Rozhovor s o. Vladimírem Hubálovským OFMConv o jeho cestě ke kněžství
Vláďo, jak jste objevil své povolání?
Když jsem byl v roce 2002 na celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou, a v jednom okamžiku, když jsem zůstal sám, zahlédl jsem v dálce dva františkány. V tu chvíli jsem uslyšel otázku: „Co kdybys byl mezi nimi?“ Ale hned jsem si řekl: „To je blbost…“
První dotek povolání jste vyhodnotil jako nesmysl. Co bylo pak?
Vlastně ještě před touto událostí jsem byl na setkání františkánské mládeže na Cvilíně. Tam jsem vůbec poprvé viděl bratry minority. Moc se mi líbilo, jak se k sobě chovali. Tehdy mně ale nenapadlo, že bych mohl mezi ně patřit. Protože mne bratři i setkání mládeže velmi nadchlo, začal jsem se víc zajímat o sv. Františka. Když jsem pak v Opavě zahájil studium historie, zjistil jsem, že se u minoritů schází františkánská mládež. A tak jsem tam začal chodit i já.
A co vás na bratřích minoritech nejvíce zaujalo?
To, že byli radostní, nadšení a veselí. Myslím, že lidé si na základě médií utvářejí představu o řeholnících, že jsou smutní a uzavření někde v klášteře. A já jsem měl možnost vidět, že skutečnost je jiná, mnohem hezčí.
V čem Vás oslovuje charisma sv. Františka?
Od začátku mne nejvíce oslovovalo, že bral evangelium velmi vážně. Radikálně a odhodlaně šel do toho. Nedíval se na to, co si myslí lidi. Naplno žil evangelium a to je to, co mě nejvíc oslovuje, jeho úplné odevzdání se Pánu a odhodlání bojovat za Něho.
Rozhodnout se pro takovou radikalitu znamená zcela změnit způsob života. Co se Vám tehdy honilo hlavou?
Nejvíc jsem přemýšlel, jestli to je pravda, nebo jestli to není pouze nějaký můj nápad. V té době jsem studoval historii, tak jsem si kladl otázku, zda pokračovat ve studiu, či odejít dříve. Měl jsem také vlastní představy o životě, ve kterých jsem počítal s rodinou a dětmi. Nastoupit na cestu za Pánem znamenalo přijmout myšlenku, že se svých představ budu muset vzdát.
Co Vám pomohlo zvládnout pochybnosti o Vaší volbě povolání?
Samozřejmě jsem se modlil a ptal se Pána Boha, jestli je to má cesta či ne, ať mi ukáže cestu. Chtěl jsem mít jasnou odpověď. Měl jsem období, kdy se ohledně mého povolání střídaly okamžiky jistoty s chvílemi pochybností. Pak bylo nějakou dobu ticho. Za nějaký čas se to zase ozvalo a postupně sílilo. Pomohli mi však dva bratři minorité, se kterými jsem se o tom bavil. Říkali mi, abych se pořád dokola nezabýval otázkou, zda mám, či nemám povolání. Je třeba to v klidu předložit Pánu v adoraci. Tak jsem to tak dělal.
Objevil se nějaký okamžik, ve kterém jste nabyl jistoty povolání?
Když nastala chvíle, kdy jsem cítil, že se musím rozhodnout, tak jsem si vzpomněl na svatého Františka. Tehdy, když za ním přicházeli první muži, kteří chtěli žít jako on, vzal Písmo, třikrát ho otevřel a našel tam odpověď. A tak jsem se také pomodlil, vzal jsem si Nový zákon, otevřel jsem ho na textu, kde se Pán Ježíš potřetí ptá svatého Petra: „Petře, miluješ mě?“ A on říká: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Ježíš řekl: „Pas moje ovce.“ Věděl jsem, že ten text hovoří ke mně a je odpovědí na mé nejistoty. Tehdy jsem Pánu řekl: „Ano!“
Pán si Vás tedy vyvolil a Vy jste se vydal po jeho cestách. Co byste chtěl dnes říci Pánu Ježíši, při příležitosti Vaší primiční mše svaté?
Chtěl bych mu hlavně poděkovat, že si mě povolal. Že mne zahrnul tolika dobrými věcmi. Když jsem se zřekl svých představ o životě, nic jsem neztratil, ale mnoho jsem získal, jen jiným způsobem, než jsem původně zamýšlel. Přestože jsem se vzdal vlastní rodiny a dětí, získal jsem díky kněžství mnohem větší rodinu a starám se teď o mnoho mladých lidí. Zakouším pravdivost Ježíšových slov: „Když budete mít na prvním místě Boží království, tak ostatní vám bude přidáno.“
Přijetím daru kněžství jste vyčleněn pro zvláštní službu.
V čem Vás naplňuje radostí?
Co mě naplňuje radostí, je pomoc druhým skrze svátosti. Já nejsem knězem dlouho, ale na co jsem se zvláště těšil, je mše svatá a také svátost smíření. Jako jáhen jsem mohl také křtít děti, což jsem dělal velmi rád. Naplňuje mne také velkou radostí, když můžu přinášet Pána Ježíše nemocným v jihlavské nemocnici.
Kdyby někteří z mladých lidí pocítili povolání k zasvěcenému životu, co byste jim poradil?
Ať to probírají s Pánem Bohem v modlitbě a při adoraci a nechávají tu myšlenku dozrávat. A když u nich ta myšlenka stále přetrvává, tak ať se nebojí to zkusit a zjistit na vlastní kůži, jestli je to ono. Jenom o tom přemýšlet je málo. Je dobré, když si to člověk vyzkouší a tak zjistí, jestli je to jeho cesta.
Vláďo, spolupracujete na tvorbě časopisu Immaculata. Co byste vzkázal našim čtenářům?
Aby se nebáli žít pro Pána, a to i navzdory tomu, že necítí jeho přítomnost ve svém životě. Když máme nadšení a pocit, že Pán je blízko, tak vše jde samo. Ve chvílích těžkostí je zapotřebí vydržet a důvěřovat Pánu, že si nás vede, a to navzdory všem obtížím, které zažíváme.
Děkuji za rozhovor.
