„Opice Boží“
Pro církevní otce nebyl ďábel jen „otcem lži“. Nazývali ho i „opicí Boží“ – podle jeho snahy přivlastnit si kult vzdávaný Bohu. Chtěl bych v tomto krátkém seriálu zmínit několik revolučních hnutí a antikatolických „kulturních bojů“.
Papeži, satan je stále mocnější
Během své homilie, proslovené v den Slavnosti sv. apoštolů Petra a Pavla, pronesl papež Pavel VI. i tato příznačná a otřásající slova: „Máme za to, že do církve pronikl nějakou trhlinou satanův dým. Vidíme pochybnost, nejistotu, relativismus, neklid, nespokojenost a pochyby. Chybí důvěra v Církev, namísto toho získává důvěru první jen trochu lepší světský ›prorok‹, který k lidem promlouvá ze stránek novin, popř. jako mluvčí nějakého společenského hnutí. To od něj se očekává, že lidem dodá nějaký recept na opravdový život. Lidé si přitom neuvědomují, že takový recept již vlastníme.“
Blah. Jan Pavel II. pak řekl ve své homilii z posledního dne roku 1993 proslovené v římském kostele sv. Ignáce z Loyoly: „Antikrist je mezi námi. Začátek nového roku nám otevírá daleké horizonty a jakkoliv se v nich zračí přeci jen nějaký záblesk světla, jsou temné a hrozivé. My ovšem nemůžeme zavírat oči před tím, co nás obklopuje. Musíme toho Zlého nazvat jeho pravým jménem. Nemůžeme nečinně přehlížet tomu, jak souběžně s kulturou lásky a života se světem šíří jiná civilizace, a sice civilizace smrti, která je nejvlastnějším dítětem ďáblovým a je jedním z projevů blížící se Apokalypsy.“
Byl-li kdo ohledně těchto dvou výroků skeptický, musel při sledování událostí ve dvou evropských metropolích v letech 2010 a 2011 změnit názor.
První příklad: Varšava, srpen 2010. Jedné srpnové noci se na Krakovském předměstí uskutečnil manifestační pochod „antiklerikálních sdružení“, který nebyl ničím jiným než aktem otevřené agrese vůči skupině lidí modlících se před křížem vztyčeným před prezidentským sídlem. Vulgární výpady se neomezily pouze na skupinu věřících, ale byl jimi počastován i kříž a následně Ten, který na něm našel smrt. „Pokolení III. Polské republiky“ (Polsko po roce 1989, pozn. překladatele) si tropilo žerty z utrpení Páně a kostelních písní. Tvůrci filmu Kříž – E. Stankiewicz a J. Pospieszalski – zachytili tento výbuch civilizační nenávisti, tento satanův dým stoupající na Krakovském předměstí svou kamerou.
Druhý příklad: Madrid, srpen 2011. Hlavní město Španělska bylo prozářeno velkou radostí ze setkání dvou milionů mladých katolíků celého světa se Svatým otcem Benediktem XVI., když tu najednou začala hrstka stoupenců „Zapaterových dětí“, tzn. bojujících bezbožníků, na znamení protestu proti přítomnosti papeže a dvou milionů mladých katolíků ve městě provolávat hesly „Viva satan!“ – „Ať žije satan!“ slávu „opici Boží“.
A ještě jeden příklad: v září roku 2011 vystoupil v polské veřejnoprávní televizi v jedné velkolepé hudební show muž, jenž se otevřeně hlásí k satanismu, veřejně trhá bibli a paroduje uzdravení činěná Kristem Ježíšem. Ve stejné době se přední polské týdeníky liberálního ražení (jeden z nich tehdy dokonce teprve začal vycházet) doslova předháněly v tom, který z nich na své úvodní straně uveřejní „povedenější“ parodii Ukřižování, Svaté Rodiny či Eucharistie.
Revoluční napodobování Pána Boha
O antikřesťanském podhoubí událostí spjatých s revolucemi uskutečněnými po roce 1789 jste již určitě slyšeli mnohé. Pro církevní otce nebyl ďábel jen „otcem lži“. Nazývali ho i „opicí Boží“ – podle jeho snahy přivlastnit si kult vzdávaný Bohu, a to skrze napodobování, opičení se. Chtěl bych se zde zastavit alespoň u těch nejdrastičtějších projevů satanismu, které se dostaly ke slovu během těchto revolučních procesů.
První revolucí, o níž bude řeč (první z hlediska časového, ale i jako vzoru pro všechny budoucí revolucionáře – satanisty), byla revoluce francouzská v roce 1789. Stanovila vzorový rámec jak pro fyzickou likvidaci katolíků (laiků i osob zasvěcených), tak pro veřejné hanobení křesťanské víry a ruku v ruce s tím napodobování katolického kultu pro potřeby nově vytvořené a hlavně pokrokové ideologie, vzešlé z hlav všech příštích revolucionářů.
Historikové zabývající se fr. revolucí si již dávno povšimli, že svátky ustanovené orgány Republiky nejsou ničím jiným než obyčejným okopírováním principů sacrum, jinými slovy zde bylo použito prvků křesťanského kultu pro potřeby revoluce. Dávno před vyvrcholením snah o odkřesťanštění země (1793-1794) a vyhlášením Robespierrova kultu (Jeden z vůdců revoluce, jenž prakticky řídil masové vyhlazování odpůrců i svých souputníků, načež sám skončil pod gilotinou – pozn. překladatele.) Nejvyšší bytosti (Myšlenka byla převzata ze zednářství, jako ostatně další principy revoluce – pozn. překladatele.) máme co do činění s ustanovením celé plejády revolučních svátků, které přímo navazují na liturgický kalendář, resp. jej napodobují. Tak se např. během svátku Federace, slaveném poprvé v červenci 1790 jako připomínka dobytí Bastily, dělí účastníci slavnosti „chlebem bratrství“ a jsou kropeni „vodou svobody“. Text Deklarace práv člověka a občana pak byl coby „nové Písmo svaté“ uložen na tzv. Oltáři vlasti ve speciální „Arše“ – „novém, nejdůstojnějším svatostánku“.
Je známo, že fr. revolucionáři chtěli ovládnout nejen politickou a veřejnou sféru, ale i čas. K tomu měl sloužit nový republikánský kalendář. Tento kalendář usiloval o dvojí – o naprosté oproštění od křesťanského měření a chápání času (sedmidenní týden byl nahrazen desetidenním, aby se „zapomnělo“ na neděli; křesťanské svátky byly nahrazeny revolučními) a pak taky o prostoupení času „revolučními hodnotami“ (neděli nahradil tzv. svátek dekády, slavený každý desátý den). A i zde došlo k opičení se podle křesťanského kalendáře – jako bylo v něm počátkem nové epochy Narození Ježíše Krista, tak bylo za počátek nové epochy v kalendáři republikánském zvoleno prohlášení Francouzské republiky v září roku 1792.
Nutno dodat, že francouzský lid, v jehož jméně revoluční změny probíhaly, se navzdory přísným trestům hrozícím za nedodržování „svátků dekády“ křesťanským kalendářem řídit nepřestal a v mnoha vesnicích i městečkách byly obchody a krámky o nedělích zavírány, přestože úřady přikazovaly v tyto dny normálně pracovat (naproti tomu je otvírali v ony „svátky dekády“). A nebyl to zdaleka jediný případ, kdy francouzský lid odmítal nabízené „dobrodiní“ svých nových „přátel“.
„Nový strom spásy“
Revoluce přišla rovněž s novým „stromem Svobody“. Jedná se o „stromy Svobody“ vysazované v Paříži a stovkách dalších měst a vesnic v zemi Galského kohouta. Veskrze byly vysazovány v místech, kde dříve stávaly kříže, tj. na křižovatkách cest či náměstích), jež byly systematicky strhávány coby „symboly fanatismu“. Dodejme ještě, že poškození „stromu Svobody“ – jako symbolu oficiálního kultu „nové Francie“ – bylo stíháno nejpřísnějšími tresty, počítaje v to i trest nejvyšší.
Nenávist ke Kristovu kříži pak byla speciálním rysem dalších dechristianizačních snah spjatých s revolucí roku 1789. Již po svržení jakobínského režimu (Jakobíni byli nejvlivnějším politickým uskupením, období jejich panování se označuje jako „jakobínský teror“ – pozn. překladatele.) vyslala nová revoluční vláda (Direktoriát) své komisaře, aby jednak zkontrolovali, jednak uspíšili odkřesťanštění provinčních oblastí, neboť příklad Vendeé byl ještě v živé paměti (Departament Vendeé byl znám hlubokou religiozitou, jeho obyvatelé se hromadě vzbouřili proti novým pořádkům, zaměřeným proti Bohu a církvi; jejich povstání bylo nesmírně brutálně potlačeno, odhaduje se, že v této občanské válce padlo až 200.000 lidí – pozn. překladatele.). Zjištění pro Direktoriát nebylo moc potěšující, jeho úředníci totiž mohli číst mj. toto hlášení z departementu Creuse: „Stojí tu dřevěné i kamenné kříže, pověrčiví vesničané věří v jejich moc a uchylují se k nim kvůli ochraně. A fanatismus tak začíná opět kradmo bujet.“
Započala se tedy akce bezohledného ničení křížů, tajně vztyčovaných obyčejnými lidmi (k nelibosti úřadů byly kříže stojící u rozcestí přemísťovány na hřbitovy). Komisař z Neufchâteau se ve své zprávě chlubil: „Uspořádal jsem několikeré žně křížů za velkého pobouření fanatiků.“ Zároveň si však nedělal iluze ohledně dlouhodobého výnosu těchto svých „žní“, připojil totiž poznámku, že „zrno těch křížů klíčí v jejich hlavách a skoro bych řekl, že již vyklíčilo“.
Vlna nenávisti revolučních orgánů smetla i kostelní zvony. Jak známo, církev věří, že jejich hlas kromě toho, že svolává věřící, odhání taky zlé duchy. Ostatně i samo zavěšení zvonu probíhá jako liturgický obřad – zvony jsou pomazány posvěcenými oleji. Pro revolucionáře byly zvony „kněžourskými bubny“ a v roce 1795 bylo jejich užívání ve Francii zakázáno. Nad jeho dodržováním bděli k tomuto účelu povolaní úředníci, kteří se i zde setkávali se zatvrzelým odporem „fanatiků“ – čti obyčejných lidí. Komisař z departementu Somma si povšiml, že „to, s čím se lidé v revolučních časech smiřovali nejhůř, bylo zcela jistě rekvírování zvonů“. A jeho kolega z departementu Aude konstatoval, že obyvatelé Narbonne po zrekvírování jejich zvonů „propadli hlubokému zármutku“.
Tomuto zármutku a také fanatismu měla učinit přítrž (hlavně v letech 1793-1794) opakovaně organizovaná procesí, v nichž byly znesvěcovány předměty katolického kultu. Tak byli k vidění např. osli s biretem či tiárou na hlavách a s nápisy typu „zasluhuji více úcty než kněz“ či „jsem ctnostnější než papež“.Hanobeny byly i podobizny světců. Obzvláštní nenávisti se „těšil“ sv. Ludvík – byl nejen světcem, ale nadto i králem. V roce 1794 vlekl dav jeho sochu ulicemi města Conches a rozbíjel ji palicemi. Nikdo nezastíral, že důvody tohoto počínání byly hned dva: Šlo o „podobiznu Jeho svaté královské Milosti z rodu Kapetovců, představující toho tlustého ›Pana Veto‹, jeho malého a vzdáleného vnuka Ludvíka XVI.“ (Ludvíkovi XVI. se tak přezdívalo proto, že vetoval některé důležité revoluční zákony, jež byly namířeny proti katolickým kněžím – pozn. překladatele.).
A je příznačné, že pro mládež měli organizátoři takovýchto „happeningů“ vyhrazena „V. I. P.“ místa. Tuto praxi ozřejmil jeden z jakobínských ministrů: „Mladí jsou revolučním ideálům mnohem otevřenější než ti, co zestárli v době vlády starých způsobů života“.
Opovržení vším, co se nějak týkalo katolicismu, se projevilo i v novém slovníku, který revolucionáři zavedli. Ve výše citovaných zprávách komisařů se nepíše o kostelích, ale o „budovách, jimž se říká kostely“, nepíše se o Vánocích jako svátcích Božího Narození, ale o „svátcích, jež jsou známy jako tzv. svátky Božího Narození“ a místo o mších svatých můžeme číst o „tom, čemu se říká mše“.
„Nový republikánský Otčenáš a nový ›Ježíš‹“
Rouhavé napodobování křesťanství francouzskými revolucionáři se projevilo i svéráznou „adaptací“ modliteb, počítaje v to i Modlitbu Páně. Její „inovovaná“ revoluční verze zněla takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, odkud tak báječně chráníš Francouzskou republiku a sansculoty, jejich nejvěrnější ochránce (Tak se říkalo francozské chudině. Sansculotte znamená bez kalhot – nechodili totiž v krátkých kalhotách po kolena /culotte/ a punčochách jako šlechta, ale v dlouhých kalhotách. Byli radikální a nesmlouvavou složkou revoluce, ostře vystupovali proti králi, šlechtě, církvi – pozn. překladatele.), posvěť se mezi námi jméno Tvé, jak ostatně vždy bylo svaté a požehnané. Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi, s níž lidem neustále nařizuješ, aby byli volní, rovní a šťastní. […] Odpusť nám naše viny, které jsme učinili, když jsme tak dlouho snášeli vládu tyranů, od nichž jsme očistili Francii, jako i my odpustíme viny nesvobodným národům, až se vydají v našich šlépějích.“
V roce 1794 byl ve vaně zavražděn Jean-Paul Marat, vůdce nejradikálnějšího křídla jakobínů, volající po krvavé lázni, v níž by kromě monarchie utopil i francouzskou církev. Zavraždila jej girondistka M. A. Cordayová
(Girondisté byli pol. uskupením hrajícím důležitou roli v začátcích revoluce, posléze /1793/ byli svými konkurenty zlikvidováni – pozn. překladatele.). Záhy po Maratově smrti vypukla megalomanská kampaň, která z tohoto multivraha učinila mučedníka revoluce a opět použila křesťanských motivů, když Maratovu smrt dávala na roveň s mučednickou smrtí vyznavačů Krista. A nedosti na tom. Revoluční propaganda srovnávala Marata se samotným Kristem! Podle vzoru Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se šířil kult srdce Maratova. V revolučním tisku se objevila zvolání typu „Ó, Srdce Ježíšovo! Ó, srdce Maratovo!“