Rozhovor s Marií a Vladimírem Hubálovskými, rodiči novokněze
Váš syn dnes odsloužil primiční mši svatou. Co to pro vás znamená, že dostal dar kněžství?
Tatínek: Jsme opravdu moc rádi. Je to velký dar pro mně, pro manželku, pro celou naši rodinu. Jsme Pánu Bohu vděční za to, že si našeho Vláďu vybral.
Maminka: Momentálně ani nejsme schopni dohlédnout velikosti tohoto daru. Myslím, že to budeme objevovat postupem času. Když ho nyní vidíme, tak máme slzy dojetí a jsme šťastní.
Jak jste přijali synovo rozhodnutí stát se knězem?
Tatínek: To bylo tak: náš Vláďa tehdy studoval historii na Slezské univerzitě v Opavě. K ukončení mu chyběly už jen tři semestry. Jednou, když přijel domů do Bruntálu, mu říkám: „Vláďo, máš na poště nějaký dopis z Opavy.“ Jen tak řekl: „Jo, dobrý.“ Po nějakém čase se ho ptám: „Vláďo, už jsi byl pro ten dopis?“ Zase mne odbyl, svým: „Dobrý, dobrý.“ Když jsem ho upozornil potřetí, tak tam nakonec zašel. Tehdy nám oznámil, že rektor Slezské univerzity v Opavě mu na jeho žádost ukončil studia. Vláďa tehdy už prakticky přešel k minoritům.
To muselo být pro Vás docela překvapení.
Maminka: Já osobně jsem to ještě nestrávila. Myslím, že ani můj manžel. Mrzí mne, že to studium nedokončil, protože se tam těžce dostával a navíc historie byla jeho hobby. Když přišel do Opavy, tak se dostal do společenství mládeže, která se setkávala u bratří minoritů. Ti ho velmi zaujali, líbil se mu jejich způsob života. Tak nás postavil před hotovou věc, přes kterou již nejel vlak. Tehdy už byl pevně rozhodnut.
Co bylo pro Vás na cestě Vašeho syna ke kněžství nejtěžší a co Vám naopak přineslo nejvíce radosti?
Maminka: Nejtěžší pro mne bylo, když byl na noviciátu v Polsku. Byl daleko odsud. Pravdou však je, že když jsme tam za ním byli, tak jsme viděli, že je šťastný. A z toho jsme měli velkou radost.
Za co byste chtěli dneska Pánu Bohu poděkovat?
Tatínek: Chtěli bychom poděkovat Pánu Bohu, Pánu Ježíši i Panně Marii za to, že si ho vyvolili a že on tuto cestu přijal. Věříme, že bude dobrým knězem.
Maminka: V tomto se plně shoduji s manželem. Celá cesta Vládi byla pro mne plná překvapení. V době, kdy čekal na studium historie, jsem se ho ptala, jestli nechce jít třeba na jinou školu, protože vím, že má od Pána Boha velké nadání a má dobrou paměť. On ale nechtěl. Stejně tak jsem se ho ptala, jestli by nechtěl jít na kněze. Říkal mi, že ne, protože chce rodinu. A vidíte, cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Dneska jsme Bohu vděční, že si ho vybral pro kněžství, přestože Vláďa měl původně jiné představy o svém životě.
Nelitujete, že syn nebude mít rodinu a že Vám nedá vnoučata?
Maminka: To víte, že rodiče taková věc zarazí, protože je běžné, že čekáme pokračování života ve vnoučatech. Ale máme dceru, která má osm dětí a čeká deváté. Vláďa vždycky říkal: „Sestra Maruška má děti za mně.“
Tatínek: Vláďa chtěl mít rodinu a děti. On teď ale má rodinu bratří minoritů. A těch je hodně a jsou všichni milí a příjemní. A v Jihlavě, kde teď působí, má mládež, kterou miluje a mladí milují jeho. On má fakticky kolem sebe stále děti a mladé lidi. Je součástí velké rodiny.