Aktivní odpověď na Boží Lásku
Zdá se však, že první přikázání je míněno pozitivně – jako vybídnutí k aktivní odpovědi na Boží lásku. „První přikázání po nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní“ (KKC 2088). „Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovědět na Boží lásku upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade vše a všechny tvory pro něho a kvůli němu“ (KKC 2093). „Božské ctnosti víry, naděje a lásky utvářejí a oživují mravní ctnosti. Láska nás tak vede k tomu, abychom dávali Bohu, co mu ve vší spravedlnosti dlužíme jako tvorové. Ctnost zbožnosti nás k takovému postoji disponuje“ (KKC 2095).
„Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku“ (KKC 2096).
„Klanět se Bohu, to znamená v úctě a naprosté podřízenosti uznat nicotnost tvora, který existuje pouze skrze Boha. Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté. Klanět se jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa“ (KKC 2097).
Co Bůh očekává?
Podíváme-li se touto optikou na svůj život, musíme většinou konstatovat, že Bohu skutečně mnoho klanění dlužíme. Nejen ve smyslu proklečených hodin před svatostánkem, promodlených večerů a rán. Nejen ve smyslu aktivní účasti na oběti mše svaté a jiných liturgickým modlitbách. Toto všechno totiž musí být výsledek postoje našeho nitra – „z celého srdce“ – aby to bylo pro Boha přijatelné. On totiž opravdu vidí do srdce a nic nedá na vnější projevy, kterým by neodpovídala alespoň poctivá snaha o soulad vnějšího s vnitřním.
Obávám se, že současný kult člověka nás svádí k tomu, abychom i věci náboženské vztahovali na prvním místě k člověku a teprve na druhém k Bohu. Postoje vyjádřitelné následujícími (smyšlenými) výroky nejsou nepředstavitelné a vystihují, kam až by bylo možné dojít: „Dnes mne mše svatá moc neuspokojila“, „při těchto bohoslužbách se nudím“, „adorace je velmi vhodný prostředek k uklidnění“, „dáme do přímluv prosbu, aby se nám paní X omluvila, a tím ji potrestáme“, „v nedělním kázání si to s panem Y vyřídím, že se bude divit“, „stanu se knězem, abych se lépe realizoval“… Srovnáme-li si je s výše citovanými výroky o klanění, blíží se taková zbožnost až příliš nebezpečně rouhání. Vždyť jde právě o převrácený vztah, kdy Bůh a Boží věci jsou užívány jako nástroj k dosažení cílů člověka. A kde je postoj tvora k Pánu?
Samozřejmě že se tím nijak nechci dotknout prosebné modlitby. Postoj prosícího tvora je však opravdu úplně jiný. Když se matka bojí o život svého dítěte, tak může k Bohu i křičet, ale je to naléhavá prosba člověka, který už vyčerpal své lidské prostředky a neví, jak dál. Když však někdo chce pokřtěním dítěte vylákat z babičky zlatý křížek nebo prostřednictvím svátosti manželství chalupu, uráží tím zcela jistě Boha. Navenek není patrný velký rozdíl, člověk dovede dobře předstírat nejen jiným, ale i sám sobě. Ale když on Bůh vidí až do člověkova srdce. Myslím, že pečlivost při zkoumání našich motivů nám pomůže odhadnout, co v tom srdci asi Bůh viděl.
Samozřejmě, že jsem své příklady úmyslně přehnal. Částečně proto, aby zřejměji vyniklo, co mám na mysli, částečně proto, aby byl dán prostor pro subtilnější vlastní posuzování. Naše rouhavé postoje mívají daleko jemnější a nenápadnější tvář. Jedno mají však s těmito hrubými příklady společné: Bůh má být nástrojem k dosažení lidských záměrů a cílů. Nemusí to vždy začínat u mne a u mne i končit. Nejčastěji ustupuje Bůh v mých úmyslech nějakému mému „bohulibému“ dílu. Tak často jsem to já, kdo si něco umane a žádá na Bohu podporu (pokud ne rovnou realizaci). Nejlépe svůj omyl poznáme podle hněvu, který se nás vůči Bohu zmocní, když nás neposlechne, když nám nevyhoví. Právě takový hněv (nebo smutek) by nás měl dovést k revizi našich postojů a snad i do zpovědnice.
Slib daný Bohu
Zdůrazňování člověka na úkor Boha se projevuje rovněž v jedné oblasti, kterou katechismus zařazuje pod první přikázání:
„Při některých příležitostech je křesťan vyzýván, aby Bohu něco slíbil. Křest, biřmování, sňatek a kněžské svěcení to vždy vyžadují. Křesťan může z osobní zbožnosti přislíbit Bohu nějaký skutek, modlitbu, almužnu, pouť, atd. Věrnost tomu, co člověk slíbil Bohu, je výrazem úcty, jaká náleží Boží velebnosti, a lásky k věrnému Bohu“ (KKC 2101).
Obávám se, že i zde přebíráme pohled společnosti a neuvědomujeme si, že i nevěrnost tomu, co člověk slíbil Bohu, je výraz úcty: malé nebo žádné úcty. Do jaké míry vystačíme s „čistým svědomím“, si neodvažuji odhadovat. Naštěstí nám církev dává možnosti pochybení napravovat – ovšem chceme-li: obnova křestního závazku, obnova manželských slibů a ostatní příležitosti mohou pomoci obnovit i úctu k Bohu. V každém případě je i zde nutný kající, ponížený postoj, který nám připomene, proč a komu se chceme klanět.
Milovat Boha je základ
Doufám, že z těchto úvah je patrné, že první přikázání neznamená pouze zákaz dobrovolného pochybování o víře, nevěry, zoufalství, opovážlivosti, nevděčnosti, vlažnosti, pověry, modloslužby, věštění, magie, spiritismu, pokoušení Boha, svatokrádeže či svatokupectví. Naše odpověď na Boží lásku musí přece být pozitivní – modlitba, klanění, věrnost.
Neměli bychom zapomínat, že první přikázání je skutečně první a je základem všech ostatních. Pokud nebudu milovat Boha, nebudu umět milovat ani člověka (sebe nevyjímaje). Není divu, že neumíme chválit tvorstvo, když nechceme chválit Stvořitele. Jak bychom mohli být vděční člověku za něco, když nechceme být vděční Bohu za všechno? Jak bychom mohli ctít úctyhodného člověka, když nectíme nejúctyhodnějšího Boha? Upnu-li svoji pozornost výhradně na člověka, na jeho starosti, jeho deprese, problémy, unikne mi nejen souvislost těchto jeho (nebo mých) stavů s Bohem nebo s hříchem proti Bohu, ale nebudu mu schopen ani správně (a někdy i statečně) poradit, pomoci. Řešení totiž často spočívá právě v návratu (obrácení) k „plnění“ prvního přikázání. Lidské prostředky nabízejí pouze pozemské možnosti, které mohou až příliš nebezpečně odvádět od příčiny, které mohou být až příliš nebezpečně „klaněním se bohům národů, jimiž jsem obklopen“. •
Zdroj: text: časopis Amen 1/1999
