Snahy o zesvětštění
Výbuch bojovného bezbožectví či dokonce satanismu šel bok po boku s trendy usilujícími o zesvětštění, které se více či méně dotkly dalších evropských zemí. Lze zde pozorovat i jakousi přímou úměrnost – čím pevněji byla katolická tradice – duchovní i kulturní – v dané zemi zakotvena, tím drsnější byly metody, jež se s ní chtěly vypořádat.
Proč je mrtvý papež tak nebezpečný?
Ideálním dokladem tvrzení z úvodu jsou italské země (Itálie jako celek až do r. 1870 neexistovala, Apeninský poloostrov byl rozdroben.). Hnacím motorem protikatolických proudů, jež vycházejí na povrch v 50. letech 19. stol., byl Piemont, v jehož čele stáli liberálové, kteří zavedli řadu proticírkevních zákonů, jimiž vypověděli řeholníky, konfiskovali církevní majetek, zavřeli před církví dveře státních škol a omezovali školy církevní. Snahy o sjednocení Itálie, započaté v 60. letech právě úsilím piemontských, doprovázelo šíření tohoto proticírkevního zákonodárství postupně po celém Apeninském poloostrově, přičemž samotný Řím byl v září r. 1870 anektován Piemontem.
Proti katolíkům (osobám zasvěceným i laikům) zaměřené represálie nevycházely toliko z lůna vládních orgánů Piemontu a posléze sjednocené Itálie, ale taktéž z lůna rozličných liberálních a vládě nakloněných protikatolických spolků. Současní badatelé jsou zajedno v tom, že protikatolické vášně tehdejších Italů a pouliční teror obrácený proti katolíkům byly typickými rysy italského Kulturkampfu přelomu 19. a 20. stol. (Kulturkampf, tj. Kulturní boj, má původ v Německu, kde toto heslo „Boj proti církvi“ uvedl do života kancléř Bismarck. Církev se podle něj a řady jiných stala nepřítelkyní kultury, proto je třeba s ní bojovat. Došlo k vypovězení jezuitů, zavírání kněží, kat. škol, cenzuře kat. tisku, zákazu kat. spolků. Aktivní laici z řad katolíků nesměli zaujímat vedoucí místa ve státní správě – pozn. překladatele. Více viz níže.). Jen mezi léty 1870-1881 došlo v samotném Římě ke třiceti případům verbálních i fyzických útoků na duchovní (Byly např. narušovány bohoslužby v jezuitském kostele Il Gesu; útoky na tento chrám ustaly až v r. 1873, kdy byli jezuité z Říma vypovězeni). Takřka pravidlem se staly útoky na procesí při Slavnosti Božího Těla, potažmo jiných slavností. Zmiňme např. jen fyzický útok na věřící během procesí konaného v r. 1877 v Turíně v den 50. výročí biskupského svěcení Pia IX. či útok na božítělové procesí v Janově v r. 1885. Po roce 1870 docházelo na mnoha místech v zemi (nevyjímaje z toho ani papežský Řím) k masovému ničení mariánských obrazů a soch „neznámými pachateli“.
Příznačné je, že boj proti všemu katolickému se nevztahoval jen na živé, nýbrž i na mrtvé. Zvláště se to týkalo těch, kteří za života neohroženě bránili víru a přitom se dostávali do střetu s odpůrci církve a přívrženci protikatolického Kulturkapmfu. Jako např. blah. Pius IX., jenž takto postupoval během celého svého pontifikátu (1846-1878), kdy neochvějně stál na pozicích katolické ortodoxie a odhaloval obludnost liberální ideologie (slavný Syllabus errorum z r. 1864). Když byly jeho ostatky 13. 7. 1881 slavnostně přenášeny ze svatopeterské baziliky do baziliky sv. Vavřince, bylo procesí napadeno protikatolickými bojůvkami vykřikujícími: „Ať žije Garibaldi!“; „Smrt papeži!“; „Pryč s kněžími!“; „Hoďte mrtvolu do Tibery!“. Jen díky rozhodné reakci věřících, kteří obklopili rakev s ostatky blahoslaveného papeže, nedošlo k naplnění poslední z výzev. Jak později informoval katolický tisk, každý z oněch zhruba čtyř set narušitelů pietního aktu měl od italských svobodných zednářů dostat za tento pokus osm tisíc lir.
Satanista s Nobelovou cenou
Podobné projevy rezultovaly z důsledné a desítky let systematicky prováděné protikatolické propagandy na Apeninském poloostrově, jež po roce 1848 ještě nabyla na intenzitě (Liberálové v čele s G. Mazzinim ovládli Řím, prohlásil, že papež je „sesazen“, vyhlásil tzv. Římskou republiku a zahájil vládu teroru, která si nijak nezadala s terorem z časů francouzské revoluce. Pius IX. musel z Říma prchnout a požádat o pomoc Rakousko. To Mazziniho porazilo a papež se mohl vrátit do Říma – pozn. překladatele.). Nejednou se vyznačovala značnou vulgárností a brutalitou. V 70. a 80. letech 19. stol. se v Itálii rodí nespočet „antiklerikálních spolků“, nad nimiž rozprostřeli svá ochranná křídla italští svobodní zednáři (lože Grande Oriente d’Italia). Touto cestou se úspěšně šířil bojovný antikatolicismus.
Je záhodno v této souvislosti zmínit popularitu, jíž se v těchto kruzích těšil svobodný zednář, básník a zapálený satanista Giosuè Carducci. V roce 1863 složil a zveřejnil svůj Hymnus na satana, který se v následujících letech stal hymnou všech přívrženců „pokrokové a antiklerikální Itálie“. V roce 1869, právě ve dnech zahájení I. vatikánského koncilu, otiskla text tohoto satanistického chvalozpěvu italská protikatolická média opět. Dodejme ještě, že v 80. letech byl tento básník jmenován šéfem Výboru pro vzdělání, spadajícího pod italskou liberální vládu a v roce 1906 obdržel za svou tvorbu Nobelovu cenu.
Výše jsme zmínili, že bojůvky usilující o svržení rakve s ostatky blah. Pia IX. provolávaly slávu jistému Garibaldimu. „Ať žije Giuseppe Garibaldi – otec sjednocené Itálie,“ křičely (Dodnes se o Garibaldim jakožto otci zakladateli učí na italských školách.). Garibaldi nebyl jen vůdcem „červených košil“ (jakési partyzánské bojůvky, jíž velel a jejíž členové byli oděni v červených košilích, jemu samotnému se přezdívalo mj. Červený ďábel – pozn. překladatele), leč i vysoce postavený svobodný zednář a přívrženec bojovného antikatolicismu. Zaobíral se rovněž psaním, byl svým způsobem až grafoman. V jednom svém románu, vydaném v roce 1860, napsal: „Smrt kněžím! […] Kdo jiný zasluhuje smrt, když ne členové této zločinné sekty? […] Příčí se mi prolévání krve! Kladu si však otázku, zda by byla Itálie s to osvobodit se od tyranizování svého těla a své duše bez toho, aniž by byli kněží pobiti, aniž by byli pobiti do posledního!“
Němečtí liberálové: je třeba zaútočit na „modlitební průmysl“
Vzájemný vztah protikatolické propagandy a fyzických útoků na katolíky můžeme pozorovat i v německém, resp. pruském Kulturkampfu. Jeho počátky spadají do 70. let 19. stol., avšak jeho kořeny tkví v době mnohem dávnější. K výmluvné události došlo 16. 8. 1869 v berlínské čtvrti Moabit. Po ukončení schůze liberálního Berliner Arbeiterverein (Dělnického svazu) zpustošily tisícovky jeho účastníků dominikánský klášter a sirotčinec, který byl ve zmíněné berlínské čtvrti otevřen právě v tomto roce.
Než došlo k samotným nepokojům, masírovala liberální média několik měsíců veřejné mínění sérií článků o nebezpečí, jaké současné německé kultuře skýtá tmářská a zpátečnická katolická kultura. Za příklad sloužili dominikáni, jimž bylo vyčítáno mj. i to, že v 16. stol. to byli právě oni, kdo byli ještě před jezuity hlavními odpůrci Martina Luthera. Čtvrť Moabit pak byla prezentována jako „Nový Jeruzalém“ – místo moderní průmyslové civilizace a pravý opak „trouchnivějící kultury katolické“.
Na počátku srpna r. 1869 napsaly jedny z nejliberálnější pruských novin Vossiche Zeitung, že „modlitební průmysl zapouští kořeny v Moabitě, aby zde byl odříkáván růženec a rozjímalo se zde nad zázraky Ježíšovými“, v tom Moabitě, který je „centrem čilé hospodářské činnosti“ a který „zajišťuje tisícovkám lidí bohatství a blahobyt“. Než došlo onoho 16. srpna 1869 ke zpustošení dominikánského kláštera, dávali čtenáři liberálních tiskovin (zvláště tehdy nově založených satirických plátků typu Kladderadatsch či Berliner Wespen) sami aktivně najevo své sepětí s „novodobou civilizací“ ohrožovanou útoky„tmářů“. Vtrhávali do chrámů během mší sv., demonstrativně si na hlavě ponechávali klobouky, kouřili a hlasitě se bavili.
Otcové této propagandy úmyslně opomíjeli skutečnost, která se jim nehodila do krámu, a sice markantní nárůst katolické populace v Berlíně. V roce 1821 žilo v pruské metropoli cca 8.000 katolíků, v roce 1868 se jejich počet pohyboval už kolem 56.000 (Lví podíl na tomto navýšení měli Poláci, kteří sem přibyli z oblastí ležících pod pruským záborem.).
Příznačná byla rovněž reakce liberálních novinářů na již zmiňované zpustošení dominikánského kláštera. Moabitská „Klostersturm“ – „Klášterní bouře“ byla interpretována jako „spontánní výbuch hněvu berlínského lidu“. Liberální noviny se sice od násilí jako takového distancovaly, ovšem neváhaly vysvětlit, jako kupř. „Volks-Zeitung“, že je třeba pochopit tu „nevoli, jakou ve čtvrti obývané protestantskými dělníky, vzbuzovala tato instituce (tj. dominikánský klášter – pozn. autora), určená výlučně k zahálčivému rozjímání„.
A stejně jako v Itálii i v Německu sjednoceném Prusy se hlavním terčem útoků uměle živeného protikatolického běsnění stal blahoslavený papež Pius IX. Aby osobu prvního římského biskupa pošpinili co nejvíc, nezastavili se vyznavači „průmyslu pohrdání“ ani před jeho zesměšňováním a opovržlivými komentáři na jeho účet. Tak si např. r. 1872 utahovaly berlínské „Börsenzeitung“ z titulování papeže jako Svatého otce. Prý to odporuje katolickým zásadám o celibátu kněží. Proto navrhly, aby se napříště užívalo označení „Svatý strejda“.
Blah. Pius IX. byl terčem posměchu i kvůli svému vysokému věku (Vidíme tedy, že podobné tendence nám tak dobře známé z posledních let pontifikátu blah. Jana Pavla II. nebyly ničím novým pod sluncem.). Takový Heinrich von Treitschke, přední historik zabývající se Německem 19. století a zároveň liberální politik, hovoří o blah. Piu IX. jako o „nevypočitatelném přihlouplém starci“. Ještě po letech vyvstávaly bojovníkům proti „ultramontánní hrozbě“, jak katolickou kulturu označovali liberálové, v souvislosti s blah. Piem IX. nejhorší asociace, co se estetiky týče.
Na počátku 20. stol. vzpomínal na svou návštěvu Říma v roce 1876, tedy dva roky před smrtí blahoslaveného papeže, německý exjezuita a jeden z nejzuřivějších bojovníků za osvobození německé kultury od „ultramontánního moru“ – Paul von Hoensbroech – takto: „Pius IX., v té době už v notně pokročilém věku, nevypadal dvakrát vábně: malý, shrbený chlapík s odulou tváří a povislými rysy. Měl otevřená ústa a pořád z nich cosi vytékalo. Pod nosem šlo rozpoznat znatelné stopy po tabáku, stejně jako na tváři a bílé sutaně. Nebyl to příliš povzbudivý pohled na takto všeliké důstojnosti zbaveného člověka.“