Pražský pomocný biskup Mons. dr. Antonín Podlaha
text: Radomír Malý
Arcibiskup František Kordač, o němž jsme psali v minulém čísle Immaculaty, měl při svém blahodárném působení mocnou oporu ve svém pomocném (světícím) biskupovi mons. Antonínu Podlahovi, dodnes nedoceněné osobnosti českého církevního života. Byl to jeden z předních učenců, charitativních pracovníků a pastýřů Církve. Zemřel v pověsti svatosti a v éře první Československé republiky se mluvilo o zahájení procesu blahořečení tohoto hierarchy.
Základní životní data
Byl rodilým Pražanem, narodil se r. 1865 v zámožné rodině úředníka pražského magistrátu, zbožného katolíka. Po maturitě studoval nejdříve práva, potom ale poznal své povolání ke kněžství. Po absolvování teologického studia a formace na Karlově univerzitě byl r. 1888 vysvěcen na kněze.
Po krátkém kaplanském působení v Rokycanech přichází do Prahy, kde se stává katechetou a posléze profesorem katolického náboženství pro střední školy v hlavním městě Českého království. R. 1894 je mu udělen titul doktora teologie. Od r. 1901 vyučuje jako docent dějiny křesťanského umění na teologické fakultě. R. 1903 je jmenován kanovníkem metropolitní kapituly katedrály sv. Víta, r. 1919 generálním vikářem pražské arcidiecéze a r. 1920 titulárním biskupem v Pafu a světícím biskupem v Praze.
Vědecké dílo
Antonín Podlaha vynikl především jako historik umění. Jeho vášní byl sběr posvátných obrazů, soch a starých církevních rukopisů. Tomu rovněž zasvětil podstatnou část své odborné práce, na toto téma vydal desítky publikací. Nejznámější a nejrozsáhlejší z nich se jmenuje „Soupis památek historických a uměleckých v Království českém“ a „Posvátná místa Království českého (chrámy, kaple, sochy, kláštery)“. Několik studií věnoval též katedrále sv. Víta v Praze.
Nezůstalo však pouze u toho. Podlaha se uplatnil i jako skvělý fundamentální teolog a liturgista (napsal spis „Katolická liturgika“), proto byl také jmenován církevním cenzorem. Spolu s Josefem Tumpachem vydávali postupně „Český slovník bohovědný“. Napsal rovněž „Velký katechismus katolického náboženství“ podle požadavků papeže sv. Pia X., jenž v rámci boje proti herezi modernismu vydal směrnice k novému katechismu pro lid, v němž by byla jasně definována pravá katolická nauka a odmítnuty modernistické bludy. Podlaha měl k tomu jako středoškolský profesor náboženství tu nejlepší kvalifikaci.
Studenti na něj vděčně vzpomínali, dokázal poutavě, zajímavě a přesvědčivě podat pravdy svaté víry, což uměl spojit s vrozenou laskavostí a – jak dokazuje korespondence jeho žáků – s mírností při zkoušení, kdy se nezaměřoval přednostně na detailní rozsah vědomostí, nýbrž na duchovní život studenta a jeho osobní vztah k Bohu, zvláště pak k Bohu vtělenému – k Ježíši Kristu.
Charitativní činnost
Podlaha nebyl, jak by se mohlo zdát, vědcem odtrženým od běžného života. Naopak – což dokazuje jeho korespondence – vynikal jako velký lidumil. Pro sebe neměl téměř nic, neboť většinu svých příjmů rozdal lidem ve špatné sociální situaci, řadě z nich osobně posílal peníze, mimo jiné i jisté Máčkové z Prahy, která v době hospodářské krize za první republiky dlužila za nájem a byla kvůli tomu vystěhována z bytu. Vynikal i láskou ke zvířatům, byl členem Spolku na ochranu zvířat.
Největším charitativním dílem dr. Podlahy se však stal Útulek opuštěných a zmrzačených nezletilých dívek, jehož součástí byla i výrobna růženců. Mons. Podlaha toto charitativní zařízení od r. 1905 vedl a koupil pro ně vilku, aby rozšířil jeho kapacitu. Jednalo se o církevní domov pro tělesně postižená děvčata. Ta fyzicky zdatnější byla zaměstnána v přičleněné dílně pro výrobu růženců, aby získala nějaké uplatnění v životě a něco si vydělala. Podlaha tuto provozovnu osobně založil a dbal na lidské podmínky v ní a na co nejvlídnější zacházení s dívkami.
Ty také podle dochovaných písemných vzpomínek na něho vzpomínají jako na opravdového otce. On sám nikdy neváhal vzít invalidní vozík, nepohyblivé děvče do něj posadit a osobně dopravit třeba až na pokoj, za což mu byly maximálně vděčné. Vždycky dokázal potěšit, poradit a povzbudit, byl pokaždé k dispozici též ke svátosti smíření. Protože některé hůře postižené nebyly schopné chodit do školy, rozhodl se Podlaha r. 1909 osobně do ústavu pravidelně docházet, aby je vyučoval a dívky nezůstaly negramotné.
Církevní kontext
Mons. Podlaha jako duchovní pastýř velice dbal na soulad víry a života u věřících. Když začínal svou pastorační službu v Rokycanech, psal odtud rozhořčené dopisy, že místní farníci jsou katolíky převážně pouze formálně bez hlubšího vztahu ke Kristu a Církvi, stěžuje si rovněž i na chladné vzájemné vztahy mezi nimi.
Vzory jeho kněžského života byli čeští vlastenečtí katoličtí kněží-literáti a inspirátoři duchovního života František Doucha a František Sušil. Od moravského Sušila se nechal nadchnout pro kult sv. Cyrila a Metoděje. To jej přivedlo k trvalému doživotnímu přátelství s pozdějším olomouckým arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem, velkým šiřitelem cyrilometodějské a mariánské úcty a proslulým dobrodincem chudých a potřebných. Podlaha se účastnil všech tzv. unionistických sjezdů na Velehradě, které Stojan pořádal v letech 1907, 1909 a 1911 se záměrem dosažení jednoty s pravoslavnými na principu cyrilometodějské úcty.
V úřadu pražského světícího biskupa byl zcela loajální vůči arcibiskupu Kordačovi. Plně jej podporoval v jeho negativním stanovisku vůči radikálům z Jednoty katolického duchovenstva prosazujícím zrušení celibátu, český patriarchát a změny v liturgii. Tak jako Kordač, i on před I. světovou válkou spolupracoval s konzervativně katolickou revue Vlast redigovanou knězem Tomášem Škrdlem.
Když r. 1925 u příležitosti oslav úmrtí mistra Jana Husa vlál na pražském Hradě husitský prapor, což vedlo vatikánského nuncia Franceska Marmaggiho k demonstrativnímu opuštění Prahy, Podlaha na sebe upozornil svojí veřejnou podporou nuncia a odsouzením husitské vlajky na Hradě jako protikatolické provokace.
Zemřel r. 1932 po kratší nemoci. Osobnost tohoto biskupa je chloubou nejen Katolické církve v českých zemích, ale i českého národa, k němuž se vždy hlásil jako upřímný vlastenec. Zároveň znamená také přínos pro českou vědu jako historik umění. Odborníci v tomto oboru se i dnes těžko obejdou bez jeho publikací a soupisů umělecky hodnotných pamětihodností.
