Příznaky bouře
„Jaká byla činnost Eugenia Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII., v době po I. světové válce a v prvých letech Hitlerovy vlády v Německu? Nechme mluvit fakta, jedno po druhém, rok po roku.
1917 Kardinál Pacelli se stává apoštolským nunciem v Německu. Bude jím plných 12 let až do r. 1929. Ze 44 promluv, které tenkrát pronesl, 40 odsuzuje nějaký aspekt rodící se nacistické ideologie.
R. 1923 se pokusila Hitlerova strana NSDAP v Bavorsku o puč, který ztroskotal. Německý apologeta Michael Hesemann ve své knize „Die Dunkelmaenner“ uvádí na str. 77 dopis, který nuncius Pacelli o celé záležitosti napsal do Říma. Varuje před protikřesťanským charakterem nového hnutí a uvádí, že „Hitler a Luddendorf napadají Židy a jezuity“ a že „nová nacionálně socialistická strana má ve svém programu fanatickou protikřesťanskou nenávist“.
1928 Papež Pius XI. poprvé varuje před fašismem. Zároveň téhož roku římské Svaté oficium, předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry, vydává toto prohlášení: „Katolická církev vždycky měla zvyk modlit se za Židy… Apoštolský stolec, vedený zásadou Božího milosrdenství, je bránil před nespravedlivými útoky a tak, jako vystupuje proti veškeré nenávisti mezi národy, odsuzuje nyní nenávist zaměřenou proti národu kdysi od Boha vyvolenému, nenávist, známou pod jménem antisemitismus.“ (Cit. Zawsze Wierni 29/1999, str. 35.)
1930 Kardinál Pacelli se stává státním tajemníkem Sv. stolce a v této funkci setrvá 9 let. Během té doby zašle Němcům 55 protestů, za což jej nacistický tisk nazve pohrdavě „kardinálem milujícím Židy“.
1931 Pius XI. v encyklice „Non abbiamo bisogno“ odsuzuje teze italského fašismu, zejména v rovině výchovy mládeže. Italští fašisté reagují provokativními antikatolickými demonstracemi. Časopis Svědků Jehovových „Zlatý věk“ nazval diktátora Mussoliniho „velikým Italem“ a nadšeně popisoval protikatolické výtržnosti: „Nábytek letěl z oken katolických sdružení na ulici a oblaka kouře s ohněm se vznášely k nebesům.“
1933 V Německu proběhly volby. V téměř všech katolických regionech získala nacistická strana podstatně horší výsledky než jinde. Bylo to důsledkem varování před hitlerovskou hrozbou z kazatelen. Sv. stolec vyzval všechny biskupy a kněze Německa, aby se postavili proti rasové nenávisti. Mnichovský kardinál Michael Faulhaber pronesl proslulou sérii adventních kázání, v nichž odmítl antisemitskou propagandu.
Když došlo k podpisu konkordátu mezi Vatikánem a Německem v červenci r. 1933, jenž byl připraven již dříve ve 20. letech, to znamená dávno před nástupem Hitlera k moci, kardinál Pacelli vydal prohlášení, že konkordát neznamená souhlas s nacismem.
Hitler pohrozil v případě nepodepsání konkordátu uzavřením všech katolických škol. Papež spoléhal na to, že konkordát zabrání vzniku árijské Německé národní církve. Bohužel, i když v této době ještě katolické školy nebyly zavírány, úřady vyvíjely na rodiče takový nátlak, že se báli své děti do nich posílat. V Bavorsku, nejkatoličtější části Německa, chodila r. 1937 do katolických škol pouhá 3 procenta dětí, zatímco před r. 1933 to bylo 65 procent. Poté začaly být katolické školy od úřadů likvidovány.
V červenci r. 1933 hnutí zvané „Němečtí křesťané“, podporované Hitlerem, získalo většinu ve vedení protestantských církví. Požadovalo vyloučení Starého zákona z bible a také všech židovských motivů z evangelií, volalo po zákazu manželství křesťanů se Židy atd. Později toto hnutí začalo prosazovat pohanské elementy místo křesťanství.
1934 Papež Pius XI., když viděl, co se děje, odsoudil ve vánoční promluvě tohoto roku nacismus. Mládež organizovaná v Hitlerjugend zpívala během norimberského sjezdu NSDAP: „Žádný podlý kněz nám nevyrve pocit, že jsme děti Hitlerovými. Pryč s kadidlem a svěcenou vodou! Církev nerozumí tomu, co má hodnotu. Hákový kříž přinese světu spásu.“
Vatikán se dostal do konfliktu s III. říší v souvislosti se zákony o povinné sterilizaci osob zatížených dědičnými chorobami. Tento protest způsobil určité zmírnění předpisů. Postoj Sv. stolce byl ale oslaben entuziastickým nadšením evropských a amerických „intelektuálů“, nepřátelsky naladěných proti Církvi, pro navrhované nacistické řešení.
1935 Vatikánský rozhlas vyzval v reakci na norimberské rasové zákony k modlitbě za pronásledované Židy v Německu. V březnu téhož roku napsal kardinál Pacelli otevřený dopis kolínskému arcibiskupovi, v němž nazval nacisty „falešným proroky s pýchou Lucifera“. Napadl v něm „ideologii posedlou předsudkem rasy a krve“.
Pius XI. prohlásil, že rasismus je hříchem. To urychlilo Hitlerovo rozhodnutí o konfrontaci s Církví. Spustila se vylhaná propagandistická kampaň proti „pohlavnímu zneužívání dětí katolickými kněžími a laickými pracovníky“, která měla za následek soudní procesy s duchovními osobami. Začalo také odstraňování křížů ze škol a bylo zakázáno zvonit z kostelů. Goebbelsova propagandistická mašinérie vymýšlela jako na běžícím pásu údajné skandály zneužívání. Církev v Německu byla vyloučena z veřejného života a „zatlačena do sakristie“.