Již po třetí se společenství Rytířstva Neposkvrněné sešlo na duchovní rekolekci. Tentokráte měla postní charakter a konala se na Velehradě.
Stalo se dobrým zvykem členů Rytířstva navštěvovat poutním místa na v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Tentokrát (14.–16.3.2014) byla vybrána lokalita z nejznámějších a poutníci zamířili na slovácký Velehrad. Rekonstruovaný areál velehradské baziliky a přilehlých objektů nabídnul účastníkům kvalitní prostor pro třídenní akci. Zázemí poskytlo Arcibiskupské gymnázium, které využívá číst rozsáhlého komplexu barokních budov. Tam byli účastníci ubytováni, a tam se též nacházela přednášková místnost sousedící s meditační kaplí. Nedávno zrekonstruované prostory hostily na třicet účastníků rekolekce včetně dvou bratří minoritů. Ti měli spolu s paní Jitkou Navrátilovou na starost duchovní doprovázení. Vypomohl jim též P. Ladislav Árvai SJ, jemuž je Velehrad aktuálním působištěm. Vedle přednášek se účastníci věnovali společné modlitbě, diskusím a sdílení. Potřebná byla i společná modlitba růžence a velmi působivá večerní adorace doprovázená chválou, přímluvami a zpěvem za zvuků španělské kytary. Duchovní poučení nabídly čtyři přednáškové bloky.
V první přednášce se řeholní bratr Bohdan Heczko OFMConv zamýšlel nad ústředním tématem duchovní rekolekce: láskou, která vyrůstá pod křížem. Jak pravil, láska se ze své podstaty rozdává, protože Bůh není samotář ani egoista a k porušení jejího toku přichází, když chce být člověk nezávislý na Bohu. Při přemýšlení o Ježíši Kristu poukázal na to, že on coby Boží Syn ustavičně přijímá dar od Otce ; Kristus je dokonale bohatý, protože všechno, co má Otec je i jeho; je zároveň dokonale chudý, protože všechno, co má, má od Otce. Zosobněním lásky Otce a Syna je přitom Duch Svatý. V tomto vztahu spočívá základní tajemství Nejsvětější Trojice.
Po čase využitém dialogem účastníků v samostatných skupinkách, se páter Martin Kollár OFMConv zamyslel nad smyslem lidského společenství. Ostatně jak je v Písmu psáno: kde jsou dva či tři shromážděni ve jménu Otce, tam i on přebývá s nimi. Pravá radost i podle prezentovaného textu svatého Františka přitom spočívá v umění snášet nedokonalost lidí, kteří nás obklopují. Svědectví Františka z Assisi tuto zkušenost reflektuje ve vztahu k jeho někdy slabým i hříšným spolubratřím, my ji pak můžeme vnímat v našich rodinách, či na pracovištích.
Jak svým životem svědčí Svatý Maxmilián Kolbe, měli bychom se naučit milovat i nedokonalost a utrpení. Dokázat se prostě darovat Bohu a radovat se z přítomnosti jeho coby Dokonalého. Až pak se nám může otevřít prostor pro činění velkých věcí. Zmíněnému polskému světci se v nedělní přednášce věnoval br. Martin. Pomocí řady fotografií a textů přiblížil jeho obdivuhodný životní příběh i oběť, kterou Maxmilián Kolbe rozhodně a s odevzdaností Bohu učinil během věznění v Osvětimi, aby ušetřil smrti spoluvězně. Psycholog Viktor Emanuel Frankl, jehož dílo představil docent Pavel Navrátil, ve svých textech poukazuje na to, že správné chápání utrpení nám může odhalovat smysl života. Touha po smyslu je přitom základní hybnou silou v člověku a člověk může v duševním pokoji přežít pouze tehdy, pokud žije pro něco. Záleží pak už na každém z nás, zda-li vytěžíme ze zážitku utrpení cosi pozitivního, a nebo zatrpkneme. Utrpení přináší i mnoho dobrého a je užitečné si jeho plody připomínat, neboť ve zkratce: co nás nezabije, to nás posílí. Utrpení očišťuje duši a činí nás moudřejší. Utrpení zvyšuje soucit a učí nás jak s modlitbou čekat na Boha. V neposlední řadě nás také nutí myslet na druhé a tříbí naši osobnost k větším duchovním výkonům. Žij tak, jako by tento den měl být tvým posledním, nabádá Svatý Maxmilián Kolbe a i v duchu tohoto předsevzetí zakládá v roce 1917 Rytířstvo Neposkvrněné. I společenství nedokonalých laiků může některé jedince přivést ke svatosti, tedy stavu, v němž nás Bůh chce mít. Být nástrojem Panny Marie, to je cíl rytířů Neposkvrněné, těch kteří se s důvěrou obrací k její tváři v každodenních modlitbách. Každý ke svému povolání přistupuje jinak. Co by však mělo spojovat nás všechny, je onen základ víry stavící na lásce k bližnímu a hledání cest k odpouštění. Jak v historii ukázala heroická svědectví řady světců i skromný každodenní apoštolát mnoha „obyčejných“ lidí, lze tohoto dosáhnout i skrze těžší či lehčí kříže, jež neseme na vlastních ramenech a sdílíme s těmi, kteří nám jsou nablízku.
