Události 2. poloviny 11. století v papežském Římě ukazují, že papežství, i když prošlo v dějinách krizemi, se vždycky ukázalo jako reformovatelné. K potřebné reformě vždycky došlo a ta se projevila jako dílo Ducha Svatého. Ten pokaždé inspiroval náležité reformní hnutí uvnitř církve, z něhož potom vzešla náprava neudržitelného stavu. V Římě pontifikát Řehoře VI. (1045–1046) započal novou éru papežství, jež vyvrcholila pontifikátem sv. Řehoře VII. (1073–1085). Neobešlo se to bez problémů, nicméně ušlechtilá Boží věc zvítězila.
Clunyjské hnutí
O reformu církve a papežství se po duchovní stránce nejvíce zasloužil benediktinský klášter v Cluny ve francouzském Burgundsku. Založil jej na počátku 10. století zbožný vévoda Vilém z Akvitánie. Vynikající clunyští opati-světci Odo, Aimard, Odilo, Hugo aj. položili důraz na striktní zachovávání řehole sv. Benedikta, na eucharistickou úctu a na myšlenku naprosté nezávislosti církve a jejích institucí na světské moci. Jedním z programových bodů reformy bylo, že se v Cluny nepřetržitě ve dne i v noci sloužila mše svatá (samozřejmě s výjimkou Tridua ve Svatém týdnu).
Během 10. a 11. století se k reformnímu programu Cluny přihlásily téměř 2 tisíce benediktinských klášterů v celé západní a střední Evropě. Mnichové v Cluny a v klášterech, které se připojily, žili v přísné askezi, jež ostře kontrastovala s životem mnohých církevních hodnostářů. Jedli pouze zeleninu a chléb, o svátcích ryby a sýr, pili jen vodu a víno. Klášter v Cluny se také stal průkopníkem základních pravidel hygieny. Mnichové měli povinnost denně se mýt a česat a učit tomu i věřící lid. Klášter živil denně minimálně 18 chudých, na Zelený čtvrtek jim bratři myli nohy. Clunyjskému hnutí vděčí církev i za liturgický svátek zesnulých 2. listopadu a za slavnost Božího Těla s typickým eucharistickým průvodem, což zavedl poprvé v 10. století clunyjský opat Odilo.
Clunyjské hnutí bylo také známé svým radikalismem v boji proti obchodu s otroky, za právo azylu v chrámech, proti cizoložství a za respektování nedělí a zasvěcených svátků jako dnů pracovního klidu, což mělo úžasný sociální význam, neboť poddaní robotníci si mohli odpočinout. Clunyjští mniši též požadovali všeobecný klid zbraní od adventu až do Velikonoc. Program Cluny přijal za svůj během studií v Magdeburku i sv. Vojtěch, o čemž svědčí jeho nekompromisnost v boji proti otroctví v Praze a za právo azylu v kostelech.
Z prostředí clunyjského kláštera a dalších, které se přidružily, vycházely také četné protesty proti zásahům světské moci do vnitrocírkevních záležitostí, konkrétně proti dosazování lidí povolných svévoli a nemravnému životu vládců do biskupských funkcí, potažmo i do úřadu náměstka Kristova. Clunyjské hnutí postupně ovlivnilo i papežský Řím a inspirovalo odvážný zápas za nezávislost Petrova stolce na státní moci. Někteří papežové byli původně clunyjskými mnichy.
Němečtí papežové 11. století
R. 1046 přitáhl do Říma německý císař Jindřich III., jemuž záleželo na reformě papežství. Papež Řehoř VI., i když právě on ještě jako kněz Gracián vystoupil odvážně pro reformu, byl Jindřichem donucen k rezignaci. Vytýkalo se mu, že ačkoliv bojoval proti korupci kléru, sám se jí dopustil, když uplatil papeže Benedikta IX., aby rezignoval (srov. 7. díl seriálu, Immaculata 2016/5, s. 24–25).
Císař dosadil na papežský stolec Klementa II. (1046–1047), jenž byl předtím clunyjským mnichem. Byl to asketa, který pod přísnými církevními tresty zakázal jakoukoliv simonii (tzn. kupování si církevních úřadů). Jeho mravní zápal pro reformu vyvolal všeobecný obdiv k duchovním pocházejícím z Německa, takže po něm následovalo ještě 6 papežů německé národnosti, i když císař Jindřich se svým vojskem odtáhl. Všichni byli dříve buď přímo clunyjskými mnichy, nebo měli k tomuto klášteru nějaké vazby.
Nejvýznamnější je zde pontifikát sv. Lva IX. (1049–1054), který – vlastním jménem Bruno z Egisheimu – byl předtím biskupem v Toulu v Alsasku. Ten vybral všechny své rádce výhradně z řad clunyjských mnichů. Žil přísně asketicky a uplatňoval mnišský benediktinský ideál i na papežském stolci. Aby zabránil neoprávněnému zasahování panovníků do interních záležitostí klášterů, podřídil je všechny Římu a vyhlásil exkomunikaci nad každým vládcem, jenž by toto porušil. Protože dosavadní volba papežů římským lidem se neosvědčila, neboť nezůstala prosta zasahování světských knížat a králů, nařídil, aby příště volil papeže pouze sbor kardinálů, tzn. kleriků římských kostelů, kteří se od té doby stali jedinými oprávněnými voliteli papeže.
Lev IX. vydal několik ostrých dekretů proti simonii kléru a proti všeobecně rozšířenému nerespektování kněžského celibátu. Kněží bez ohledu na rozhodnutí ještě starověkých synod uzavírali manželství, papež Lev naproti tomu usiloval o návrat k původní praxi západní církve. Zároveň vydal tvrdá nařízení proti hojně uplatňované sexuální promiskuitě a cizoložství. Porušení všech těchto rozhodnutí bylo trestáno exkomunikací.
Východní schizma
Do pontifikátu sv. Lva IX. spadá východní schizma r. 1054. Napětí mezi Římem a Cařihradem trvalo již od IV. cařihradského koncilu let 869–870 (srov. 6. díl seriálu, Immaculata 2016/4, 24–25). Byzantská říše obviňovala latinskou církev, že zavedla do Creda Filioque, tj. formulaci o Duchu Svatém, jenž vychází z Otce i Syna, zatímco řecká církev se držela textu Creda, jak byl vyhlášen na nicejském koncilu r. 325, o původu Ducha Svatého z Otce. Tím samozřejmě nebylo popřeno, že by Duch Svatý nevycházel také ze Syna, což logicky z nauky vyplývalo, jenže řecká církev ulpěla na pouhé liteře. Ze strany latinské církve se zase na adresu řecké objevovala nepravdivá obvinění, že Cařihrad popírá Božství Ducha Svatého.
K tomu ještě předhazovala řecká církev Římu „kacířství“ kvůli používání při liturgii nekvašeného chleba, zatímco Východ užíval kvašeného. Arogantní cařihradský patriarcha Michal Cerularios zašel až tak daleko, že nařídil r. 1054 vyházet z latinských svatyň, které byly v Cařihradě postaveny benátskými kupci, konsekrované hostie ze svatostánků a podupat nohama na ulici.
Tato urážka svátostného Spasitele nemohla zůstat v Římě bez odpovědi. Papež sv. Lev IX. vyslal do Cařihradu jako svého legáta kardinála Humberta a Santa Candida. Patriarcha Cerularios s ním odmítl hovořit, zato byzantský císař Konstantin IX. Monomachos ho přijal a slíbil nápravu. Cerularios ale svolal synodu duchovenstva, která prohlásila zneuctění nekvašených konsekrovaných hostií z latinských kostelů za správné a odmítla s kardinálem Humbertem jednat. Ten se rozhněval na nejvyšší míru, vjel na koni do katedrálního chrámu Boží moudrosti (Hagia Sophia) v Cařihradě a vhodil přímo před ikonostas exkomunikační bulu, což na oplátku zase považuje řecká církev za zneuctění.
Papež Viktor II. (1055–1057) potvrdil exkomunikaci vyhlášenou kardinálem Humbertem, cařihradský patriarcha na oplátku exkomunikoval římského papeže. Objektivně nutno konstatovat, že jednání kardinála Humberta bylo ukvapené, nicméně celou tuto smutnou kapitolu začali Byzantinci svým zneuctěním svátostného Spasitele.
Konec éry německých papežů
Posledním německým papežem byl Mikuláš II. (1057–1061). Ten svolal r. 1059 do Lateránského paláce synodu duchovenstva, jež potvrdila dosavadní linii německých papežů: nulovou toleranci simonie a korupce, kněžského manželství, smilstva a cizoložství a obsazování církevních úřadů světskými panovníky. Lateránská synoda rovněž potvrdila ustanovení sv. Lva IX., že k volbě papeže je oprávněn pouze sbor kardinálů a nikdo jiný. Na tomto církevním sněmu měl rozhodující slovo biskup z Ostie a odvážný reformní kazatel sv. Petr Damiani, jehož kardinálové chtěli několikrát zvolit papežem, on ale pokaždé odmítl.
R. 1061 je opět zvolen papežem Ital, biskup z Luccy Anzelm, jenž přijal jméno Alexander II. (1061–1073). Tím končí éra německých papežů, kterou lze právem nazvat požehnanou. Právě na jejich pontifikátu se výrazně podepsalo reformní clunyjské hnutí.
Alexander II. v této reformní činnosti pokračoval, sám ještě jako biskup v Lucce vedl tam a poté v Miláně lidové hnutí odporu proti simonii kléru. Sv. Petr Damiani byl jeho předním rádcem. Alexander připravil cestu největšímu reformnímu papeži středověku – sv. Řehoři VII., původně mnichovi z Cluny.