V nejobyčejnějších věcech vidí Boha
O jedné farnosti, která dokázala překonat nejednotu, aby se spojila v úsilí pečovat o poutníky k Matce Boží.
text: Jitka Navrátilová
Když se před třemi lety na křesťanském satirickém webu Tisíckráte objevila informace, že poutnímu místu v Žarošicích vypršela licence, farníky a poutníky z blízka i z dálky přepadlo zděšení. Ačkoliv se jednalo o vtípek šprýmařů, díky němuž měl zdejší farář otec Josef Pohanka co dělat, aby uklidnil vyvolané obavy, ukázalo to na jednu podstatnou věc. Zdejší poutě jsou hluboce vryty do srdcí i obyčejů věřících a jakékoliv ohrožení zdejší poutní tradice se jich osobně dotýká. Vždyť kdo by chtěl přijít o setkání s Matkou Boží v Žarošicích?
Udržet toto poutní místo není vůbec jednoduché. Byla zde již řada snah, aby poutě ustaly. Nepodařilo se to však ani Josefu II., který s vehemencí sobě vlastní rušil kostely a kláštery, a nepodařilo se to ani komunistům v době totality. Od 14. století zde lidé putují a hledají pomoc a ochranu u Staré Matky Boží, jak je nazývána milostná socha v Žarošicích. Důvodem zániku některých poutních míst dnes je spíše opadnutí zájmu poutníků. Ne tak je tomu však u zdejšího místa. Žarošice se svými poutěmi jsou podle zdejšího faráře, otce Josefa, pulzujícím srdce Moravy.
Těžký začátek
Když před osmnácti lety byla otci Josefu předána správa žarošického poutního místa, nečekal, jak těžká zkouška to bude pro něj i pro farníky. Rivalita mezi farníky doprovázená nevraživostí mezi sousedními obcemi, rozhodně nevytvářela zázemí pro budování dobrých vztahů, a to mělo vliv na celé poutní místo. Tato situace na právě přicházejícího mladého kněze kladla nečekané úkoly. Přifaření se do rozhádané farní rodiny zhodnotil nakonec otec Josef jako situaci, která hrála v jeho prospěch: „Farníci si uvědomili, že už nechtějí takto žít. Začali se dusit ve vyhloubených příkopech osobních neshod.“ Pomyslné dno, na něž se vztahy ve farnosti dostaly, se tak staly dobrým odrazovým můstkem pro budování něčeho nového. Ale ani farníci to zprvu neměli jednoduché. I oni si museli zvyknout na nového pana faráře. Dnes již s úsměvem vzpomíná jedna farnice z nedaleké vesničky: „Když jsme pana faráře viděli v Žarošicích prvně, tak jsme mysleli, že nám ho sem poslali, aby zrušil zdejší poutní tradici. Byli jsme přesvědčeni, že to tady pohřbí.“ Dneska na otce Josefa nedají dopustit a s úlevou si přiznávají svůj špatný první odhad.
Moudrá učitelka
Ukázalo se, že otec Josef byl na působení v Žarošicích připravován již dlouhou dobu předem, aniž by to tušil. Již jako bohoslovec měl ve svém diáři každoročně dvě poutě, které nikdy nevynechal. Jednalo se o Květný pátek ve Sloupu a pak žarošickou Zlatou sobotu, kam pravidelně putoval se svou rodnou farností. Žarošice se mu do mysli dostávaly také skrze P. Josefa Soukopa, který jej jako malého hocha učil náboženství. Otec Soukop velmi často hovořil o svém kněžském snu působit jednou v Žarošicích. Ovšem jeho dětský sen se vyplnit trochu jinak, než si přál. Do Žarošic se nedostal on, ale o několik desetiletí později jeho žák, otec Josef Pohanka. „Až po letech působení v Žarošicích mi došlo, že otec Soukop vyprosil působení v Žarošicích u Pána Boha mně, svému odchovanci“ vzpomíná otec Josef. Nezapomenutelným zážitkem ještě z dob studia na teologii bylo žehnání korunek Panně Marii žarošické Janem Pavlem II. na Svatém Kopečku a následné děkování za tuto korunovaci s papežským nunciem Giovannim Coppou o Zlaté sobotě. Panna Maria kolem života otce Josefa rozprostřela svůj ochranný plášť a postupně si jej připravovala a vedla až k sobě do Žarošic, kde na něj čekala řada nových úkolů a také farní rodina čekající na obnovu.
Budování farní rodiny
Těžká realita neuspořádaných vztahů ve farnosti přiměla otce Josefa ještě více se přimknout k Bohu a jeho svaté Matce. Jako lidé putují k Matce Boží do Žarošic, i on se stal poutníkem, který s důvěrou vkládal do jejích rukou celou farnost se svými neduhy a také prosbu za sebe, aby dokázal být dobrým knězem pro svěřený lid. Prvním krokem bylo zavedení měsíčních adorací za uzdravení vztahů ve farnosti. Modlitby a adorace začaly přinášet své první plody uzdravení. „Jako velmi dobré znamení jsem vnímal, že po mém příchodu do Žarošic někdo dal na lavice v kostele modlitbu za kněze ve farnosti, kterou se po mši svaté začali věřící pravidelně modlit“, dodává s výrazem vděčnosti otec Josef. Musel se však naučit také řadě věcí. Dnes již s odstupem zkušeností říká: „Pro mne bylo důležité naučit se mít rád lidi a vést je ke Kristu, protože čím blíže k němu máme, tím blíže máme i k bratřím a sestrám.“ Tento přístup a modlitba nakonec přinesly své plody. „Dřívější velké nepřátelství mezi soupeřícími vesnicemi se staly minulostí. Mezi oběma vesnicemi panují vztahy, jaké tu nikdy doposud nebyly,“ parafrázuje slova svých farníků.
Trochu jiný výpravčí
To, že se otec Josef naplno vložil do svého kněžského poslání, je patrné z toho, jak se snaží vytvářet svou farní rodinu, budovat mu svěřené poutní místo a jaký důraz dává na pravdivost svého žitého kněžství. Je zajímavé, že myšlenka na kněžství se mu v mládí zdála být nepředstavitelná. Snad to bylo tím, že měl před sebou vzory tak výjimečných kněží, jejichž velikost nedovolovala malému hošíkovi pohrávat si s představou, že by i on jednou mohl být knězem. V každém případě toužil celým srdcem se stát výpravčím. O tomto svém dětském snu všem vyprávěl. Když však vidíme otce Josefa dnes, tak je zřejmé, že jeho sen se vyplnil, jen poněkud nečekaným způsobem. Místo nádražácké uniformy oblékl kněžskou sutanu, místo přednosty stanice je z něho farář zodpovědný za provoz farnosti a jeho plácačkou se staly ruce pozvednuté k žehnání. Když vidíte otce Josefa na Zlatou sobotu, jak neúnavně vítá jednu poutnickou skupinou za druhou, jako by stál na peroně a vypravoval jednu vlakovou soupravu za druhou. A to není všechno: „Výpravčím se cítím především ve zpovědnici, kdy mým prostřednictvím Pán Ježíš přeblikává červené světýlko hříchů na zelená světýlko odpuštění,“ dodává otec Josef.
Jedno poutní místo nestačí
Otec Josef a farníci ze Žarošic a přilehlých vesniček nezůstávají jen u toho, že žijí na poutním místě a ostatní poutní místa je nechávají chladnými. Naopak sami organizují zásvětnou pouť do spřáteleného slovenského Šaštína a také do vzdáleného Filipova, které leží u hranic s Německem. Tyto poutě nesou své plody, které nikdo nepředvídal. Otec Josef vzpomíná na svého spolužáka, který se účastnil jedné poutě. „Říkal jsem si, putování s naší farností do Šaštína bude pro něho asi silné kafé, protože my putujeme s dechovkou a během cesty děláme určité obřady. Byl jsem však velmi překvapen, když za mnou pak přišel a říkal mi, že ho to velmi oslovilo a že po návratu domů se pokusí na nedalekém poutním místě něco obdobného uspořádat. A skutečně se to uskutečnilo. Putování žarošických poutníků tak pomohlo založit novou tradici na vzdálených místech, kde by to nikdo nečekal,“ dodává otec Josef. Aby těch poutí však nebylo málo, organizuje zdejší farnost i poutě do Filipova u Rumburku. A tato pouť není jenom tak. Putuje se na ni uprostřed ledna. Autobus plný nadšenců urazí několikahodinovou cestu a pak ještě jdou v noci za docela krušných podmínek 14 km pěšky. Otec Josef označuje cesty do Filipova za pouť zázraků: „Od mnoha poutníků vím, že při filipovské pouti si vyprosili věci, které jsou evidentně zázračné.“
Farnost, která slouží jiným
Postupné dozrávání jednotlivců i celého společenství k jednotě se stalo základem, aby farnost byla schopna rozvíjet poslání, které toto poutní místo má. A že to zdejší dělají moc dobře, si uvědomují poutníci i stánkaři s náboženskými předměty. „Pan farář nikdy za námi nezapomene přijít a vždy nás pozve do kuchyně, abychom se občerstvili. Péče, s jakou k nám přistupují v Žarošicích, se jen tak nevidí,“ uznale pokyvuje jeden ze stánkařů od kostela. A tuto zkušenost máme i my, když přijedeme o Zlaté sobotě do Žarošic. Když se nám podaří na chvíli si odskočit do farní kuchyně, dýchne na nás velmi přátelská atmosféra. Tu přivážejí místní ženy a také kuchařky z Vídně u Velkého Meziříčí, které nasytí hladové krky jídlem a zahřejí milým slovem a úsměvem každého, kdo se zde zastaví. Stejně tak, když ochutnáte koláčky, které upekly ženy z Násedlovic, dýchne na vás atmosféra přijetí. Pan farář si velmi dobře uvědomuje, že zdejší celoroční poutě, jsou možné jen díky tomu, že se lidé ze Žarošic, Násedlovic a dalších vesnic zapojili do služby. „Já jsem tu možná generál, který vydává rozkazy, ale spousta věcí tady funguje mimo mne, protože si to vzali jiní lidé na starost. Bez vojska pomocníků bych zde nic nedokázal. Je zde mnoho lidí, kteří udělají větší kus práce než já,“ dodává otec Josef.
Sílu čerpají z Krista
Farnost tak ve spolupráci s knězem dokáže dělat velké věci. Neorganizuje se zde jenom vyhlášená pouť o Zlaté sobotě, kdy jednotlivé vesnice putují s vlastními vyzdobenými sochami Matky Boží do Žarošic. Poutě se zde organizují po celý rok. Zavedené jsou zde např. Mariánské poutě vždy 13. v měsíci od května do října. Pravidelně se jich účastní několik tisíc poutníků. To vše je možné dělat jenom tehdy, když lidé usilují o živý vztah s Bohem. A k tomu se jim snaží napomáhat i otec Pohanka jak slovem, tak svým příkladem. Ve svém životě se totiž, jak sám říká, snaží vidět a potkávat Boha v těch nejobyčejnějších věcech.