okamžitě ale dodává: „Pro křesťana, za kterého Kristus zemřel, je jistě vhodná přísnější kázeň. Pro tamty byly zabíjeny ovce, kozy, voli a ptáci a hnětena mouka; pro tebe byl zabit Boží Syn a ty rád znovu hřešíš?“ Následně, aby své čtenáře povzbudil, Origenes vypočítává, jak je možné dosáhnout odpuštění hříchů: skrze křest, mučednickou smrt, almužnu, odpuštění bratřím, obrácení hříšníka, hojností lásky a také, „když hříšník omývá své lože slzami a jeho slzy se mu stávají chlebem dnem i nocí“.3
Změny ve 4. století
Origenův text jen potvrzuje situaci v prvních třech staletích: vážné hříchy jsou opravdovým problémem a ten, kdo těžce zhřeší, je vyloučen ze společenství církve, a tedy také ze slavení a přijímání eucharistie. Ve 4. století se ale situace mění. Křesťanství se stává nejprve tolerovaným (rok 313), a později (rok 381) dokonce státním náboženstvím Římské říše. Roste proto počet lidí, kteří jsou systematicky připravováni na křest. Synoda v Ankýře (rok 314) nabídla hříšníkům novinku: pokání ve formě opakování katechumenátu. Podobně jak délka katechumenátu, tak také délka pokání byla proměnlivá a reagovala na vážnost provinění. I v tomto období se ale objevují přísnější tendence, které v některých vážných případech odmítaly usmíření, a to i v hodině smrti (např. synoda v Elvíře). Postupně se ale prosazuje přesvědčení, že odpuštění hříchů je možné také po křtu. Za všechny zmiňme alespoň Ambrože: „V církvi je dvojí voda. Voda křtu a slzy pokání.“4
Středověk
Pro celý křesťanský starověk platí, že církev brala hřích velmi vážně. Z dalšího vývoje stojí za zmínku penitenciární knihy (5. stol.), které předepisovaly, za jaký hřích se má dát jaké pokání. V 8. stol. se objevují tendence udílet rozhřešení již před vykonáním pokání. Také se objevuje další novinka v možnosti nahradit jeden způsob pokání druhým (almužna či recitace žalmů místo půstu). A s tím souvisí i možnost nahradit pokání obětováním mše. Kněží měli povinnost slavit tolik mší, kolik jich požadovali věřící, i kdyby jich bylo více než dvacet denně (avšak sám za sebe neměl kněz slavit více než sedm mší denně).5 Přesvědčení, že za každý hřích je třeba činit pokání, křesťany uvrhlo do situace neustálé kajícnosti za spáchaná provinění. Téměř nikdo se proto ve středověku necítil být hoden a od příjímání eucharistie se upouštělo. Na to zareagoval v roce 1215 IV. Lateránský koncil, který stanovil, že katolický křesťan má alespoň jednou za rok slavit svátost smíření a přijmout eucharistii.
Současnost
Starověké řešení spočívalo v náročném pokání, to středověké preferovalo raději nepřijímat vůbec. Ani jedno nebylo ideální. K častému svatému přijímání proto vybízel papež Pius X. a také Katechismus katolické církve ujišťuje, že odpovídá „samotnému významu eucharistie, když věřící přijímají pokaždé, kdykoliv jsou na mši svaté, mají-li ovšem požadované předpoklady“ (č. 1388). Další krok ve vývoji kající praxe katolické církve podnikl papež František v apoštolské exhortaci Amoris Laetitia (rok 2016), když napsal: „… je možné, že v objektivní situaci hříchu, která není subjektivní nebo plnou vinou, je možné žít v milosti Boží, je možné milovat, a je možné také růst v životě milosti a lásky a dostávat za tím účelem pomoc církve“ (č. 305). Následující poznámka pod čarou (č. 351) o tom, že „v některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou“, vyvolala mnoho pozornosti. Smíření a odpouštění v církvi tedy není něco hotového, ale musí být stále předmětem společného hledání a rozlišování.
- Pastýř Hermův, 4. příkaz, 1, 8. ↩︎
- Tertulián. De pudicitia, 10, 12. ↩︎
- Origenes. Homilie na Levitikus 2, 4. ↩︎
- Ambrož. List 41, 12. ↩︎
- Srov. Pietras. Henryk. La genesi delle indulgenze, s. 325. ↩︎
