Když vstupovala na střední školu ke Školským sestrám, bála se, že se bude muset hodně modlit, ale brzy ji Pán povolal k následování. Prostě a pokorně šla za ním, heslem jejího života bylo: „Chci být malá“. Takto vedla Kongregaci školských sester jako generální představená. Protože její příklad má co říci lidem naší doby, byl zahájen a probíhá proces jejího blahořečení.
Pane, Ty jsi na mě čekal
Sestra Eliška Anna Pretschnerová se narodila 26. 9. 1911 v Nových Zámcích jako třetí z pěti dětí v rodině hraběcího lesního. Vyrůstala v hájovně na samotě. Krása společného rodinného života i okolní přírody se vtiskly hluboko do jejího srdce. V patnácti letech začala na přání tatínka studovat pedagogium Školských sester v Chrudimi. Bála se, že se tam bude muset stále modlit, ale brzy poznala krásu života s Bohem. Vzpomíná na to: „Ty, Pane, jsi na mě čekal a již o Vánocích jsem byla uchvácena Tvou láskou a chtěla jít do kláštera.“ Hned po maturitě k sestrám vstoupila a přijala jméno Eliška.
Učitelkou s mateřským srdcem
Na řádovém gymnáziu potřebovali profesorku matematiky a fyziky, proto začala studovat tyto předměty na Karlově univerzitě. Kvůli válce byly školy zavřeny, Elišce chyběla jen poslední zkouška. Během okupace učila náboženství v pražských předměstích. V roce 1943 se stala představenou v mateřinci na Břevnově a udržovala kontakt s německými učiteli i děvčaty, kteří mateřinec obsadili.
Po válce dokončila studium na Karlově univerzitě a začala vyučovat. Její žačky se jí svěřovaly se svými starostmi a zmatky a usměvavá paní profesorka jim pomáhala nacházet správnou cestu. V roce 1947 jí byla svěřena početná skupina novicek. Také ony mohly zakoušet její mateřskou lásku.
Přišla jsem vám sloužit, pomozte mi
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Eliška stala představenou komunity na Vinohradech. Při svém příchodu řekla sestrám: „Sestry, přišla jsem vám sloužit. Prosím, pomozte mi.“ Brzy byly všechny církevní školy zestátněny a sestra Eliška byla nucena „dobrovolně“ předat klíče od školy státní moci. Projevila velkou statečnost a před svůj podpis napsala: „Ustupuji násilí“.
Vytvářela domov
14. 9. 1950 byla s ostatními sestrami vyvezena do internačního kláštera v Krnově. I tam vytvořila nový domov. Odtud odešla sloužit do nemocnice v Podbořanech. Sestra Eliška tam absolvovala náročné studium a získala diplom zdravotní sestry. Ale i nemocnici musely sestry opustit. V době komunismu mohly pracovat pouze s mentálně postiženými a starými lidmi, protože tam už „nebylo co pokazit“. Sestra Eliška přešla do Ústavu sociální péče pro mentálně postiženou mládež v Budeničkách u Kladna.
V roce 1954 se stala provinční představenou a současně místní představenou sester ve Slatiňanech u Chrudimi. I tam sestry pracovaly s mentálně postiženými. Byly to úkoly nad její síly, ale přijala je jako Boží vůli. Do deníku si napsala: „Ty jsi byl, Ježíši, mou silou v těchto těžkých okamžicích života. S Tvou pomocí chci i dále nést svůj kříž.“ Mateřsky pomáhala spolusestrám a viděla, jak obtížná je jejich práce. Proto dbala i na zdraví a dobrou fyzickou kondici sester. Chtěla, aby chodily na vycházky, odpočívaly v krásné přírodě a se svými přáteli. U komunistických úřadů získala dva domy pro sestry důchodkyně v Hoješíně u Chrudimi a v Cetechovicích na Moravě. Společně je vybudovaly vlastníma rukama těžkou, ale tvořivou prací.
Otevřete okna Božímu Duchu
V době krátkého politického uvolnění (1967-1969) stála sestra Eliška, spolu s odvážnými kněžími, u zrodu Sekretariátu řeholních společností. Starala se, aby učení II. vatikánského proniklo všechna společenství, aby sestry mohly koncilní dokumenty studovat a žít, organizovala setkání sester, kde spolupracovaly, radily se, jak čelit zásahům StB a jak tajně přijímat řeholní dorost. Eliška vnímala silný evangelizační přínos liturgické reformy, proto navštěvovala kněze, spolupracovala s nimi a povzbuzovala je. Ve Slatiňanech vznikla pod jejím vedením samizdatová dílna: sestry překládaly, přepisovaly a tiskly koncilní dokumenty, které potom rozšiřovaly mezi kněze i věřící.
Generální představenou
Koncem koku 1970 byla na Generální kapitule v Římě zvolena generální představenou. V šedesáti letech se učila italsky a anglicky, aby mohla osobně mluvit se sestrami. Při vizitacích sester v Itálii, USA a Chile si zapsala: „Chci sestrám přinést pochopení, lásku a ostatní nechávám na Tobě, Pane.“ A sestry brzy vnímaly, že je nenavštívila jen nadřízená, ale milující člověk.
V cizí zemi
V Římě navázala kontakty s českou kolejí Nepomucenum. Jako matka pochopila, že bohoslovci trpěli pocitem vykořenění, protože nebyla naděje na návrat do vlasti, a začala se o ně starat. Zvala je do komunity na Monte Porziu, kde byly i české sestry. Trhali společně olivy, sbírali ovoce, ale hlavně: byl tam domov. Mluvilo se česky, vařilo se česky, zpívaly se české písničky. V době finanční tísně sestra Eliška Nepomucenu nezištně pomohla.
Stále myslela na sestry i věřící ve vlasti. Posílala tam zprávy o svých cestách i náboženskou literaturu. Překládala užitečné články z cizojazyčných časopisů. Písemně i ústně prosila papeže o svatořečení bl. Anežky České i bl. Zdislavy z Lemberka. V zápiscích sestry Elišky najdeme „Odkaz kardinála Josefa Berana“. Jak dobře mohla rozumět jeho lásce k českému národu! Mezi vizitacemi všech provincií v ní dřímala touha navštívit svou vlast, vidět své sestry, příbuzné i přátele v Československu. V deníku si napsala: „Dopřeješ mi, Pane, navštívit mou vlast? A jaké to bude mít důsledky? Všechnu svou důvěru vkládám v Tebe, můj Ježíši!“
Zajatkyní ve své vlasti
Roku 1974 si musela přijet do Československa prodloužit pas. Ale návštěva se proměnila v internaci. 14 měsíců byla držena v republice, byla podrobována ponižujícím výslechům a žila v neustálém očekávání vězení. Modlila se: „Kdo jiný než Ty, Pane, mi dává sílu… Nedopusť, abych Tě zradila (jsem toho schopna), nedopusť, abych někomu ublížila, nedopusť, abych přestala věřit v lidi.“ Po jednání kard. A. Casaroliho s československou vládou a po mnohých intervencích z celého světa přišel rozkaz okamžitého návratu do Říma.
Sestra Eliška byla znovu zvolena do čela kongregace. Zastupovala socialistický blok v práci na novém znění Řehole III. řeholního řádu sv. Františka. Roku 1983 přijala v Klinice Villa Betania papeže Jana Pavla II. a brzy nato skončila službu generální představené. Tiše a pokorně, bez díků a oslav, se vrátila domů.
V harmonii oběti, modlitby a služby
Vrátila se do země, kterou milovala jako svůj domov a ctila jako svoji vlast. Žila v domově pro starší sestry na Hoješíně. Sloužila u nemocných sester, pracovala v zahradě, překládala články vhodné pro sestry, kněze i věřící lid. Její život byl i nadále harmonií oběti, modlitby a služby. Postupně přibývalo zdravotních potíží a poslední rok života už zůstala upoutaná na lůžko.
Návrat do Otcova domu
4. 5. 1993 sestra Eliška odešla k Pánu. Jejího pohřbu se zúčastnilo mnoho řádových i diecézních kněží, sester z Čech, Slovenska i ze zahraničí, a velké množství přátel a spolupracovníků. Lidé ve vlasti i v cizině vzpomínali na sestru Elišku, prosili ji o přímluvu, někteří se přicházeli modlit k jejímu hrobu.
V pověsti svatosti
Příklad jejího života byl světlem pro mnohé. Proto byl na výzvu kněží vrácených z exilu v roce 2001 zahájen proces jejího blahořečení. Pověst svatosti sestry Elišky roste, příklad jejího života je stále živý, mnozí ji prosí o přímluvu a jejich prosby bývají vyslyšeny. Proto i Vám nabízíme i tuto modlitbu:
Modlitba na přímluvu S. Elišky
Všemohoucí a dobrý Bože, tvá služebnice sestra Eliška celým svým životem naplňovala evangelium tvého Syna Ježíše Krista. Ve františkánské prostotě a pokoře sloužila spolusestrám, církvi a všem lidem. Ani v těžkých podmínkách a okolnostech neztrácela víru a naději a projevovala úctu každému člověku. Dej nám milost následovat příklad jejího života, dopřej nám její blahořečení a na její přímluvu vyslyš prosbu, kterou ti předkládáme. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Poznámka:
Při 25. výročí její smrti – 19.5.2018 proběhne v Hradci Králové konference o životě sestry Elišky. Více informací je na www.eliskaosf.cz.