Princezna, která přinášela pokoj a usmíření
text: S. Faustýna Šímová OSF
Milé děti, budu vám dnes vyprávět příběh o skutečné princezně. Jmenovala se Alžběta Portugalská. Nosila korunku i nádherné šaty, a přitom se starala o chudé a nemocné.
Alžběta se narodila ve Španělsku do královské rodiny. Rodiče ji pojmenovali po její tetě, svaté Alžbětě Uherské. Jak to tak dříve bývalo, král s královnou jí vybrali ženicha. Jmenoval se Dionýsius a byl to docela náročný člověk. Alžběta se za ním přestěhovala do sousedního Portugalska. Zprvu to pro ni bylo těžké, že byla sama daleko od nejbližších, ale potom se rozhodla přijmout všechny ty nové lidi za své.
Začala se starat o nemocné a chudé, kteří přicházeli na jejich královský dvůr. Často se kolem ní točilo spoustu dětí. Měla syna Alfonse, dceru Kastilii a také se věnovala mnoha dětem, které neměly rodiče. Pro všechny měla laskavé slovo a něco dobrého na zub. Říkávala: „Všichni jsme děti Krále. Ať nosíme korunu, anebo otrhané šaty, máme královskou důstojnost.“
Alžběta měla velmi ráda evangelium, zvláště tu část, kdy Pán Ježíš umývá učedníkům nohy. Na Zelený čtvrtek v podvečer byste ji často nalezli skloněnou, v zástěře a s lavorem, jak umývá nohy ženám, které žebraly na královském dvoře. Když se jí někdo ptal, co že to dělá, odpovídala: „Vracím jim ztracenou důstojnost.“
Jednou za ní přišla stařenka, jejíž tělo bylo celé poseto boláky. Alžběta se zahleděla do zapadlých a utrápených očí. Jakoby říkaly: „Prosím…“ S něhou se dotkla její tváře a v tichu se modlila. Po chvíli znovu pohlédla na stařenku – její boláky byly pryč! „To náš Král,“ usmála se Alžběta a objala stařenku.
Alžběta za svého života zažila mnoho zázraků, ale víte, jaký byl největší? Povím vám… Její syn Alfons a jeho otec byli mezi sebou velmi rozhádaní. Nemluvili spolu už tolik let, že si ani jeden z nich nepamatoval, z jakého důvodu. Dokonce na sebe vytáhli zbraně a postavili proti sobě armádu vojáků. Alžběta se za oba dlouhé roky modlila. Když její manžel umíral, nechal si nakonec zavolat svého syna. Dlouho mlčel a pak vyslovil: „Alfonsi, odpusť mi.“ Alfons svého otce objal a šeptl mu: „Tati, také mi prosím odpusť.“ Byl to moment, kdy se otevřelo nebe.
Po smrti svého manžela se Alžběta stala terciářkou a začala bydlet v malém domečku v blízkosti kláštera sester klarisek. Ošetřovala nemocné a vybízela ke smíření všechny, kdo spolu v srdci válčili. Lidé od ní odcházeli s pokojem a touhou po novém začátku. Na konci života Alžběta vstoupila k sestrám klariskám, kde také zemřela.
Milé děti, pro Alžbětu bylo moc důležité, aby se lidé měli rádi a chovali se k sobě navzájem s úctou. V každém člověku viděla syna nebo dceru Krále. Můžeš se zamyslet: je někdo v mém okolí, se kterým už dlouhou dobu nemluvím? Můžeš zkusit vyjít za ním první… možná se ve vašem vztahu odehraje zázrak.
