Poklad nejcennější
K čemu přilnulo naše srdce?
text: br. Bohdan Heczko OFMConv
V evangeliu Pán Ježíš říká zajímavou větu: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Zamysleme se i my a zkoumejme, kde se asi nachází to naše srdíčko, protože tam se bude nacházet i náš poklad. A který poklad stojí za to, abychom u něho mohli ponechat své srdce, tedy celý svůj život?
Ze života svatého Antonína Paduánského je znám jistý příběh. Když byl pohřbíván jeden boháč, který přišel k velkému majetku díky lichvě, sv. Antonín prohlásil, že jeho srdce není v rakvi, ale ve skříni, kde měl lichvář uložené zlaté mince. Jaký byl údiv lidí, když pak otevřeli skříň s penězi a skutečně tam našli lichvářovo srdce.
Lichvář si zvolil za svůj poklad zlato, avšak když přišla hodina smrti, nezachránilo ho. Ale nejen bohatství může být pokladem, u kterého setrvává naše srdce. Pro jiného je jeho pokladem zdraví, tělesná zdatnost a síla, ale jak víme, roky běží a dříve nebo později přijde stáří a s ním i nemoci a slabost. Každý nový rok ukusuje z pokladu tělesné síly kousíček po kousíčku, až nezbude vůbec nic. Pro někoho dalšího může být pokladem sláva a věhlas. Různí lidé se drží na vrcholu slávy, čerpají z toho mnoho prospěchu, avšak nakonec přece jen přijde konec. Poklad slávy není s to zajistit trvalý úspěch. V dnešní době velkých technologických úspěchů bychom mohli za svůj poklad považovat technické vymoženosti, jež umějí tak skvěle nahradit těžkou lidskou práci, která se dříve musela s velkou námahou vykonávat ručně. Avšak naše zkušenost ukazuje, že všechno rychle jednak zastarává, ale i přináší nové problémy a komplikace. A mohli bychom vyjmenovávat další a další věci a znova docházet k závěru, že nic z toho není schopno zajistit našemu životu trvalé štěstí, pokoj, radost, smysl, po čemž tak silně toužíme. I věci mravně dobré a chvályhodné, u kterých člověk může setrvávat bez výčitek svědomí, nakonec tak nějak nestačí. Vždycky dojdeme k nějakému limitu a zklamání.
K jakému pokladu tedy přilnout srdcem, aby náš život byl v bezpečí, aby měl otevřenou perspektivu šťastné věčnosti? Celá zeměkoule za všechny své dějiny nezná jiného hrdinu, který by překonal nepřekonatelný „limit“ smrti, než je Ježíš. A nepřekonal ho tak, aby nám pyšně ukazoval, jaký je „borec“ a my na něho vůbec nemáme… Naopak, pokorně a s láskou vstoupil do naší smrti, vzal na sebe naše prokletí hříchů a přinesl nám ospravedlnění a zmrtvýchvstání. Nikdo jiný nevzal na sebe náš dluh hříchů, nikdo jiný za nás nepoložil život a nikdo jiný nám nepřinesl zmrtvýchvstání k šťastné věčnosti. On je ten poklad, u něhož má setrvávat naše srdce. Když všechno jiné zklame, on bude stát u nás a bude nám otevírat novou cestu, i kdybychom už leželi v hrobě. On je Přítel, který své přátele nikdy neopouští, ale naopak připravuje jim místo ve svém království.
Zbývá tedy otázka, zda my jsme jeho přátelé a zda jsme ho neopustili. Odpovězme si každý upřímně na otázku, kde je můj poklad, a hned budeme vědět, jak to s naším přátelstvím je.
Pokud zjistíme, že čestné první místo v našem srdci zaujímá něco jiného než náš Přítel – Spasitel, zdroj a cíl života, předložme mu to v modlitbě, aby nás uschopnil vidět věci v pravém světle a dal nám sílu opouštět to, co pomíjí, a přimknout se k tomu, co je trvalé. Každý den můžeme začít pozváním Ježíše do svého života: „Ježíši, který jsi zvítězil nad smrtí a který mi dáváš život dnes, zvu Tě do mého života. Veď mě, abych den prožil tak, aby byl oslavou mého Stvořitele a byl k prospěchu mému bližnímu.“
Milí rytíři a rytířky Neposkvrněné, přeji Vám i sobě, aby nás Neposkvrněná naučila setrvávat srdcem u Spasitele. Potom všechny jiné věci budou na svém správném místě a budeme je dobře užívat ke slávě Boží a k našemu prospěchu a spáse.