Ta, která mnoho milovala
Příběh kajícnice z Cortony
text: Libor Rösner
Je to příběh jedné z nejradikálnějších konverzí, jaké Církev svatá pamatuje. Je to příběh ženy, která mnoho milovala a která žila bytostnou potřebou být mnoho milována. Příběh sv. Markéty z Cortony.
V loži milencově
Markéta, narozená r. 1248 v toskánském Lavianu, se ve svém dětském světě pohybovala s náručí plnou mateřské lásky. To trvalo 7 let, než stanula nad matčiným hrobem, s prázdnýma rukama a zraněným srdcem, jemuž najednou lásku neměl kdo dát. Otec, uvyklý jen těžké dřině, nikoli citům, to nebyl. Ani macecha, kterou pár měsíců po manželčině smrti přivedl domů, tvrdá a zlá žena, která dívenku neměla ráda a v jednom kuse na ni nasazovala. Markéta se tak učila žít s tím, že je nemilovaná, živíc v sobě mlhavou touhu po lásce, přijímané i dávané.
Někdy v 16 letech se jí sen vyplnil mírou vrchovatou. Zamiloval se do ní o něco starší šlechtic Arsenio z Montepulciana a ona jeho lásku opětovala. Vášnivý cit vyústil v Markétin útěk z domova na Arseniův hrad, kde si lásku dávanou a přijímanou užívala v plné míře. Po pár letech však slunné štěstí mileneckého páru začal zahalovat stále větší stín vědomí, že je pouhou milenkou, a ne právoplatnou manželkou, jak o tom snila a jak jí to Arsenio opakovaně sliboval. Časem pochopila, že Arsenio nikdy nepřekročí onu hranici představující diametrálně odlišný původ obou, že si coby šlechtic nikdy nevezme prostou vesničanku a že na tom nic nezmění ani jejich syn Jacoppo. Do toho na ni stále citelněji doráželo její probouzející se svědomí, uspané lety života v hříchu, jež jí realitu jejího hříšného počínání připomínalo.
Kdo ví, jak by vše skončilo. Možná by se jí Arsenio časem nasytil, ale možná taky ne, neboť Markéta byla výjimečně krásná a její půvab spíše rostl, než aby se vytrácel. Patrně by se byl v budoucnu nucen oženit s nějakou sobě rovnou dívkou a Markéta by se musela klidit ze zorného úhlu mladé paní, kdo ví. Každopádně nastal zlom: Arsenio zahynul na lovu a jeho příbuzní, kteří Markétu nemohli ani cítit, ji z Montepulciana vyštvali. Markéta měla sice díky své neskonalé kráse okamžitě nabídky vztahu s jinými šlechtici, ale všechny odmítla. Před sebou měla obraz znetvořeného obličeje milencova a úděsnou představu jeho zatracení přecházející v jistotu. Prožila též okamžiky nebetyčné hrůzy z možnosti zatracení vlastního.
Obrácení
Zamířila s malým Jacoppem do Laviana v naději, že u otce najde útočiště. Macecha ji však vyhodila. Když pak bezradná seděla pod fíkovníkem v zahradě rodného domu, uslyšela ve svém rozbolavělém nitru zřetelně hlas, který v ní vzbudil nikdy nepoznaný pokoj: „Markéto, jdi do Cortony a podřiď se tam mým menším bratřím. Neboj se a jdi.“
Poznala, že jde o hlas Boží. Její nitro se doslova topilo v záplavě světla, které ji prozářilo skrz na skrz. Projelo jí poznání vlastní hříšnosti a nicotnosti, hlavně však lítosti nad skutečností, že svým hříšným životem zraňovala Pána, k němuž zahořela tak velkou láskou, že to až bere dech. Láskou, do níž se slily všechny její uskutečněné i neuskutečněné touhy milovat, láskou, do níž se slily i netušené a nikdy nepoznané prameny nitra jejího ženství, láskou vybičovanou do krajnosti, a to i na období bohaté na extrémní projevy vztahu k Bohu, jakým středověk byl. V jediném okamžiku změnila svůj život úplně naruby. To, co následovalo, připomnělo první křesťanská století, heroické skutky kajícnosti obrácených hříšníků.
Uposlechla a vydala se do města, jež se mělo stát jejím osudem. Ostříhala si své krásné vlasy, odhodila všechny své šperky i šaty, zbavila se veškerého majetku a oblékla si žíněné roucho (na ně po čase hábit františkánských terciářů) a takto začala sloužit druhým. Nejprve rodičkám, poté žebrákům, jimž nosila jídlo a třeba je i sama krmila, nebo nemocným, jež láskyplně a obětavě ošetřovala a s pomocí jedné movité přítelkyně, kterou oslovil Markétin neutuchající zápal činné lásky k bližním, pro ně založila menší špitál.
Nešlo o žádnou pózu, jak museli uznat Cortonští, kteří postupně přestávali v Markétě spatřovat „špinavou couru“, ale začali si jí vážit pro její nevídanou oddanost všem potřebným, oddanost motivovanou do daleka viditelnou láskou ke každému ubožákovi, v němž viděla Krista.
Dcera
Z lásky k Ježíši denně prolévala slzy nad tím, že Ho nepřestává svými hříchy zraňovat, i nad hříchy minulými. Denně Mu děkovala, že ji zachránil před jistou záhubou, denně se kála a bičovala. „Mé tělo sloužilo hříchu, tak ať teď snáší půst, bdění a bičování,“ říkávala a snažila se po svém z lásky k Pánu zadostiučinit za své hříchy. Žila jen láskou ke Spasiteli, rostoucí den ode dne, ničím jiným. Vášnivou, bezbřehou, heroickou. Znásoboval ji i fakt, že k ní Ježíš promlouval z kříže visícího v její cele, dávaje se jí přitom citelně zakoušet. „Chuderko moje,“ říkával jí. Když jí pak jednou oslovil „Dcero moje“, mohla se Markéta radostí pominout.
Modlitbou a rozjímáním o Kristově utrpení dosáhla Markéta takového stupně zakoušení Boha, že se jí dostalo prožitku Ježíšova umučení, ocitla se v duchu v Jeruzalémě během Jeho zatčení, soudu, ukřižování i zmrtvýchvstání; takového stupně, že se k ní sjížděli lidé z celého okolí, aby ji požádali o radu a pomoc v duchovních záležitostech.
Vrcholem její lásky k Pánu bylo, když po dlouhém boji přijala Jeho rozhodnutí, že k ní přestane mluvit a dávat se jí zakoušet. Pro tu, která Spasitele bezmezně milovala, bylo nesnesitelné žít byť jen den ve stavu bezútěšnosti, bez zakoušení Jeho blízkosti. Nyní musela takto strádat celé měsíce. I to však přestála a naučila se nelpět na útěchách, ale výhradně na Kristu, naučila se žít s vědomím, že když po Něm ve své domnělé prázdnotě nejvíce žízní, je On v jejím srdci. Naučila se Ho milovat ne pro své pocity, ale pro Něj samého, pro svého Miláčka, k Němuž odešla 26. února 1294, což r. 1728 papež Benedikt XIII. stvrdil jejím svatořečením.