Na poslední chvíli to ještě stihl, aby si u roku narození mohl psát čtrnáctku – narodil se r . 1499. Alcántara ležela ve španělské provincii Estramadura a malý Petřík se narodit uměl – jeho padre, Pedro Garavita, byl gubernátor a významný právník. A z Pedra, jak už to tak chodí, chtěl mít rovněž právníka. „Svatý hoch“, jak byl svým okolím pro svou tichost a zbožnost nazýván, však měl jiné choutky, a po krátké kariéře študenta filozofie a gramatiky mrskl penálem do kouta a pláchnul. V šestnácti zabouchal na vrata minoritského kláštera v Manxarretesu poblíž Valencie. Otevřeli mu.
Paty z nového domova vytáhl po šesti letech – to když byl převelen do Badajozu, kde se tyčil nový klášter, který slul přísnou observancí. Představený ho neházel do této vody jako neplavce, Petr se z hlediska odříkání činil víc než všichni ostatní dohromady. Však o tom ještě bude řeč. Zde byl ve svých pětadvaceti vysvěcen na kněze. Rok na to je již kvardiánem v klášteře v Robredillu a r. 1538 se stává provinciálem. Jsme v době šíření Lutherových bludů, v době uvolněných mravů v klášterech. Pohoda, klídek, tabáček… Petr se rozhodl vytáhnout do boje a navrátit františkány zpět k ideálům jejich zakladatele. Jenže byl poražen. Na kapitule v r. 1540 byla jeho nabídka Konstitucí pro členy přísné observance rezolutně odmítnuta, bratři neměli interes se jednak uskrovnit, jednak se pořádně zapřít. Chudobu označovali za hříšné pokušení, pokoru za špinavou sprostotu. Šlo vlastně o střet dvou skupin: observantů – těch radikálnějších, řečeno zjednodušeně, a konventuálů. Petr se tedy zřekl úřadu a vlastním příkladem se rozhodl ukázat všem, co přesně si mají představit pod pojmem dodržování františkánských slibů chudoby a čistoty.
Usadil se v poustevně v portugalských horách v Arrábida, kde se do toho teprve pořádně obul. Postil se, spal pouze hodinu a půl denně, a to ještě vsedě, anžto do jeskyňky se sotva vešel, i když dřepěl. Ustlal si přitom na křemení a aby se mu neleželo tak pohodlně, pro jistotu se ještě denně sešvihal důtkami. A žádné dvě peřiny a zavřené okno. Bez přikrývky a vystaven větru i dešti. Kapuci nechal na zádech, hlavu si jí nepřikryl, ani když lilo jak z konve nebo když se z pálícího jižního slunka vařily ryby v rybníce. Už jako řeholník chodil pouze bos a mluvil, jen když byl tázán. Nepokecal si ani se svým druhem v jejich bytečku, jímž byl další pozdější světec, Jan z Ávily. Neodebrali se na tento konec světa, aby tu besedovali. Brzy se k nim přidali další, kteří měli užvaněného a hříšného světa už plné zuby. Tak vznikala první společenství toho, co vyústilo r. 1555. Právě v roce se třemi pětkami obdržel Petrus od papeže Pavla IV. souhlas k zakládání klášterů ve Španělsku, aby se z tohoto díla do šesti let vyklubala samostatná provincie – Provincie Arrábida. Oprášil Konstituce z roku 1540, tak mohla už o pět let později vzniknout františkánská provincie té nejpřísnější observance, nazývaná později observanti diskalceáti či alakntaríni.
Bratři žili v miniaturních kójích, nejedli maso, ryby ani vaječné pokrmy, platil u nich absolutní zákaz promenádovat se po světě v sandálech (proto název diskalceáti), neměli knihovny atd. Nové společenství nezahynulo na úbytě, sám jeho zakladatel založil ještě celý tucet klášterů, do kterých se zájemci jen hrnuli. Jim to asi nepřišlo přehnané, takhle žít…
Padre Pedro se přes všechno umrtvování neumrtvil od světa, jak by se mohlo zdát. Nežil sám pro sebe, byl v důvěrném kontaktu např. s takovým Františkem Borgiášem nebo císařem Karlem V., který mu sliboval hory doly, aby se stal jeho zpovědníkem. I tu je vidět, že nejeden panovník to myslel se záležitostmi víry opravdu vážně, když vyhledávali tyto persóny, a ne figurky, které by jim šly na ruku. Jako zpovědník působil dlouhá léta u sv. Terezie z Ávily a pomáhal jí v její reformě karmelitánského řádu. Měl velkou zásluhu na tom, že to nezabalila, když jí kdekdo házel různé klacky pod nohy.
Petr však nebyl jen mimořádný asketa, duchovní vůdce či kazatel. Už za svého života měl řadu mystických zážitků a učinil nespočet zázraků. Jedním z nejznámějších je příhoda s velikonoční mší sv. v městě Pedrosu. Dorazilo tu tolik člověků, že prostory kostela by nestačily pojmout ani polovinu z nich. Oltář byl tedy zbudován venku. Brzy se však rozzuřila bouřka, jakou nikdo z místních nepamatoval. Vichřice prokluzovala mezi blesky a byla přehlušována jen mimořádně silným hřměním. Místní kněz to měl za ďáblovo působení a už už se chystal k exorcismu, ale mši sloužící páter Petr jej zastavil a v naprostém klidu pokračoval ve slavení Nejsvětější Oběti. Tak uklidnil notně vystrašené věřící, kteří se díky tomu stali svědky zvláštního úkazu: zatímco všude okolo ležely polámané stromy a kaluže vody, na shromáždění nejenže nepadla ani jedna kapka vody, ale dokonce nezhasla ani jedna svíce hořící na oltáři.
Jakožto představený konal „inspekční“ cesty po klášterech. Při jedné z nich ho sklátila náhlá nemoc. Byl převezen do kláštera v Arenasu, přičemž ani tehdy neopustil svou asketickou náturu. Až když měl opravdu žízeň jak trám, požádal o číši vody. Než se však stihl napít, pohlédl na kříž u své pelesti a vodu postavil vedle sebe. Poklekl a požádal o zaopatření svátostmi. Kdesi uvnitř pocítil, že se blíží jeho konec, začal zpívat žalm: „Zaradoval jsem se, když mi řekli…“ a zemřel. Bylo 18. října r. 1562. Ve stejnou chvíli ho sv. Terezie spatřila, jak ve společnosti andělů a za zvuku hymnů vstupuje do nebe. Za několik dnů k ní přišel v celé své kráse sám a nadšeně volal: „Šťastné pokání, které mi dopomohlo do věčné blaženosti…“
Sv. Petr z Alkantary je patronem Brazílie, diecézí Coria a Estremadura. Je patronem nočních hlídačů a pomocníkem v horečce. Je znázorňován v prostém oděvu své reformní kongregace, poznáte ho podle toho, že má u sebe důtky, umrlčí lebku, holuba, hvězdu, knihu a kalamář. Často mu dělá společnost „Velká Terezie“.