Zrnka růžence v dějinách nesčetněkrát ztekla sebesilnější hradby nepřítele, např. v Manile r. 1646, kdy byl katolicismus díky růženci zachráněn pro celou Asii. Mohutná a skvěle vyzbrojená nizozemská flotila chtěla dobýt Manilu a pak i celé Filipíny. V cestě jí stály pouhé dvě kupecké lodě, vyzbrojené dle nejlepší snahy mizerně v porovnání s prvotřídní artilerií celé flotily, čítající několik velkých korábů. Asi jako byste se chtěli se dvěma náklaďáky s děly na korbě ostavit tankům. Páter Conca začal námořníkům na lodích Vtělení a Růženec předříkávat růženec a oni mu z palub odpovídali. Slíbili, že v případě vítězství vykonají pouť do manilského kostela Panny Marie Růžencové. Od března do října svedli pět tuhých bitev s mnohonásobnou přesilou. Pětkrát zvítězili. Z vojenského hlediska – nevysvětlitelné. Protestantské lodě Nizozemců byly potopeny, z dvou set katolických obránců padlo jen patnáct mužů. Dodnes prochází ulicemi města průvod se sochou Panny Marie Růžencové na památku této události.
Ale podívejme se na jedno nekrvavé vítězství z doby nedávné. Jsme v poválečném Rakousku, rozděleném mezi čtyři vítězné mocnosti. Hospodářsky nejvýnosnější část (včetně Vídně) je v držení Sovětů, kteří si brousí zuby na celou zemi. Když na podzim r. 1945 prohrávají komáři volby, napíše jejich stranický plátek, že bitva je prohraná, ale válka, jež právě začala, skončí slavným vítězstvím. A začalo něco, co tak trochu známe z našich luhů a hájů – rudý nátlak, vraždy odpůrců, rabování. A tu se do věci vložil jistý páter Petrus Pavlicek.
Když se vrátil z koncentráku, vykonal děkovnou pouť za záchranu života do Mariazell, největšího rak. 
poutního místa. Modlil se za záchranu své země a naráz uslyšel Mariin hlas: „Čiň, co ti řeknu. Modli se každý den růženec a bude mír!“
2. 2. 1947 zahájil Růžencové křížové tažení ve fatimském duchu s těmito cíli: zadostiučinit za urážky vůči Bohu, obrácení hříšníků, mír a spása pro svět, hlavně pro Rakousko. Za rok se k němu připojilo na deset tisíc věřících, včetně rak. kancléře Leopolda Figla. Lidé se zavazovali k modlitbě růžence za osvobození země, konala se tisícihlavá procesí a veřejné modlitby v kostelích. V průběhu roku 1949 se k němu připojilo i podobné hnutí z Horních Rakous, vedené o. F. Tauberem, jenž měl stejné vnuknutí. Blížily se další volby. Vyhrát je bolševik, beztak by brzy zrudla celá Evropa. Sousední ČSR a Maďarsko byly ve spárech rudé hydry, Itálie se s tím nebezpečím dosud nepopasovala, jak by měla, bylo tedy zdánlivě jen otázkou času, kdy to postihne i Rakousko, v němž dlely desetitisíce rudoarmějců připravených zasáhnout s „bratrskou pomocí“. Otec Pavlicek však namísto rezignace přitlačil na pilu. Uspořádal pětidenní veřejné modlitby. Ve Vídni se zpovídalo 24 hodin denně, jen u františkánů přijalo svátost smíření na 50 000 lidí. Ve volbách dostali komunisti pouhých pět hlasů…
Ďábel s rudou vlajkou se ale nepoddal tak snadno. Když to nejde tak, půjde to silou, řekli si soudruzi a chystali krvavý puč. Tehdy řekl (snad budoucí svatý) papež Pius XII. jednomu rak. knězi: „Vídeň je poslední baštou Evropy. Jestliže padne, padne i Evropa. Jestliže odolá, odolá i Evropa. Vídeňští katolíci nesmějí, nemají právo být vlažní. Znovu a znovu jim to opakujte. A vyřiďte jim, že jejich papež se modlí s nimi, velmi, velmi se modlí za Rakousko.“
O. Pavlicek uspořádal třídenní růžencové shromáždění, které končilo 12. 9., na svátek Jména Panny Marie a taky v den výročí uchránění Vídně na Mariinu přímluvu před Turky. Pak chtěl zorganizovat ve Vídni velké růžencové procesí. Vídeňský arcibiskup Innitzer jej od toho zrazoval, bál se mizivé účasti lidu. Kancléř Figl mu však řekl: „I kdybychom tam měli být jen my dva, půjdu. Vlast mi za to stojí.“ Nakonec tam bylo o pětatřicet tisíc lidí víc. Kancléř šel v čele s rozžatou svící…
Koncem měsíce vyhlásil bolševik generální stávku, jejímž prostřednictvím chtěl konečně převzít moc. Násilím. Obsadili kancléřství, vyzývali své soudruhy do zbraně. Protikomunistické odbory vyslaly své členy ozbrojené tyčemi, aby udělali pořádek. Stávka skončila, převrat zkrachoval. Vše zaštiťovalo už 200.000 členů Růžencového křížového tažení.
Když přijel kancléř Figl do Moskvy, smál se mu ministr Molotov do očí: „Nemáte šanci, co Rus jednou uchopí, nikdy nepustí.“ Ještě z Moskvy napsal Figl o. Pavlickovi telegram: „Modlete se víc než kdy předtím.“ A o. Pavlicek začal jezdit víc než kdy předtím napříč Rakouskem a získávat další modlitebníky. V dubnu r. 1955 jich už bylo přes půl milionu. Tehdy byl do Moskvy pozván nový rak. kancléř Julius Raab. Nikdo nevěděl, oč jde. Ke schůzce mělo dojít 13. dubna. Večer předtím si Raab napsal do deníku: „Zítra je den Fatimy. Rusové jsou pořád tak zarytí. Modlím se k Matce Boží, aby rakouskému národu pomohla.“
Co dělat, když jste v područí někoho, kdo si s vámi kdykoli může udělat, co chce? Člověk tu nic nezmůže. A Bůh? Co On? V květnu zaručil ministr zahraničí Molotov Rakousku nezávislost. Zničehonic ruský medvěd pustil ze spárů až neuvěřitelně snadnou kořist. Deset let neutuchajících modliteb nepřišlo nazmar. Deset let neutuchající důvěry v Mariinu přímluvu. Deset let se táhly třenice a pak najednou…
Poslední rudoarmějec opustil Rakousko 26. 10., v den růžencového měsíce. Na vídeňském náměstí Hrdinů se jako projev díků konaly velkolepé obřady. Všichni řečníci do jednoho označili za původkyni vítězství Pannu Marii Růžencovou.