Hospodin je ten, který od svého lidu nejen vyžaduje bezmeznou lásku, ale především ten, který ji jako první dává.
V liturgii hodin je uveden text z páté knihy Mojžíšovy, který zní takto: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh. Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Opakuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma, když budeš na cestách, když budeš ležet i stát.“ (Dt 6, 4-7).
Tento text, který se církev pravidelně modlí v breviáři, je součástí starobylé modlitby „Šema Israel“, kterou se má zbožný Žid modlit každé ráno a večer. Izraelita si má připomínat, že existuje pouze jeden jediný Bůh, který si vyvolil Izraele za svůj lid; který ho vyvedl z egyptského otroctví; který mu dal svá ustanovení; má si uvědomovat, že celý jeho život je v ruce Hospodinově a že Hospodin s ním uzavřel zcela jedinečnou smlouvu, v níž Hospodin miluje svůj národ jako Otec svého syna. Této Hospodinově lásce má každý jednotlivý Izraelita i celý národ každodenně naslouchat a odpovídat. Jak? Hospodin sám dává návod: Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Tedy svou celou, nerozpolcenou bytostí. Láska zde není sentiment, ale plné spojení svého života s Hospodinem. Milovat znamená zcela se oddat Hospodinu, podřídit se jeho vůli, dát k dispozici mysl, srdce, energii – celý život. Cokoliv menšího, neúplného je lásky nedůstojné. A člověk právě a jedině ve vztahu s Bohem je touto láskou mimořádně obohacen, nachází v něm svou identitu, svobodu a důstojnost.
Dobře je to vidět na Izraelcích, kteří se v Egyptě stali faraonovými otroky. Na jedné straně úpí pod otrockým jhem, a na druhé straně lpějíí na jistotách, kterých se jim v Egyptě dostává. Neumějí si vůbec ani představit, že je možné žít jiný život – mnohem krásnější, svobodný a otevřený pro velkou budoucnost. Při východu z Egypta začínají poznávat Hospodinovu velikost a své vyvolení; začínají si uvědomovat svou identitu, jež je neoddělitelně spjatá s Hospodinem; ale začínají také poznávat náročnost a zodpovědnost vyplývající ze svobody. Někteří to nezvládají, a nejenže reptají proti Hospodinu, ale dokonce se chtějí i vrátit do Egypta. Ti však, kteří vytrvali, zakusili, jak se Hospodin o ně na poušti podivuhodně staral a jak je vychovával. Vedl je v oblačném a ohnivém sloupu; dával jim vodu, dával jim chléb; bojoval za ně; před oči jim stavěl cíl – zaslíbenou zemi. Izrael se postupně naučil, že bez Hospodina nic nemá cenu, takže na konci čtyřicetiletého putování pouští říkali: „Jsme dalecí toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům“ (Joz 24,16).
Z dalších dějin vyvoleného národa však vidíme, že Izrael je ve své věrnosti Hospodinu velmi kolísavý. Přestože zakoušejí jeho péči, nedokážou ho plně a nerozděleným srdcem milovat a věrně následovat. Zdá se jim být Bohem tvrdým a náročným, který vyžaduje lásku a úplnou odevzdanost, ale zároveň zůstává Bohem skrytým a nepřístupným.
Avšak okamžikem Kristova Vtělení, kdy Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (srov. Jan 1,14), udělal Bůh další krok směrem k člověku, a to už nejen k vyvolenému národu, ale ke všem lidem světa. Bůh se dal poznat ještě více než doposud, a to způsobem, kterému by člověk mohl velmi dobře porozumět – Bůh přišel k člověku jako člověk a promluvil k němu lidskými slovy. V Kristu každému z nás plně zazářila Otcova milosrdná tvář.1 V Ježíšově odevzdanosti Otci pro spásu všech lidí totiž vidíme lásku Boha k nám, který tak miloval svět, že Syna svého dal, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (srov. Jan 3,16). Zároveň na Kristu vidíme, jak moc je Hospodin hoden lásky: Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Fil 2,5-11). Ježíš svým postojem i svými slovy znovu potvrdil a dokonale naplnil obsah Mojžíšova příkazu: Slyš Izraeli… Miluj Hospodina… Takže nyní již vidíme, že jestliže Hospodin žádá plnou odevzdanost, je především tím, kdo miluje člověka jako první.
Milí rytíři Panny Marie Neposkvrněné, zamysleme se nad tím, jak vypadá naše láska k Bohu. Žijeme jako synové a dcery, jejichž život je zcela spojen s Otcem, anebo se cítíme jako otroci, kteří musí plnit rozkazy, ale jejich srdce je uzavřené? Snažíme se naslouchat každý den slovu toho, který nás miluje a chce, abychom s ním byli stále ve spojení?
Naší průvodkyní ať je Neposkvrněná. Ona Božím slovům naslouchala, uchovávala je v srdci a rozjímala o nich. Také byla připravená pohotově na ně odpovědět, jak to učinila při Zvěstování: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1,38). Ne náhodou je Panna Maria na posvátných obrazech ukazována s odhaleným uchem, protože se stala Matkou vtěleného Slova právě díky věrnému naslouchání. Prosme ji, aby nás naučila vtělené Slovo slyšet, přijmout a milovat.
1 Papež František. Misericordiae Vultus, bula vyhlašující mimořádný Svatý rok Milosrdenství.