Svatý Maxmilián Maria Kolbe (občanským jménem Rajmund Kolbe; 7. leden 1894 – 14. srpen 1941) byl polský římskokatolický kněz, řádu minoritů, filosof, teolog, misionář a mučedník.Byl propagátorem používání moderních prostředků při pastoraci a evangelizaci. Založil klášter Niepokalanów, v němž vydával katolické časopisy (zejména Rytíř Neposkvrněné, Malý deník a Serafínská pochodeň), jakož i další tiskoviny. Podle polského vzoru chtěl založit podobné Niepokalanowy po celém světě. Založil též Rytířstvo Neposkvrněné.V roce 1941 byl Kolbe zatčen a poslán do koncentračního tábora. Skončil v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Auschwitz I), kde zemřel v hladové komoře, když nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny, Františka Gajowniczka.
Dětství
Rajmund se narodil 8. ledna 1894 v městečku Zduňska Wola nedaleko Lodže. Byl druhým synem manželů Kolbeových – Juliusze a Marianny. Jeho rodiče se živili jako samostatní tkalci, ale kvůli těžkým materiálním podmínkám byli nuceni ukončit svou činnost a přestěhovat se do Lodže, pak do Pabianic, kde otec pracoval v továrně a matka vedla obchůdek a byla též uznávaná jako porodní asistentka (kolem r. 1897).
Rajmundovi rodiče byli členy III. řádu sv. Františka. Otec, zapálený upřímný vlastenec, rád četl svým synům vlastenecké knihy. Chlapci „naočkovaní“ od otce si nejraději hráli na rytíře a na plotech kreslívali polské orly. První výuku dostávali v rodném domově přímo od rodičů.
Rajmund jako chlapec prováděl sem tam rošťárny. Jednou při podobné situaci mu matka s výčitkou řekla: „Mundíku, já nevím, co z tebe bude!“ Tato slova se mu zaryla do duše. Chlapec postupně zvážněl, takže se to matce zdálo podivné. Tehdy se dozvěděla, že se Rajmundovi zjevila Nejsvětější Panna Maria a nabídla mu dvě koruny: bílou a červenou; zeptala se chlapce, zda je chce, s tím, že bílá koruna znamená čistotu a červená mučednictví; Rajmund souhlasil. Stalo se to ve farním kostele v Pabianicích.
Malý seminář ve Lvově
Roku 1907 organizovali v Pabianicích minorité ze Lvova lidové misie. Rajmund se spolu se svým starším bratrem Františkem rozhodl vstoupit k minoritům. Tajně přešli ze záboru ruského do rakouského a dostali se do Lvova, kde zahájili studium v malém semináři, který vedli bratři minorité. Za tři roky se k nim připojil i jejich nejmladší bratr, Josef Kolbe. Lvov připomínal Rajmundovi dobu, když polský král Jan Kazimír prohlásil ve lvovské katedrále Pannu Marii Královnou Polska a do jejích rukou složil slavnostní sliby (1656). Před tímto obrazem se rozhodl i Rajmund zasvětit se Panně Marii. „S tváří skloněnou až k zemi,“ poznamená si v deníčku, „slíbil jsem Nejsvětější Panně Marii trůnící na oltáři, že budu pro ni bojovat. Jak? To jsem nevěděl, ale představoval jsem si bitvu s hmotnými zbraněmi.“
Rychle však pochopil, že válka s použitím hmotných zbraní se nedá spojit s duchovním stavem, o němž vážně uvažoval. Rozhodl se proto upustit od kněžství a věnovat se boji za svobodu vlasti jako voják. V té době vznikaly na území rakouského záboru podzemní vojenské organizace, kladoucí si za cíl osvobození Polska od okupantů – vznikaly polské legie. Když byl Rajmund spolu se svým bratrem Františkem rozhodnut opustit seminář, přišla za nimi na návštěvu jejich matka a oznámila jim, že se s otcem rozhodli zasvětit se Bohu na výlučnou službu. Rajmund v tom rozpoznal pro sebe znamení Boží vůle, takže nakonec zůstal v semináři. Zároveň poprosil o přijetí do noviciátu (1910), kde dostal řádové jméno Maxmilián. Rok poté složil první časné sliby.
Studium v Římě
Když v malém semináři ukončil oktávu a složil maturitu (1912), jeho představení ho poslali do Krakova pokračovat v dalším studiu. Odtud ho pro jeho nadprůměrné schopnosti ještě téhož roku, 1912, poslali do Říma, kde bydlel v mezinárodní serafické koleji. Tam studoval na známé papežské univerzitě Gregorianum, vedené jezuity. Studia filozofická (1912-1915), stejně tak teologická (1915-1919) završil dvěma doktoráty. Kromě toho Rajmund vykazoval excelentní schopnosti matematicko-fyzikální. Napsal článek „Eteroplán“ o meziplanetárních letech.
Založení M. I.
Dne 1. listopadu 1914 bratr Maxmilián složil slavnostní řeholní sliby a tehdy si přibral i další jméno – Maria. Dne 28. dubna 1918 byl vysvěcen na kněze. Řím byl pro otce Maxmiliána prozřetelnostní. V srdci křesťanství pochopil, že nejen Polsko, ale celý svět má patřit Kristu. Na rok 1917 připadala dvě výročí, nad nimiž o. Kolbe hodně přemýšlel: 400 let od Lutherova vystoupení a 200 let od vzniku zednářství. Tato výročí využili nepřátele církve k projevení své nenávisti. Primátor města, Žid Ernest Nathan, se stal velkým mistrem zednářů. Zorganizoval pochody giordanobrunistů s černými zástavami, na nichž byl zobrazen Lucifer, který šlapal po hlavě archanděla Michaela. Během procesí volali hesla: „Ďábel bude vládnout ve Vatikánu a papež mu bude dělat švýcara (sluhu).“ Maxmilián jako svědek se díval s největší bolestí a pobouřením, jak je možné, aby ve Věč
ném městě někdo dovolil takovou provokaci. Ještě více ho trápila lhostejnost davu, který nijak nereagoval na takové rouhání. Ve stejném roce 1917 si katolický svět připomínal 75. výročí zjevení se Panny Marie Alfonsu Ratisbonneovi a jeho obrácení.
Tyto okolnosti přiměly o. Maxmiliána, aby vytvořil zbožné sdružení, které by spojovalo všechny lidi, jimž není lhostejný osud Božího království na zemi. S dovolením představených a po poradě se svým zpovědníkem ještě téhož roku 1917, kdy byl ještě subdiakonem, založil mezi svými kolegy Rytířstvo Neposkvrněné (Militia Immaculatea, zkratka M. I.).
Apoštol prostřednictvím tisku
Roku 1919 se o. Maxmilián vrátil do Polska. Velmi se těšil ze skutečnosti, že získalo nezávislost. Rozhodl se vynasnažit, aby bylo královstvím Neposkvrněné. Začal organizovat skupinky Rytířstva Neposkvrněné. V lednu 1922 začal v Krakově vydávat časopis Rytíř Neposkvrněné. První číslo nebylo na kdovíjaké úrovni literární, grafické ani technické, vydavatel v něm upozorňoval, že neví, zda se mu podaří sehnat peníze na další vydání, přesto časopis postupně pronikl do srdcí čtenářů. Představení, když viděli, že časopis si získává stále větší okruh čtenářů, poslali Maxmiliána do Grodna, kde by měl lepší podmínky pro vedení redakce a tiskárny, kterou zde ihned pořídil. Pracoval neúnavně nad novým předsevzetím, které považoval za program své činnosti. Stejně tak se i dostavily plody jeho práce: roku 1927 vycházel Rytíř Neposkvrněné již v nákladu 70 000 výtisků a počet členů M. I. stoupl na 126 000.
Avšak skutečný rozmach nastal tehdy, když o. Maxmilián přenesl svou myšlenku do Teresina u Varšavy. Zde roku 1927 založil klášter-vydavatelství, který nazval Niepokalanów. Přál si, aby zde bratři žili zcela podle ideálů M. I. Když r. 1939 vypukla světová válka, klášter Niepokalanów čítal 13 kněží, 18 kleriků-noviců, 527 bratří s věčnými sliby, 82 kandidátů a 122 chlapců studujících v malém semináři. Byl to tedy největší klášter té doby na světě a jeden z největších, jež znají dějiny církve.
Náklad Rytíře Neposkvrněné stoupl na 750 000 výtisků, Rytířek Neposkvrněné určený pro děti čítal 221 000 výtisků, Malý deník dosáhl 137 000 výtisků a jeho nedělní vydání pak 225 000 výtisků. Od roku 1938 Niepokalanów vlastnil rádiový vysílač. Samozřejmě že snažení Maxmiliána a jeho bratří nebylo bez problémů. Křesťanské víře nepřátelský tisk volnomyšlenkářů dělal vše možné, aby toto dílo zesměšnil a příznivce od Niepokalanowa odradil. Dílo Neposkvrněné Panny však odolávalo všem těžkostem.
Misie v Japonsku
Roku 1930 o. Kolbe opouští Niepokalanów a v doprovodu čtyř bratří a s dovolením generálního představeného cestuje do Japonska, kde v městě Nagasaki zakládá druhý Niepokalanów – Mugenzai no Sono. V roce 1931 zde otevřel noviciát a r. 1936 malý seminář.
V tomto roce japonský Rytíř Neposkvrněné Seibo no Kishi dosáhl nákladu 65 000 výtisků. „Boží Šílenec“ měl v úmyslu otevřít centra podobná polskému a japonskému Niepokalanowu po celém světě, ke slávě Panny Marie Neposkvrněné a pro rozšíření jejího království na zemi. To však asi bylo pro temné síly už příliš. Hrdinný život měl svatý Maxmilián zakončit ještě hrdinnější smrtí. Červená koruna mučednictví se blížila.
Vypuknutí světové války
O. Maxmilián se vrátil do Polska, aby zde podpořil první Niepokalanów, který se za dobu jeho nepřítomnosti dostal do krize. Když vše opět začalo dynamicky fungovat, vypukla válka a nastala noc okupace.
Dne 19. září hitlerovci přistoupili k likvidaci Niepokalanowa. Tiskařské stroje zabavili, dílny vyrabovali. O. Kolbe byl spolu s 34 bratry uvězněn v lágře Amplitz (od 24. září do 8. listopadu). Odtud je přemístili do Ostřešova (od 9. listopadu do 8. prosince r. 1939) a 8. prosince, v den slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie, byli propuštěni na svobodu.
Otec Kolbe se vrátil do Niepokalanowa, kde se okamžitě pustil do přípravy 3000 míst pro vysídlence z poznaňského regionu, mezi nimiž bylo na 2000 Židů. Nařídil ustavičnou adoraci Nejsvětější svátosti, dílny přetvořil tak, aby sloužily občanům – k opravám hodinek, cestovních kol, vybudoval kovářskou i krejčovskou dílnu a také sanitární oddělení. Na okupačních úřadech si vyžádal, aby mohl vydat alespoň jedno číslo Rytíře, k čemuž dostal kupodivu jednorázové povolení.
Vězeň 16670
17. února 1941 gestapo sebralo o. Maxmiliána do Varšavy na Pawiak, což byla nechvalně známá věznice. Odtud byl pak 25. května 1941 vyvezen do koncentračního tábora v Auschwitz, kde se stal číslem 16670.
Koncem července 1941 utekl jeden z vězňů z bloku o. Kolbeho. Vzteklý velitel nařídil svolat na appelplatz celý blok a vytipoval deset vězňů, kteří půjdou za trest na smrt hladem do speciálně připraveného bunkru. Mezi odsouzenci na smrt se ocitl jistý František Gajowniczek. Ten neštěstím zasténal, že musí opustit manželku a děti. Tehdy se událo něco, co katany i jejich oběti zcela překvapilo. O. Kolbe vystoupil z řady a prosil, aby si mohl vyměnit místo s nešťastným Gajowniczkem. Na otázku, kdo je, odpověděl, že je katolickým knězem, že už není nikomu potřebný a tento že má manželku a děti. Velitel svolil. Odsouzenci se ocitli v cele smrti bloku č. 13. Bunkr, který byl dosud místem zoufalství, nadávek a kleteb, se s přítomností o. Kolbeho změnil v příbytek Boží chvály. Odsouzenci zpívali nábožné písně, modlili se. Svatý Maxmilián, přestože měl jednu plíci strávenou tuberkulózou, přežil v bunkru dva týdny a všechny své spoluvězně připravil k odchodu na věčnost. Hitlerovští kati překvapeni, že Kolbe stále žije, byli nuceni ho dorazit fenolovou injekcí. Stalo se to 14. srpna, v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie roku 1941. O. Maxmiliánovi bylo jen 47 let.
Dne 17. října 1971 papež Pavel VI. osobně blahořečil Mučedníka z Osvětimi za účasti desetitisíců věřících z celého světa. A dne 10. října 1982 Svatý otec Jan Pavel II. slavnostně prohlásil o. Kolbeho za svatého. Obou událostí se osobně účastnil zachráněný František Gajowniczek.
Kult sv. Maxmiliána se bleskově rozšířil nejen po celém Polsku. Košaliňská diecéze si ho zvolila za svého patrona. Ve Zduňské Wole díky iniciativě místního pana faráře vzniklo Centrum paměti sv. Maxmiliána. Zachoval se zde rodinný dům světce při ulici pojmenované jeho jménem. Sv. Maxmilián je v dějinách celé církve jednou z jejích nejkrásnějších postav. Člověk, který celou svou důvěru vložil do Neposkvrněné, se nezklamal, protože se zklamat ani nemohl. Z jejích rukou byl korunován dvěma korunami.
Životní data
[media-credit name=“OFMConv“ align=“alignright“ width=“300″]
[/media-credit]
8. 1. 1894 – narozen ve Zdunské Woli a pokřtěn na jméno Rajmund. Brzy nato se rodina přestěhovala do Pabianic
Říjen 1904 – chodí do obchodní školy v Pabianicích
1907 – začíná studium v Malém semináři bratří minoritů ve Lvově
4. 9. 1910 – obláčka v řádu minoritů ve Lvově
5. 9. 1911 – skládá jednoduché sliby
28. 10. 1912 – odjíždí na studia do Říma
22. 10. 1915 – získává doktorát z filozofie na papežské univerzitě „Gregoriana“
16. 10. 1917 – zakládá Rytířstvo Neposkvrněné Panny
28. 4. 1918 – vysvěcen na kněze v chrámu sv. Ondřeje della Valle v Římě
29. 4. 1918 – slouží primiční mši sv. u oltáře zjevení se Neposkvrněné Alfonsi Ratisbonnemu v kostele sv. Ondřeje delle Fratte v Římě
22. 7. 1919 – získává doktorát z teologie na mezinárodní koleji „Seraficum“ v Římě
Leden 1922 – vychází první číslo časopisu „Rytíř Neposkvrněné Panny“
31. 10. 1927 – zakládá Niepokalanów
24. 4. 1930 – odjíždí do Nagasaki
16. 5. 1931 – zakládá v Nagasaki Niepokalanów
1936-1941 – kvardiánem v Niepokalanowě
17. 2. 1941 – zatčen gestapem
14. 8. 1941 – umírá v Auschwitz
17. 10. 1971 – Pavel VI. ho prohlašuje za blahoslaveného
10. 10. 1982 – Jan Pavel II. ho prohlašuje za svatého mučedníka
Maxmilián Kolbe