Po sv. Damasovi následovala zhruba 4 staletí řada svatých a ušlechtilých papežů, mezi nimiž vynikají především sv. Lev Veliký a sv. Řehoř Veliký. Jednalo se téměř ve všech případech o muže, kteří se vyznačovali příkladným a ctnostným životem v odříkání a dobročinnosti. Papežové byli tenkrát voleni – tak jako biskupové – aklamací lidu. Samotnou volbu však organizovali duchovní římských kostelů, kteří pokaždé, když byl daný kandidát vybrán, vyzvali shromážděné, aby ten, kdo může uvést nějaký závažný hřích z jeho života, tak neprodleně učinil. Jestliže se tak stalo a kandidát nebyl schopen obvinění vyvrátit, nemohl být zvolen. Toto opatření představovalo jakousi pojistku, aby na stolec sv. Petra neusedl člověk pochybných mravů.
Od sv. Siricia po sv. Lva Velikého
Bezprostředním nástupcem sv. Damasa I. se stal sv. Siricius I. (384 až 399). Jeho pontifikát se octl poněkud ve stínu milánského biskupa a církevního učitele sv. Ambrože, který udržoval se Siriciem přátelské vztahy a významně ovlivňoval jeho rozhodnutí. Tak tomu bylo zejména v případě hereze biskupa Priscilliana ze španělské Avily, který rozšiřoval starší bludy tzv. gnostiků o ďábelském původu veškeré hmoty včetně lidského těla. Papež Siricius na popud sv. Ambrože odsoudil Priscillianovy hereze a exkomunikoval jejich hlasatele.
Vzdorocísař Maxim povolal Priscilliana do svého sídla v Trevíru, kde jej spolu s dalším 6 heretiky dal r. 385 popravit. V Církvi se však ozvala řada hodnostářů s protestem, mezi nimi i sv. Ambrož a pod jeho vlivem i papež Siricius. Radikálně proti tomuto prvnímu trestu smrti pro kacíře v dějinách Církve vystoupil též biskup sv. Martin z Toursu, který Maxima osobně varoval, aby Priscilliana nedával popravit, vzdorocísař Maxim však názor církevních autorit nerespektoval. O pár let později odmítl každou popravu heretiků též cařihradský patriarcha a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý.
Siricius také jako první papež požadoval od jáhnů a kněží západní církve celibát, jak ho nařizovalo již dříve několik synod, poprvé v Kartágu r. 305.
Tentýž papež zároveň definitivně odstranil veřejné vyznání hříchů biskupovi nebo knězi před celým bohoslužebným shromážděním a přikázal, aby zpověď probíhala vždycky pouze v soukromí mezi penitentem a zpovědníkem. Důvody byly především praktické: V dobách prvotní církve, kdy liturgické společenství sestávalo maximálně z několika desítek osob, se toto celkem dalo realizovat (i když od prvopočátku vždycky existovala též možnost soukromého vyznání mimo komunitu), avšak koncem 4. století, kdy v chrámech na nedělní liturgii bývaly přítomny stovky věřících, kteří se většinou vzájemně neznali, už nikoliv. Papež také vyzval k časté zpovědi, a to i v případě méně závažných hříchů, dále potom zpřísnil udělování rozhřešení, které obzvlášť těžkým hříšníkům-recidivistům mělo být poskytováno až na smrtelné posteli.
Z dalších papežů této řady je vhodné ještě vzpomenout sv. Innocence I. (402–417), který odsoudil na popud biskupa a učitele Církve sv. Augustina hereze pelagianismu (mnich Pelagius učil, že k spáse není zapotřebí Boží milosti).
Sv. Lev I. Veliký (440-461) a jeho boj o pravověrnost
Tento jeden z nejvýznamnějších a nejsvětlejších pontifiků byl Římanem, narozeným někdy koncem 4. stol. Písemné prameny ho vzpomínají r. 418 jako římského jáhna, r. 430 jako arcijáhna. Byl vysoce vzdělaný a příkladně ctnostný, proto jej papež sv. Celestin I. vyslal do Galie (dnešní Francie), aby tam disputoval s vyznavači pelagiánského bludu (srov. výše). Dochovala se zhruba stovka jeho kázání a 150 dopisů věroučného charakteru, které prozrazují obrovské teologické znalosti tohoto papeže a jeho vroucí oddanost katolické církvi.
Hned na počátku musel především energicky obhájit pravověrnost proti nebezpečným bludům nestorianismu (ten popíral božskou přirozenost Ježíše Krista před jeho křtem v Jordánu, odsouzen byl na koncilu v Efesu r. 431), pelagianismu a priscillianismu (srov. výše). Nejtěžší duchovní boj však musel svést s byzantským císařem Theodosiem II., který podpořil cařihradského opata Eutycha a alexandrijského patriarchu Dioskura, hlasatele tzv. monofyzitského bludu, jenž popíral lidskou přirozenost Ježíše Krista. Protože sv. Lev trval na autentické katolické nauce, dle níž v Ježíši Kristu existují hned od okamžiku početí z Ducha Svatého dvě přirozenosti, tj. božská a lidská, svolali císař a oba uvedení hodnostáři r. 449 do Efesu synodu, která prohlásila řádného cařihradského patriarchu
Flaviána, jenž smýšlel pravověrně tak jako papež, za sesazeného a Lvu vypověděla poslušnost.
Papež vyslal do Byzance legáty, kteří označili efeský sněm za „lupičskou synodu“, protože ukradla řádnému patriarchovi Flaviánovi úřad. Napsal Flaviánovi proslulý dopis „Epistula dogmatica ad Flavianum“, v níž se radikálně zastává tohoto východního hodnostáře a zároveň upozorňuje, že katolickou nauku nelze svévolně vykládat, jak činí Eutyches a Dioskuros ve shodě s císařem. Legátům se podařilo přesvědčit většinu východních biskupů, aby se shromáždili r. 451 v Chalcedonu, kde vyhlásili všeobecný církevní koncil, na němž byla slavnostně potvrzena pravá katolická nauka o hypostatické unii, tj. o božské a současně lidské přirozenosti Ježíše Krista.
Chalcedonský koncil je prvním církevním sněmem, do jehož dění papež bezprostředně zasáhl a ovlivnil jej. Při všech třech předchozích koncilech papežové omezovali svůj vliv pouze na formální souhlas se svoláním a potvrzení jejich dekretů.
V dopise Flaviánovi i v jiných svých dokumentech sv. Lev zdůrazňuje primát římského biskupa nad všemi patriarchy a biskupy. To odsouhlasili i shromáždění preláti chalcedonského koncilu, kteří po přečtení dopisu Flaviánovi spontánně zvolali: „Petr promluvil ústy Lva!“ Od pontifikátu sv. Lva se vžilo v Církvi pro římského biskupa označení „papa“ (zdrobněle „otec“). To je sice doloženo již z dřívějších dob, nicméně až od sv. Lva se stalo normou. Lev se také často označoval titulem „nástupce sv. Petra“.
Dochovalo se také až do současnosti „Sacramentarium“ sv. Lva, tj. texty obřadů udělování svátostí s vlastními komentáři papeže. Ten potvrzuje dřívější ustanovení svého předchůdce Siricia o svátosti pokání a stěžuje si, že mnozí kněží přistupují k jejímu vysluhování neochotně a nedbale.
Sv. Lev vybízel duchovenstvo a věřící k častým modlitbám, postům a almužnám, ve svých kázáních mnohokrát kárá rozmařilý život bohatých lidí. Osobně se též velmi angažoval v charitativní práci pro nemocné, chudé a potřebné. Teologie sv. Lva Velikého je zaměřená především na vysokou hodnotu svátosti křtu, díky níž se člověk stává Božím dítětem. Sv. Lev proslul také svým výrokem: „Křesťane, poznej svou důstojnost!“
Papež Lev zachráncem Říma
Největší úctu a lásku si sv. Lev získal r. 452 a 455. V prvním případě ohrožovali Řím divocí kočovní Hunové v čele s králem Attilou (jeho jméno znamená v překladu „Boží bič“). Římský císař a senát rezignovali na obranu města, která se zdála beznadějná. Lid se obával drancování a násilí, proto se obrátil k papeži s prosbou, aby on vyvinul nějakou iniciativu, když světská moc selhává. Lev vyšel odvážně Attilovi vstříc, setkal se s ním u Mantovy a odvrátil ho od záměru obsadit Řím. Hunové, kteří vyznávali ariánský blud, potom z Itálie odtáhli.
V druhém případě r. 455, kdy město ohrožovali Vandalové, rovněž ariáni, v čele s králem Geiserichem, jenž ve Španělsku a v severní Africe krvavě pronásledoval katolíky, už sv. Lev nebyl tak úspěšný. Geiserich Řím obsadil, papeži se ale podařilo alespoň dosáhnout toho, aby jeho vojáci nevraždili a nezapalovali domy. Vandalové svůj slib dodrželi, pouze všechno, co uviděli, kradli.
Vypravit se osobně a zcela beze zbraně za velitelem nepřátelských vojsk bylo od sv. Lva aktem neobyčejné odvahy. Jak Attila, tak i Geiserich s ním nemuseli vůbec jednat a mohli jej na místě zabít. V jejich případě by to nebylo nic mimořádného, vojenská dobrodružství těchto vládců jsou poznamenána potoky krve. To, že s papežem Lvem hovořili, a dokonce alespoň zčásti přistoupili na jeho prosby, svědčí o tom, že sv. Lev musel být mimořádnou, impozantní a okouzlující osobností, která dokázala zaujmout i nepřátele a vzbudit u nich jistou míru respektu a úcty.
Papežové od pontifikátu sv. Lva Velikého jsou též stále více vtahováni do rozhodování o politických záležitostech. To souvisí s krizí a úpadkem tehdejší Západořímské říše, jejíž elity propadly rozmařilému způsobu života a neochotě bránit jakékoliv hodnoty. Prostý římský lid se proto stále častěji obracel na papeže, kteří svou mravní autoritou přece jen poskytovali určitou záruku náhrady za nefungující světskou moc. Naléhavá potřeba toho se projevila zvláště po r. 476, kdy Západořímská říše definitivně zanikla, neboť král kmene Ostrogotů Odoakar sesadil posledního císaře, mladičkého Romula Augustula. Tehdy definitivně jedinou smysluplnou politickou autoritou v Římě se stává papež, jiná, která by byla funkční, neexistovala.
Papežové se této úloze být nejen nejvyšší duchovní, ale i přiměřenou politickou silou bránili. Nechtěli ji, byli k ní fakticky dotlačeni obyvatelstvem, které bolestně pociťovalo absenci světské moci, jež by je bránila v případě ohrožení a zajišťovala normální chod práva a spravedlnosti. Tady a jen z těchto důvodů vzniká a začíná světská moc papežů, která – jak se ukázalo později – měla nejen své kladné, nýbrž i záporné stránky. Původní pohnutky však byly jednoznačně ušlechtilé a motivované snahou pomoci.