Teď už jenom ty, Pane!
O trochu jiné cestě ke štěstí bratra Patrika Rygiela OFMConv
text: Jitka Navrátilová
Otázky lidského štěstí se staly předmětem úvah mnoha učenců, vždyť každý z nás po něm touží a hledá cesty, jak je dosáhnout. O jedné takové cestě vypravuje příběh bratra Patrika, který své životní štěstí nalezl v odevzdání se Kristu skrze slib čistoty, chudoby a poslušnosti.
Možná jste stejně jako já milovníci pohádek. V těchto příbězích je jeden zásadní moment. Skrývají moudrost zahalenou do symbolů, které vytvářejí mozaiku důležitých sdělení o tom, jak máme žít, abychom dosáhli štěstí. Neustále sváděný boj dobra se zlem odkazuje k duchovní podstatě těchto příběhů a pobízí nás, abychom i my každodenně přemáhali zlo a usilovali o dobro. O jednom takovém rytířském boji je i příběh bratra Patrika.
Za sedmero…
Snad nejčastější pohádky jsou ty, ve kterých musí princ osvobodit princeznu. Z duchovního hlediska můžeme chápat snahu prince osvobodit princeznu jako paralelu k osvobození naší duše ode všeho, co ji svazuje a neumožňuje jí žít pro Pána. Než k vysvobození dojde, musí projít princ řadou zkoušek. Nejenomže musí překonat sedmero hor a řek, utkat se s drakem, ale musí splnit tři těžké úkoly, za které získává klíče k osvobození princezny, se kterou se pak ožení.
Každý z nás má své sedmero řek a hor, které musí překonávat v běžném životě. A nejinak tomu je i u Patrika. Jeho každodennost byla v šestnácti letech výrazně poznamenána rozvodem rodičů. Přestože rozvod probíhal celkem v klidu, jeho život se hodně změnil. „Musel jsem hodně bojovat s tím, že se rodiče rozešli. Možná ani dnes jsem toto jejich rozhodnutí zcela nepřijal, ale naučil jsem se s tím nějak žít. Pomáhá mi, že mamka s taťkou dokážou spolupracovat, a cením si třeba toho, že taťka, který je klempířem, udělal mamince střechu.“
Boj s lítou saní
V období dospívání přišly velké pochybnosti o víře. Patrik říká, že v této době Pána Boha úplně odvrhl. S pochybnostmi bojoval jako s hydrou. Stále nové a nové věci, které jej odváděly od víry. Snad k tomu přispělo i to, že z domova měl zkušenost spíše rutinně žité víry. Sám si víru nevzal za svou, a když opustil rodnou Orlovou a odešel studovat na střední školu do Valašského Meziříčí, tak se snažil od víry odpoutat úplně. Projevem vzdoru proti Bohu bylo Patrikovo časté opakování věty: „Pane Bože, vím, že nejsi!“ A aby dotvrdil toto své přesvědčení, tak začal záměrně praktikovat své „antidesatero“ projevující se například tím, že oproti přikázání „nevezmeš jméno Boží nadarmo“ začal toto jméno záměrně nadužívat. Dělal vše pro to, aby popřel víru v Pána Boha a odpoutal se od katolické církve. Při pohledu zpět Patrik vnímá, že i když Boha a církev odmítal, byl si jist, že musí žít jako slušný člověk. Byl přesvědčen, že život musí mít hlubší smysl a musí být ukotven na pevném základě.
Živá voda
Každý princ bojující o svou princeznu měl k dispozici určité divotvorné prostředky, jako např. živou vodu. Můžeme ji přirovnat k Boží milosti, která působila, aniž by si to Patrik uvědomoval. Když zpětně hodnotí toto období, tak říká: „Bůh byl přítomen v mém životě i tehdy, když jsem ho zavrhoval. Netušil jsem, že i přes usilovnou snahu ho od sebe odsunout byl mi nablízku, a dokonce ke mně promlouval. Byl při mně i tehdy, když jsem při hledání smyslu života zkoumal východní filozofie, jako je buddhismus a hinduismus. Paradoxně mi v přiblížení se k Bohu prospěla situace, která nastala po rozvodu, když jsem se s maminkou přestěhoval do Českého Těšína a změnil školu. V tomto městě bylo mnohem blíže nejen ke kostelu, ale i k Bohu. Pochopil jsem, že východní náboženství, o které jsem se tehdy zajímal, nejde dohromady s naší evropskou kulturou. Najednou mi východní směřování přestalo dávat smysl.“
Pomocníci na cestě
Nová škola a nové město přinesly také nové přátele. K Patrikovi se přidružili pomocníci, kteří mu měli pomoci na jeho cestě za vysvobození jeho duše. Přišlo to skrze prostou otázku: „Jsi věřící? A já jsem jim odpověděl, že ano.“ A tak Patrik začal navštěvovat letniční shromáždění. Půlročního angažmá v tomto sboru nelituje, protože, jak říká: „Naučili mne číst Písmo svaté a přivedli mne k živé víře. Přesto jsem však cítil, že jsem v jádru katolík, avšak příliš jsem se bál zpovědi.“ Tento jeho strach byl však překonán během jedněch Velikonoc. Tehdy si dodal odvahy a zašel k tolik obávané zpovědi. Ještě dneska se při této vzpomínce Patrik usmívá. „Po zpovědi mi ze srdce spadl velký balvan. Vyšel jsem ze zpovědnice lehký jako pírko.“ Božím vedením se pak dostal k františkánům do polského Těšína a také do společenství Zacheus. A najednou začalo Patrikovi všechno zapadat do sebe. Konečně objevil pevný základ, na kterém mohl ukotvit smysl svého života.
Mezi nejdůležitější pomocníky však patřila Matka Boží. Je třeba totiž zmínit, že v době, kdy Patrik bloudil po různých cestách a odbočkách, se mu do rukou dostal obrázek Matky Boží ustavičné pomoci. Tehdy vzal tento obrázek, nalepil si jej na skříň a začal se k ní modlit, a dokonce se naučil i růženec. A Matka Boží pomáhala. Něžnou mateřskou láskou ho dovedla ke svému Synu i k lásce k církvi, kterou ještě v době, kdy začínal s modlitbou růžence, odmítal.
Klíč čistoty
Získat první klíč k otevření zámku duše znamená pro řeholníky zachovávat slib čistoty. Znamená to říci Bohu: „Pane, od nynějška patřím jenom Tobě.“ Toto bylo pro Patrikovu maminku zpočátku hodně náročné. Když se od Patrika dozvěděla, že chce vstoupit do řádu, tak si jej zavolala a zeptala se ho: „Víš, o co všechno v životě přijdeš?“ K velkému překvapení se od svého syna dozvěděla, že on přece zasvěceným životem získá mnohem více. Patrik sám nepopírá, že dodržování slibu čistoty bude nelehkým úkolem. Sám dodává: „Jsem muž jako každý jiný. V mém životě se mi líbilo několik děvčat. Neměl jsem však nikdy odvahu je oslovit. Dneska mne nemrzí, že s nimi nejsem, ale spíše lituji toho, že jsem neměl odvahu projevit své city, které jsem k nim tehdy choval. Slib čistoty mi však přinesl tolik nových přátel a blízkých vztahů, že nepociťuji, že bych byl v životě ochuzen.“ Neznamená to však, že by to bylo vždy jednoduché. Když přijdou zkoušky a vnitřní boje, tak je Patrik vybojovává v modlitbě s Pánem, kterému znova odevzdává své srdce s důvěrou, že on naplní všechny jeho touhy.
Klíč chudoby
Každý, kdo chce získat tento klíč, musí prokázat, že jeho srdce nelpí na ničem, co by jej odpoutávalo od Pána. „Je to paradoxní,“ říká Patrik. „Nikdy jsem v životě nebyl tak zajištěn jako nyní, kdy jsem se všeho zřekl pro Pána. Ač sám nic nemám, je kolem mne tolik dobrých duší, prostřednictvím kterých mi Pán dává poznat, že se o mne s láskou stará.“
Klíč poslušnosti
Pro získání tohoto klíče je zapotřebí vzdát se vlastních představ o tom, jak žít svůj život. Získat klíč poslušnosti znamená zcela se odevzdat Bohu a přijímat jeho vůli skrze rozhodnutí představených, do jejichž rukou vkládají svou poslušnost. Zdá se, že poslušnost je něco, v čem se Patrik trpělivě každodenně cvičí. Otec Stanislav Stec, u kterého Patrik vícekrát trávil prázdniny říká: „Všechny úkoly, které jsem mu kdy zadal, s horlivostí splnil. A nejenom to, jakmile je splnil, přišel se zeptat, jestli pro něj nemám ještě něco dalšího.“
Svatba
„Kde je ženich?!“ rozléhalo se po chodbách opavského kláštera v polovině listopadu letošního roku. To přijel otec provinciál Stanislav Gryń a chtěl se přivítat s Patrikem, který toho dne měl skládat věčné sliby v řeholním společenstvím menších bratří konventuálů. A jak vidí tento svůj krok Patrik? „Pro mne je přijetí věčných slibů přirozeným důsledkem předchozích každodenních rozhodnutí, odříkání a skutků lásky vůči Bohu a lidem. Na druhou stranu vnímám, že Bůh tímto mým rozhodnutím umocnil své milosti, že nyní jsem již definitivně jeho.“ Tímto trvalým přimknutí se k Bohu dal bratr Patrik ano tomu, že navždy patří Bohu a chce dorůstat v lásce k němu a k bližním.
Na Patrikovi bylo vidět, že jím zvolená cesta, byť namáhavá, mu přináší radost a naplňuje ho štěstím. A to si uvědomují i jeho rodiče. Na otázku, jestli pro ně není těžké, že si syn zvolil takovou životní cestu, shodně odpovídají: „Když vidíme, jak je šťastný, dělá to i nás šťastné.“ „Jsem hrdý na Patrika a na to, že si našel životní cestu, která jej činí šťastným,“ dodává jeho bratr Andrzej.