[/media-credit]
Rozkvetlá zahrada
O Adamovi, který uměl čerpat lásku a také se o ni rozdělit.
text: Jana Lokajová
Adam se procházel po zahradě a hledal místo, kam by se mohl posadit se svou kamarádkou Kristýnou. Chtěl jí předvést tohle mimořádné místo v jeho plné kráse. Růže i levandule, nádherný trávník plný bzučících včel a hladinu rybníčka, který se třpytil od sluníčka. Přál si jí ukázat celou tu nádheru najednou. Jak se tak procházel, vyběhl na kopeček, a dokonce vystoupal i na rozhlednu, odkud by snad měl být výhled nejlepší. Ale nebyl, tu krásu se zkrátka nedalo najednou pojmout.
Jeho zahrada totiž nebyla obyčejná. Chodíval sem nabrat sílu a osvěžit se na duchu. Úplně jinak než ostatní zahrady ho tahle dokázala naplnit radostí, láskou a pokojem. Na zemi se neválely odpadky, protivní lidé se jí dokonce vyhýbali, protože se tu cítili celí nesví. Toho pěkného a dobrého tu na ně bylo až příliš moc.
Setkání s Kristýnou se ale blížilo, a tak Adam bleskově prohlédl záhony květin a vybral jednu z laviček, které tu stály. „To bude ono,“ pomyslel si. Vytáhl z kapsy lentilky a klidně čekal. Jen se rozhlížel po kvetoucích keřích, zelených jehličnanech a pestrých ptácích, kteří poskakovali a poletovali kolem. Bylo mu jako v ráji.
Děvče s pestrobarevným šátkem na hlavě se za chvilku objevilo a přisedlo k Adamovi. „Ahoj. Teda, tady je nádherně. Máš prosím tě ty sešity?“ zeptala se. „Jasně. Tady jsou. Dáš si lentilku?“ podával Adam kamarádce kupičku zápisků a dodal: „Tohle je moje nejoblíbenější místo, vždycky se mi tu zlepší nálada. To je dobře, že tě doktor pustil a že to tu můžeš taky vidět.“ Kristýně na chvilku probleskl v očích smutek, ale pak se zadívala na pomněnky v trávě.
„Už to snad dlouho nepotrvá. Chybí mi už jen dvoje ozařování. A pak už to snad všechno skončí. Jsem z toho celá rozlámaná a ráda bych konečně zašla i za děckama do třídy,“ svěřila se Kristýna se svým trápením. Byla nemocná už dlouho a doktoři pořad prodlužovali léčbu o další a další zákroky. Kristýna si někdy myslela, že už ty návštěvy nemocnice, hospitalizace a ozařování nikdy neskončí.
„Kristýno, my se za tebe s našima modlíme. Neboj se. A když ti bude smutno, můžeš zajít sem do zahrady. Ta mě ještě nikdy nezklamala,“ těšil Adam kamarádku. Sám si o ni dělal starosti, protože ve škole už se neukázala čtyři měsíce a její stav se nijak zásadně nezlepšoval. Musela být zavřená doma nebo v nemocnici, aby nechytla nějaké nachlazení nebo jinou nemoc, se kterou by se teď její tělo nedokázalo poprat.
Čas plynul a oba kamarádi si dál povídali a prožívali tu vzácnou chvíli. Než Kristýně skončila doba vycházek, snědli celou krabičku lentilek a na chvíli se jim oběma podařilo zapomenout na to, jak vážně je Kristýna nemocná. Bylo to krásné odpoledne, na které děvče vzpomínalo i v dalších týdnech. Ta vzpomínka ji těšila, když ležela v nemocnici i když se o ni pokoušela nuda doma v pokojíčku. Adam ani netušil, jak moc Kristýně pomohl.
Bůh nás učí, že se máme milovat navzájem. A máme na prvním místě milovat jeho, protože je to právě on, kdo plní naše srdce láskou. Tu pak můžeme rozdávat dál. Možná znáte lidi, kterým z očí kouká láska a dobrota. Možná jste nebo chcete být takovými lidmi vy sami. Ani takoví lidé ale nesmí zapomínat, kam mají chodit čerpat. Tak jako Adama těšila a naplňovala jeho zahrada, můžeme se i my nechat těšit a naplňovat při setkání s Bohem ve svátostech nebo v modlitbě. Pak můžeme rozdávat lásku, která se neunaví. Naučíme se milovat tak, jako Bůh miluje nás.