Zasvěcování do lásky
Naše trvalé spojení lásky s Bohem začíná křtem, kdy říkáme Bohu: „Důvěřuji ti a jako Boží dítě chci vstoupit do láskyplného společenství s tebou.“ Křest je okamžikem, kdy nám začíná ohromné dobrodružství, při kterém máme příležitost dorůstat do této lásky. Když se o to snažíme, je přirozené, že zároveň toužíme zažít, že jsme Bohem milováni. Každá láska chce být totiž sdílena, a to bytostně, nejenom rozumem. Potřebujeme si prožít zahrnutí Boží láskou, která je neskutečně nádherná a kterou dostáváme jako nezasloužený dar. Právě skrze poznání Boží lásky začínáme na toto pozvání odpovídat a předávat Boží lásku dál.
Když se láska skrývá
Náš vztah lásky s Bohem, do kterého máme vstoupit, však nezáleží jenom na nás. Svatá Terezička říká, že všechno je milost. Tak i to, že se nás dotkne Bůh – i to je dar. A je to velký dar. Často lidem říkám, že jsme malí boží žebráčci. Prosíme: „Pane Bože, smiluj se nade mnou, dotkni se mě, otevři moje srdce a pomoz mi udělat krůček k Tobě. Chci tě milovat, ale neumím to.“ Boží dotek je dar, a proto také zcela záleží na Bohu, jak a kdy se nás dotkne. Od nás se však očekává, že budeme dělat ty naše malé lidské krůčky, které mohou být takové, že si vyprošujeme, aby se nás Bůh dotkl. Je to cesta milosti a zároveň naší poctivé snahy, kdy se snažíme být Pánu Bohu věrní a usilujeme o pravidelné setkání s ním.
Někdy se však stává, že necítíme Boží dotek. To se může stát. Pán Bůh má ale pro každého milost a pro každého svou jedinečnou cestu. Bůh má nekonečně možností, jak nám dát vědět o své lásce. Vzpomínám si, jak jsme se modlili nad jednou paní, za její vnitřní uzdravení. Po modlitbě plakala a řekla: „Já jsem poprvé zažila, že jsem milované Boží dítě.“ Té paní bylo více než padesát let. Pro každého, kdo touží zažít Boží dotek a stále jej nevnímá, je důležitá věrnost. Pán Bůh odmění věrnost, protože ta je největším svědectvím lásky. Když věrně sloužím Pánu Bohu, žiji pro něho, jak nejlépe umím, tak to světlo jednou přijde. Jak říká svatý Efrém: „Když hledáš Boha, zjeví se ti.“ Každý z nás by měl prosit o dotek lásky Boha: „Pane, dej mi otevřené srdce, ať Tě vidím, ať dokážu přijmout ten tvůj dotek.“ Jestliže chci vstoupit do hlubšího vztahu s Bohem, tak musím věřit, že je to možné, a musím pro to také něco udělat.
Boží dotek skrze utrpení
Když se nás Boží láska dotkne, tak naše srdce jásá a volá: „Miluji Tě, Pane!“ A my jsme ochotni pro tuto Boží lásku dělat bláznivé věci, protože to k lásce patří. Časem se však věci uklidní a vše je jiné. Je čas, aby naše láska dozrála. V čase zrání mohu na Boha více spoléhat, více mu důvěřovat, a věřit jeho lásce i bez zázraků. Taková láska je hlubší, zralejší a je v ní větší plnost života.
Někdy nás však může Pán nečekaně uchvátit svou láskou v utrpení. Právě v době, kdy jsem prožíval fyzicky a psychicky náročné období, jsem se setkal s neskutečně nádhernou láskou Boží. Tento dotyk lásky nepřišel v době, kdy jsem se cítil plný sil a kdy jsem vnímal své dary, které jsem mohl ve své službě kněze a exorcisty nabídnout. Přišel až později, kdy jsem se dostal na dno svých sil, přišla nemoc a já už nemohl sloužit svými dary. V samotě svého pokoje, bez kontaktu s lidmi, jsem zůstal pouze sám s Kristem na kříži, na kterého jsem neustále upíral svůj zrak. Tento pohled mne naučil důvěřovat mu a vtáhl mne do hlubokého prožitku lásky s ním. A tak mne Bůh zahrnul svým dotekem lásky a já pochopil, že jsem doposud nechápal tuto lásku. Myslel jsem si, že Bůh mne má rád za to, co pro něj dělám. Utrpení mi odhalilo překrásnou tvář milujícího Boha, který nás miluje ne pro naše zásluhy, ale kvůli nám samým a zcela zadarmo.
Rozvíjení vztahu
Láska vždy něco stojí a vyžaduje. Když si chceme být blízcí s Bohem, musíme pro to něco udělat. Matka Církev nabízí mnoho příležitostí, skrze které nás sám Bůh vtahuje do vztahu s ním. S Pánem se můžeme setkat při denní četbě Písma svatého, při rozjímání, osobní modlitbě, ve svátostech. Jestliže nám opravdu na vztahu s Bohem záleží, tak budeme na něj s láskou během dne myslet a přivolávat jej kratičkými střelnými modlitbami, jako je např: „Ježíši, důvěřuji Ti, Ježíši, miluji Tě. Maria, pomoz.“ Tímto se naladíme na rádiové vlny Boha. Skrze takovýto prostý život podle evangelia se mne Pán bude osobně dotýkat. Budeme citlivější na Pána a na to, co nám chce říci. Proto je tak důležité zůstávat s Pánem na stejných vlnách, protože jenom tak zachytíme jeho slova. Skrze tyto každodenní krůčky si nás Pán vtahuje do vztahu lásky, který tak může růst a proměňovat se.
Sdílení lásky
Bůh žije ve vzájemné výměně lásky tří Božských Osob. Základním charakterem této lásky je její sdílení. To znamená, že k tomu jsme povoláni také my. Papež Jan Pavel II. říká: „My v sobě neseme poklad, který je ale pro všechny.“ A na jiném místě říká: „Jestli ses setkal se zázrakem, tak ho musíš sdílet.“ Pokud tedy věříme v Boha, tak sdílení naší víry je velkým finále naší lásky k němu. Pokud mne Bůh zahrnul láskou, pak si také přeje, abych tento pramínek nechal proudit i k ostatním. Když předáváme dále, co jsme dostali, tak rozmnožujeme milost, která je v nás.
Jestliže není naše srdce ještě rozehřáté láskou, tak se nebojme a pusťme se do toho. Buďme blázni pro Boha a stále znovu a znovu se mu svěřujme. Zřídka kdy ve zpovědnici slyším: „Málo Pána Boha miluji, málo mu důvěřuji, málo se mu odevzdávám.“ Často se vyznáváme z hříchů souvisejících s morálkou a možná nás ani nenapadne, že Bůh toužebně očekává, kdy už mu skočíme do jeho otevřené náruče. Nezapomeňme, že na dobrodružnou cestu lásky, která začíná na zemi a pokračuje na věčnosti, je zván každý z nás.•
