Oficiální exkomunikace Hitlera by mohla mít katastrofální následky. Takový krok by vyvolal okamžitou odvetu v té formě, že by zahynul ještě mnohem větší počet Židů, především těch, kteří se nacházeli v péči církevních institucí. Ostatně veřejná exkomunikace Führera nebyla nutná, Hitler sám se s Katolickou církví rozešel svým spisem „Mein Kampf“, kde hlásá názory, které diametrálně odporují katolické nauce. Tím upadl do exkomunikace „latae sententiae“, tj. automatické, již netřeba veřejně vyhlašovat. A nacistickou ideologii odsoudila Církev mnohokrát, zejména encyklikou „Mit brennender Sorge“ Pia XI. a „Summi Pontificatus“ Pia XII., jak uvádějí předchozí příspěvky.
Válečná léta
Tak vypadaly aktivity Sv. stolce během války:
1943 V únoru velký rabín Záhřebu Miroslav Freiberger děkuje papeži za pomoc při emigraci židovských dětí do Turecka. Pius XII. totiž prostřednictvím svého internuncia Angela Roncalliho (pozdějšího papeže Jana XXIII.) intervenoval u turecké vlády, aby se nebála přijmout lodě s židovskými dětmi z Balkánu, jimž hrozila deportace do Osvětimi. Turci původně odmítali tyto děti přijmout, protože měli strach z nacistického Německa.
Španělský šéf státu generalissimus Francisco Franco předkládá Vatikánu plán na uzavření míru na Západě a využití nacistického Německa při obraně civilizace před komunismem. Pius XII. odpovídá, že III. říše ustoupí jedině před vojenskou silou a vyjadřuje naději, že se tak stane díky angloamerické koalici. Dodává také:
„Nacistické pronásledování je nebezpečnější než kterékoliv předchozí.“
5. května rozesílá Státní sekretariát Sv. stolce memorandum všem vládám světa, v němž upozorňuje na existenci vyhlazovacích táborů pro Židy na území okupovaného Polska a na jejich vraždění v plynových komorách. Vatikán se stal prvním státem světa, který otevřeně informoval o existenci těchto míst likvidace Židů. V té samé době americký ministr zahraničí Cordell Hull sděluje polské exilové vládě v Londýně, že „nejsou dostatečné důkazy pro to, aby se ospravedlnila deklarace poukazující na popravy v plynových komorách.“
2. června ve svém veřejném vystoupení papež řekl: „Chtěl bych obrátit vaši pozornost na současný tragický osud Poláků…Prosíme Královnu nebes, aby těmto tak těžce zkoušeným lidem, jakož i všem jiným, kteří musí pít tento kalich hořkosti války, dopřála lepší budoucnost podle jejich oprávněných tužeb a velikosti jejich obětí v Evropě, obnovené na křesťanských principech v jednotě států osvobozených od bludů a pokřivení minulosti.“
11. června Meir Touval-Weltmann (člen komise pro pomoc evropským Židům) předává arcibiskupu Roncallimu poděkování za pomoc Sv. stolce při záchraně Židů na Slovensku a v Chorvatsku.
V září Němci vstupují do Říma. Žádají od Židů výkupné ve výši milionu lir a jistého množství zlata, jinak prý budou všichni deportováni do koncentračního tábora. Peníze byly shromážděny, ale chybělo 15 kg zlata. Rabín Říma Izrael Zolli se obrací na papeže, který nezaváhal: výkupné bylo zaplaceno. Nebyl zveřejněn zdroj původu zlata, ale mluvilo se o tom, že papež přikázal roztavit některé liturgické nádoby.
Němečtí nacisté však i přesto, že římští Židé výkupné zaplatili, zahájili jejich deportace. Papež vydal okamžitě příkaz, aby církevní instituce je ukrývaly. V samotném Římě 155 klášterů poskytovalo útočiště židovským rodinám i jednotlivcům. Téměř 3 tisíce Židů se schovávalo v papežově letním sídle Castel Gandolfo, další byli skryti v samotném Vatikánu, ve sklepích Papežského biblického institutu a na Gregoriánské univerzitě.
1. září Pius XII. odsuzuje zabíjení postižených osob nacisty v rámci programu eutanázie: „Běda těm, kteří budují svou moc na nespravedlnosti! Běda těm, kteří týrají a mučí bezbranné a nevinné, protože na sebe svolávají Boží hněv!“
24. září Světový židovský kongres (USA) děkuje apoštolskému delegátovi Sv. stolce v Londýně za záchranu 4 tisíc Židů z ostrova Arbe: „Jsme si jisti, že úsilí Vaší Svatosti a Apoštolského stolce se staly příčinou tohoto šťastného řešení, proto bychom Vám a Sv. stolci chtěli vyjádřit své nejsrdečnější poděkování.“
V listopadu Pius XII. posílá Adolfu Hitlerovi list, v němž kategoricky odsuzuje masové vraždy Židů. Po osvobození Říma skupina Židů navštěvuje papeže, aby mu poděkovala. Díky jeho úsilí se v Itálii zachránilo 80 procent tamních Židů, zatímco v ostatní Evropě pouze 20 procent.
Piovi XII. byla pořízena speciální pamětní deska v Muzeu osvobození v Římě, kde jsou napsána tato slova:
„Sjezd delegátů italských židovských komunit…cítí hlubokou povinnost vzdát hold jeho Svatosti a vyjádřit pocit vděčnosti všech Židů za to, že Církev poskytla důkazy lidského bratrství v čase pronásledování, kdy jejich život byl ohrožen nacistickým a hitlerovským barbarstvím. Mnoho kněží trpělo ve vězeních a koncentračních táborech za to, že poskytovali pomoc Židům…Židé si budou vždycky pamatovat, co v těchto strašlivých letech Církev v čele s papežem pro ně udělala.“
Ve světle těchto faktů vyznívají proto výtky, že papež neexkomunikoval oficiálně Hitlera, zcela absurdně. Bylo by to čistě symbolické gesto, jež by mohlo mít velmi vážné následky. Margharita Marchione dokonce tvrdí, že takový krok „by vyvolal okamžitou krutou odvetu a smrt mnohem většího počtu Źidů, zvláště těch, kteří se ukrývali v církevních zařízeních, a také k zesílení pronásledování katolíků.“
Tak to chápal i papež, který r. 1940 v rozhovoru s velvyslancem Itálie u Vatikánu řekl: „Vědomí, že bychom mohli zhoršit osud těchto nešťastníků, nám káže zdržet se toho, abychom mluvili ještě ostřeji.“
O rok později Pius XII. napsal: „Tam, kde by papež chtěl hlasitě a silně křičet, jsou mu žel vnuceny vyčkávání a mlčení…“
Pinchas Lapide, židovský historik, cituje výpověď jednoho Žida, která je plně ve shodě s takovým chápáním problému: „Nikdo z nás si nepřál, aby papež mluvil otevřeně. Všichni jsme byli uprchlíky a nechtěli jsme, aby se na nás obracela pozornost. Gestapo by jenom zintenzívnilo své pátrání.“
P. Ferrere se vyslovila v podobném tónu r. 1943 jménem Červeného kříže v Ženevě: „Protesty nic nepomohou, naopak mohou se stát velmi špatnou službou pro ty, kterým měly pomoci.“
Z papežova úhlu pohledu měl Hitler miliony rukojmích. Mnohem účinnější byly proto diplomatické zákroky. Přinesly pozitivní výsledky, i když značně omezené, a to v takových zemích jako Maďarsko, Rumunsko, Slovensko nebo Chorvatsko.
Pozn. překladatele: K doplnění článku bylo též použito studie: Blet, Pierre, SJ. Pius XII. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001.