Svatost, která dozrává
Svatost je v každém z nás jako dřímající síla čekající na probuzení.
text: o. Zdzisław J. Kijas OFMConv
Svatost je uhrančivá. Je v ní nesčíslně tajemství, zároveň však i nesčíslně harmonie a síly, neobyčejné duchovní energie a aktuálnosti. Je synonymem radosti, duchovní pohody, nekonečného štěstí. Jakkoli svatost mnoho vyžaduje, přitahuje lidi jako magnet. Je nadějí na lepší zítřky, na pokoj či harmonii. Světci nejsou záležitostí minulosti, ne, oni jsou vždy aktuální. Jedním z nich je i minoritský kněz sv. Maxmilián Maria Kolbe. Na jeho příkladu můžeme vidět, jakým způsobem v něm dozrávala svatost, která zazářila tak jasným světlem v jednom z nejtemnějších období světových dějin.
Člověk se svatým nerodí. Stává se jím. Když se otevře působení Boží milosti, která v něm probouzí dřímající síly, dosahuje duchovní dokonalosti. S Boží pomocí rozvíjí všechny možnosti obdržené při stvoření. Navzdory svým slabostem, pádům a hříchům doufá člověk v to, že mu Bůh vychází naproti se svou milostí a činí ho lepším, stále bližším sobě.
Svatost je životní cestou
Svatost není jen cílem životní cesty, je cestou samotnou. Je skrytým cílem (a současně i silou) každého slova, skutku či rozhodnutí. Na nich víceméně záleží, zda se svatost rozvíjí, či zakrňuje. Touha po duchovní dokonalosti dodává člověku sílu. Kdo tuto touhu postrádá a kdo bere na lehkou váhu význam síly, kterou tato touha dává, ten duchovně i morálně ochabuje.
Autentická svatost je stavem optimálního rozvoje duchovních i intelektuálních, fyzických i psychických možností lidského jedince. Je svébytným vrcholem jeho existence. Svatost není dodatkem, nýbrž rozvinutím něčeho, co v sobě člověk nosí od narození. Svatost je vepsána do genetického kódu člověka, do jeho duchovního DNA. Člověk ji nosí v sobě od samého počátku, od okamžiku, kdy ho Bůh stvořil ke svému obrazu a ke své podobě (viz Gn 1,26-27). Na tuto skutečnost se odvolává sv. Petr, když ve svém druhém listě předává svým čtenářům následující poselství:
„Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha“ (2 P 1,2-4).
Svatost vyrůstá z ušlechtilých kořenů, je dynamická a ničeho se nebojí. Oplývá božskou fantazií, kreativitou a odvahou pro „obyčejné smrtelníky“ v nepochopitelné míře tak, že je darem na každý pád mimořádným. Člověk pociťuje silnou touhu po přátelství s Bohem, po přátelství svobodném a tvůrčím. Je-li toto přátelství přijato, v ničem člověka neomezuje, ani ho o nic neochuzuje, ale naopak ho rozvíjí a zdokonaluje, čímž mu dává „podíl na Boží přirozenosti“. Bez ohledu na to, zda se toho člověk cítí hoden, nebo nehoden, zda je slabý, nebo silný, hříšný, nebo hříchu prost, nosí v sobě božské poslání. Nesmírně touží po setkání s Bohem dokonce i tehdy, když o tom neví nebo když si vědomě před Božím voláním zacpává uši. Vždy aktuální jsou v těchto případech slova sv. Augustina, jenž napsal: „Neboť jsi nás stvořil pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě!“1
Touha mít „podíl na Boží přirozenosti“
Bůh bez přestání klepe na dveře lidského srdce, neboť touží „doplnit“ dílo stvoření (posvětit ho), avšak nechce (nemůže) to učinit bez aktivní spolupráce toho, koho obdařil darem „obrazu“. Svatost je tedy vědomou a svobodnou realizací daru podoby ze strany člověka, touhou mít „podíl na Boží přirozenosti“. Bůh tuto touhu sice probouzí, nicméně je na člověku, aby ji žil a uskutečňoval její cíle. Toto je přirozenost svobody, kterou Bůh člověka obdařil.
Celý svůj život zde na zemi disponuje člověk svobodou volby. Pouze díky ní píše historii své svatosti, či hříšnosti, skutků heroických, či kriminálních. Jeho přirozeným posláním je dozrávání svatosti anebo jinak řečeno dovolit, aby zrno svatosti zaseté do půdy jeho života a zakódované v jeho přirozenosti dozrávalo a přinášelo užitek. Užitek se pak projevuje dobrými skutky a slovy, moudrými, zodpovědnými volbami, duchovním bohatstvím. Takto je život toho kterého člověka vepsán do rámce svatosti a každé „vyjití“ mimo něj, každé zpochybnění nebo bagatelizování tohoto poslání, každé hatění ho skrze hřích rodí smutek, nepokoj, vnitřní roztříštěnost či konflikt, který může velmi snadno vyústit v tragédii. Člověk není schopen dobrat se svého autentického já, jestliže se o to pokouší výhradně vlastními silami. Když v něm však roste svatost, umožňuje, aby ho Bůh činil duchovně krásným. Bůh ho ze světa nebere, ale spolu s ním svět proměňuje a zdokonaluje.
Cesta svatosti sv. Maxmiliána
Jak dozrávala Maxmiliánova svatost? Jaké prostředky používal? Aby jeho svatost mohla dozrát, používal všechny prostředky, co mu život přinášel. Snažil se svědomitě využít vše, v čem pulzoval život, radosti i strasti, okamžiky velebení i křižování, práci i odpočinek, aby se co nejvíce přiblížil ideálu. Ničím nepohrdal, nic nezavrhoval. A přestože díky své lidské slabosti často nedokázal pojmout plný význam toho, co zakoušel, ani náznakem se tomu nevyhýbal. Víra mu napovídala, že každá cesta vede k Bohu, jen je zapotřebí na ni vkročit a jít po ní. Věděl, že Bůh je přítomen ve všem, zvláště v životě lidí, s nimiž se setkává, zejména v životě lidí slabých a potřebných.
Analýza jeho korespondence, poznámek k rekolekcím, článků otištěných na stránkách časopisu Rytíř Neposkvrněné aj. nám umožňuje vypíchnout tři nejdůležitější nástroje, s jejichž pomocí P. Kolbe pracoval na zrání svatosti. Byly to: 1. ušlechtilé a silné touhy, 2. pracovitost, 3. poslušnost.
Každý z těchto nástrojů měl jakési své duchovní „podnástroje“, četné odstíny a spojitosti, které dohromady dávaly silnou a účinnou energii k duchovnímu růstu, moudré překonávání četných protivenství a hledání ideálních řešení obtížných situací, jakých bylo v jeho nesmírně aktivním životě vždy požehnaně. A protože byl sv. Maxmilián mužem víry, moc dobře věděl, že Bůh komunikuje prostřednictvím lidí a událostí. Z tohoto prostého důvodu nebral na lehkou váhu nic a nikoho, s kým se na své životní cestě setkal. Pozitivní touhy a jasné cíle, odhodlání přinášet oběti při jejich realizaci, duch modlitby a askeze, bezvýhradná poslušnost… To jsou pouze některé z prostředků, jichž o. Kolbe využíval k pokročení na cestě k dokonalosti, k úsilí být více sebou samým, více patřit Bohu, být více zralým, být více svatým.
Ušlechtilé touhy
Celá řada lidí ve svém životě nedosáhne ničeho anebo se domůže jen zanedbatelných drobtů, poněvadž po ničem netouží. Pouze ten může něčeho dosáhnout, kdo je hnán touhou. Jsou rovněž jedinci, kteří se sice hodně namáhají, ale jelikož nemají jasně vytyčené cíle, vynakládají svou energii nadarmo a špatně hospodaří se svými schopnostmi. Jednoduše řečeno plýtvají časem a promrhávají obdržené hřivny.
Kolbe měl jasný životní cíl a silnou touhu po jeho dosažení. Nepoznal ho ihned, ale dospíval k jeho poznání postupně, během své cesty. Velevýznamnou pomocí v rozeznávání životního cíle a jeho realizace mu byla modlitba. Mobilizovala ho k tomu, aby ze sebe vydával maximum, chránila ho před poddáváním se těžkostem či znechucením. Nedovolovala mu stěžovat si, ale pobízela ho vytrvale jít na setkání s Bohem. Věřil, že Bůh mu dal Marii jako pomoc z nebe, jako Průvodkyni k němu. Přijal ji do svého života a byl jí poslušný bezvýhradně, poslušný bez všemožných „ale“. To byl řád jeho života. V jeho zápiscích z duchovních cvičení z r. 1915 můžeme číst:
„Tvůj cíl – chválit Pána Boha, ctít ho, sloužit mu a takto spasit svou duši. Sloužit znamená chtít, co chce Pán.
Dovol Pánu, aby tě vedl. Ať to není tak, že ty chceš vést Pána.
Často rozjímej o tom, že celá tvá velikost, svatost a důstojnost závisí jen a pouze na plnění Boží vůle; zbytek, tj. sláva, bohatství, pohodlí, práce, obrácení, modlitby, skutky pokání, dokonce i mučednictví nejsou ničím, nejsou-li v souladu s Boží vůlí, jsou jen plýtváním času, hříchem.
Svěř se zcela Pánu a budeš šťastný.
Proto studuj Ukřižovaného. Připodobni se mu.
Pracuj, pracuj, pracuj co možná nejusilovněji na vzrůstu Boží slávy, prostřednictvím spásy své duše (jakožto křesťan) i duší svých bližních (především jakožto kněz a řeholník).
Bůh je cílem; vše ostatní jen prostředkem.“2
Poněvadž svatost byla pro něj největším životním cílem, bylo vše ostatní pouze pomocnými nástroji k jejímu dosažení. Není od věci upozornit na fakt, že ve výčtu nástrojů paradoxně nejdůležitější místo zaujímal život sám! Otec Kolbe tedy nechápal „nástroje“ materiálně, spojoval je s životem; „nástrojem“ ke svatosti mu byl tedy život. Kladl to na srdce rytířům Neposkvrněné: „Rytíř a rytířka Neposkvrněné ať v první řadě mají na paměti, že jsou nástroji v rukou Neposkvrněné.“3
Pracovitost
Ruku v ruce s ušlechtilými touhami kráčela u Maxmiliána pracovitost neboli nepřetržitá činnost, připravenost podstoupit námahu za účelem rozmnožení dobra, pokrok na cestě duchovní dokonalosti. Pracovitost byla charakteristickým rysem způsobu bytí v Maxmiliánově světě. Byl spíše rozsévačem než žencem, služebníkem než pánem, mnohem více naslouchal hlasu Božímu, než aby byl mluvčím promlouvajícím v Jeho jménu. V poznámkách z rekolekcí z roku 1912 si zapsal, že člověk byl stvořen k práci, proto též prostřednictvím práce všeho dosahuje:
„Práce: člověk je stvořen k práci tak, jak to stojí v Písmu (Gn 3,19; Job 5,7), i kdyby měl v tom nedostatky.
Zásady:
Pracovat poctivě, neprohospodařit ani minutu a nepracovat ledabyle, ale dobře.
Pracovat rozvážně, aby to neškodilo tělu a duši.
Být v práci celý [srov. 1 Tes 5,17; Ž 18,15; Lk 18,1], myšlenkami i rukama, srdcem pak být s Bohem [srov. Sír 18,22].
Pracovat pro Boha, nikoli kvůli lidskému vděku.
Pomáhej slabším nebo s nimi měj aspoň soucit.
Buď správným nástrojem v rukou řádu.
Nevidíš-li plody, nezoufej si, poněvadž je to podobné jako se zrnem. Nezoufej si nad nedostatkem schopností, neboť to je Boží vůle, často právě takoví zahanbovali nepokorné učence.“4
Poslušnost
Kde se u Maxmiliána vzala, resp. brala tak mimořádná láska k poslušnosti? Mám za to, že poslušnost u něj pramenila z kontemplace tajemství Mariina Neposkvrněného početí. Právě v Mariině poslušnosti nacházel zdroj její velikosti. Ona vskutku „nevěděla“, jakým způsobem bude chtít Bůh uskutečnit své zaslíbení, přesto Mu byla poslušná, a proto se stala Matkou Boží. Podrobila se Boží vůli s vírou, že Boží moudrost převyšuje moudrost její.
Kolbe se řídil Mariiným příkladem. Učil rovněž ostatní, že kdo poslouchá Boha nebo ty, které Bůh posílá jako své prostředníky, přispívá tomu, že dar svatosti v něm dozrává a přináší hojné ovoce. V dopise bratru Felicissimovi napsal:
„Nejdražší synu. Nejlepším způsobem, jak milovat Neposkvrněnou, je nechat se jí vést ve všem skrze poslušnost. Její vůle je zcela sjednocena s vůlí Boží a my dbejme o to, aby se naše vůle shodovala s tou její. I kdybychom tehdy ve svém nitru necítili k Neposkvrněné žádnou lásku, bude to přesto láska stále větší.“5
K tématu poslušnosti se Kolbe vracel poměrně často. Stále povzbuzoval sebe i ostatní k jejímu praktikování. Během ranních rozjímání, která prováděl před návratem do Japonska, 13. srpna 1930 pravil:
„Niepokalanov povstal, rozvíjí se a rozvíjet se bude na jednom jediném základě – na poslušnosti. Proto se snažme tuto ctnost prohlubovat, neboť tehdy budeme stále blíže Neposkvrněné a ona bude vládnout námi i celým Niepokalanovem.
Tehdy dosáhne Niepokalanov svého cíle, bude zářit a získávat tak pro ni stále více duší!
Kdo by se však nechtěl touto cestou vydat, bude pro něj lepší, aby se raději vydal úplně jinou a nepřekážel nám; protože pouze ten, kdo je nástrojem Neposkvrněné, může mít podíl na jejích záležitostech…6
Maxmilián byl skálopevně přesvědčen, že to, co dělal, se rodilo z poslušnosti, a právě proto to bylo počínání plodné, rozvíjelo se a nabíralo na síle. Podřídil sebe, své duchovní i fyzické síly, své intelektuální i organizační schopnosti Božímu vedení. Nejvyšší formu svobody spatřoval v poslušnosti vůči Bohu.
———-
1 Svatý Augustin. Vyznání svatého Augustina. V překladu Ondřeje Koupila, Marie Kyralové a Pavla Mareše. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2015.
2 Kolbe, Maxmilián Maria. Duchovní cvičení z roku 1915, [in:] Pisma, část I, č. 844, s. 20–23.
3 Kolbe, Maxmilián Maria. Jak myśli i działa Rycerz (Rycerka) Niepokalanej? [in:] Pisma, část I a II. Niepokalanów: WOF, 2007, č. 1001, s. 363.
4 Kolbe, Maxmilián Maria. Rekolekcje doroczne. Kraków, září–říjen1912 [in:] tamtéž, č. 840, s. 9–10.
5 Kolbe, Maxmilián Maria. List do br. Felicissimusa Sztyka. Niepokalanów, červen 1937. [in:] tamtéž, č. 635, s. 902.
6 Kolbe, Maxmilián Maria. Posłuszeństwo. Konferencja do braci, Niepokalanów, 13. srpna 1930, [in:] Konferencje ascetyczne. Niepokalanów: WOF, 1990, č. 7, s. 19.