Náměstkové Kristovi (18)
Papežové v době protestantské reformace
text: Radomír Malý
Nástupci nemravného Alexandra VI. nebyli žádnými duchovně žijícími osobnostmi, jaké Církev tenkrát potřebovala. Stav morálního rozkladu z éry Innocence VIII. a Alexandra VI. přetrvával. Taková situace nahrála Martinu Lutherovi a Janu Kalvínovi a stala se jednou z příčin protestantské reformace, jež tragicky rozdělila tehdejší latinskou církev.
Papež voják
Po kratičkém pontifikátu stařičkého Pia III. byl kardinály na konkláve zvolen bývalý hlavní Alexandrův rival – kardinál Giuliano della Rovere. Přijal jméno Julius II.
Přál umění jako málokterý jiný pontifik, na jeho dvoře umělecky vyrostli nebo se prosadili Michelangelo Buonarotti, Rafael Santi, Donato Bramante, Giuliano Sangallo aj. Papež Julius na rozdíl od Alexandra žil po osobní stránce bezúhonně, choval se ale více jako voják než náměstek Kristův. Před svým vstupem do duchovního stavu patřil k předním condottierům, tj. velitelům vojska. I jako papež častokrát seděl na koni v brnění (ačkoliv to předpisy duchovním osobám zakazovaly) a táhl do boje na obranu teritoria Církevního státu, napadaného italskými velmoži.
Současníci líčí papeže Julia II. jako muže arogantního, panovačného, bezohledného, krutého a lakomého. Nesnesl jakýkoliv odpor a považoval sama sebe za povolaného k moci a bohatství. Jeho prchlivého a hrůzu budícího hněvu se báli nejen sloužící a podřízení kněží, nýbrž i samotní kardinálové. Vysloužil si přezdívku „Il Terribile“ (strašlivý). Tyto charakterové vlastnosti jsou patrny i na jeho tváři, jak ji zachytil Michelangelo na jeho náhrobku v Římě.
Julius II. svolal na rok 1512 do Říma všeobecný koncil, který vstoupil do dějin církve jako V. Lateránský sněm. Předtím ale francouzský král Ludvík XII. zorganizoval koncil v severoitalské Pise. Šlo o reakci na papežovo hrubé chování a jednání s lidmi, jež bylo předmětem rozhořčení z mnoha stran včetně světských vladařů. Církevní sněm ale, aby byl právoplatný, musel být papežem potvrzen. Julius ho chytře přeložil do Říma a postaral se, aby se tam nedostavilo mnoho biskupů, neboť v evropském episkopátu se proti němu vyvinula tvrdá opozice. Koncil v Lateránské bazilice v Římě pak obsadil preláty, kteří patřili k jeho příznivcům.
V. Lateránský koncil definitivně odsoudil konciliární teorii, proklamovanou dříve na kostnickém a basilejském sněmu. Zároveň potvrdil zásadu, že papež nemůže být nikým sesazen a od nikoho souzen, a zakázal pod přísnými církevními tresty jakékoliv podplácení při papežské volbě (což se dělo před volbou Innocence VIII. a Alexandra VI.).
Julius II. zemřel r. 1513. Historiky by mohl snad být hodnocen jako úspěšný světský vládce, jenže to na papeže zdaleka nestačí. V jeho pontifikátu postrádáme právě tak jako u jeho předchůdců duchovní orientaci a hloubku jako podstatné a prioritní hodnoty. Ty žel Julius II. neměl. Zůstal i na papežském stolci především drsným vojákem bez patřičného vztahu k náboženským záležitostem.
Papež divadelník
Po Juliovi II. následoval první papež z mocného a vlivného rodu Mediceů, který si zvolil jméno Lev X. Jeho pontifikát znamenal opravdový ráj pro renesanční literáty a výtvarné umělce. Objevil se dokonce epigram, která hlásal, že na papežském stolci po vládě Venušině (bohyně lásky a sexu, což charakterizovalo nemravného Alexandra VI.) a vládě Martově (bůh války – narážka na papeže Julia II., více vojáka než duchovního), nastupuje nyní vláda Minervy (bohyně vzdělání a umění). Rod Mediceů byl již dlouho proslulý svojí podporou umění.
Papež Lev X. tato očekávání nezklamal. Dával ale na rozdíl od svých předchůdců přednost slovesnému umění před výtvarným. V papežském paláci se hrála divadla, především antické tragédie a komedie, recitovaly se básně, ke svému se dostala i hudba.
Tomuto zaměření odpovídala i papežova povaha. Byl to muž veselý, laskavý a vtipný, pravý opak Julia II., který naháněl strach. I v osobním životě byl tento papež bezúhonný, i když marnivý a libující si v přepychu.
Bohužel ani on si nepočínal jako duchovní autorita, nýbrž jako světský vládce. Potrpěl si na světskou okázalost, předmětem kritiky se staly zejména nákladné lovy, při nichž dal vydělat venkovanům za nadhánění zvěře a podobné služby velké peníze. Takto populisticky si získával přízeň obyvatelstva, pro které také mimo jiné pořádal i veřejná divadelní představení zdarma. Nakonec zcela vyčerpal pokladnu Církevního státu a zanechal svým nástupcům obrovské dluhy.
Marnivost a okázalost papeže Lva vyvolávala kritiku kardinálů, biskupů i mnoha příslušníků kléru. Část z nich sáhla k tomu nejhoršímu – k pokusu zavraždit papeže za pomoci lékaře, který mu měl naordinovat smrtící jed místo léku. Hlavou spiklenců se stal kardinál Petrucci ze Sieny, jejich kandidátem na papežský stolec byl kardinál Rafael Riario, který sehrál tristní úlohu za pontifikátu svého strýce Sixta IV., kdy při mši, kterou sloužil ve Florencii, byli povražděni někteří členové medicejského rodu. Zákeřný plán se nepovedl, kardinál Petrucci byl zatčen, exkomunikován a popraven, ostatní se octli na dlouhá léta ve vězení. Lev X. potom jmenoval v jediném dni 31 nových kardinálů, již mu byli zcela oddáni.
Za pontifikátu Lva X. vystoupil r. 1517 v Německu Martin Luther. Papež ve své lehkomyslnosti a povrchnosti se nechtěl touto kauzou zabývat, když ho kardinálové seznámili s Lutherovými bludnými teologickými tezemi, odpověděl údajně mávnutím ruky a konstatováním: „To se zase nějací mnichové hádají o slovíčka.“
Nepochopil, že tady se jednalo o závažné body nauky církve. Luther popřel posvátnou Tradici jako pramen víry a uznal jen Písmo sv., zpochybnil potřebu dobrých skutků ke spáse a odmítl nauku o svátostech, z nichž uznal jen křest a eucharistii (to je ovšem diskutabilní, když Luther popřel svátost kněžství a odstranil kněžské svěcení, tak luteránští pastoři nemohou platně konsekrovat). Lev X. zareagoval proti Lutherovi až poté, když se reformace rozšířila po celém Německu a začala pronikat i do jiných zemí. Tehdy r. 1520 vydal bulu „Exsurge, Domine!“, v níž taxativně a kategoricky odsoudil Lutherovy hereze a vyhlásil klatbu nad jejich šiřiteli.
Lev X. náhle zemřel r. 1521. Jeho pontifikát představoval další formu úpadku renesančního papežství. Divadlo, populistická gesta – ale náboženskomravní reforma nikde. Papež Lev nežil duchovním životem, byl to světák, milující pozemskou slávu a moc, povinnost být ve svém úřadě reprezentantem Ježíše Krista mu nejspíš nic neříkala. Tato smutná skutečnost ve spojitosti s úpadkovými pontifikáty jeho předchůdců byla jedním z důvodů vzniku protestantské reformace a jejího rozšíření.
Papežové před Tridentským koncilem
Nástupce Lva X. Hadrián VI. byl Holanďan, po delší době opět papež neitalského původu. Zemřel po dvou letech. Byl to muž zbožný, vzdělaný a asketického života, ale s typicky holandským chladem a přísností, navíc ho v Římě málokdo znal. Lid si popudil tím, že odmítl pokračovat v pořádání populistických akcí svého předchůdce, na něž si Římané zvykli a které se staly pro ně zdrojem peněz i zábavy. Zklamání z jeho osoby bylo snad jednou z příčin, proč následně dlouhá staletí nedošlo už ke zvolení cizince papežem (toto tabu prolomil až r. 1978 Karol Wojtyla jako Jan Pavel II.).
Hadrián VI. se rovněž pokusil o mravní reformu římské kurie, v níž od dob Innocence VIII. vládly zlořády korupce, rozmařilosti a nedodržování závazku kněžského celibátu. Setkal se ale s nepochopením.
Konkláve r. 1523 zvolilo dalšího medicejského papeže Klementa VII., bratrance Lva X. a osobního přítele výtvarného umělce Michelangela. Klement VII. dle tradice svého rodu velmi přál umění, na rozdíl od Lva X. ale nebyl rozhazovačný, v osobním životě si počínal zbožně a ukázněně. Nicméně jeho chování poněkud připomínalo Hadriána VI., byl uzavřený a vážný, protiklad Lva X., proto si srdce Římanů příliš nezískal.
Na rozdíl od svých předchůdců projevil Klement VII. velmi slabé diplomatické schopnosti, dal se nešťastně vmanévrovat do války proti německému císaři a současně španělskému králi Karlu V., muži zbožnému a oddanému Katolické církvi. Následkem bylo, že Karlova vojska vtrhla r. 1527 do Říma, který strašlivě zpustošila, což způsobilo obyvatelstvu obrovské strádání. Do italských dějin vešla tato událost pod názvem „sacco di Roma“ – zpustošení Říma. Klement VII. nalezl útočiště v Andělském hradu a musel nakonec zaplatit výkupné.
K pozitivním počinům tohoto pontifika náleží, že odmítl prohlásit za neplatné manželství anglického krále Jindřicha VIII. se španělskou Kateřinou Aragonskou, když král navázal milostný poměr s její dvorní dámou Annou Boleynovou a chtěl si ji vzít. Papež nakonec riskoval raději odpad Anglie od jednoty s Petrovým stolcem, k němuž nakonec skutečně došlo, než by dal souhlas s jednáním proti Kristovu požadavku manželské věrnosti a nerozlučitelnosti. To mu slouží ke cti. Klement VII. zemřel r. 1534.
Dalším z řady pontifiků 16. století byl Pavel III. z bohatého šlechtického rodu Farnese a zároveň synovec nechvalně proslulého papeže Alexandra VI. Pavel III. jako první – s výjimkou Hadriána VI., jehož pontifikát trval ale jen krátce – pochopil nezbytnost důkladné reformy církve po všech stránkách.
Osobně nevynikal mimořádnými morálními kvalitami, připisuje se mu cynický výrok: „Svět chce být klamán, nuže, ať je klamán.“ Byl více diplomatem a politikem než opravdovým zástupcem Ježíše Krista na zemi, smutně proslul nepotismem (protežováním příbuzných), zálibou v lovu a hlučných zábavách. Původně byl ženatý a na kněze se nechal vysvětit jako vdovec, z tohoto předchozího manželství měl tři děti, které mu ale svým chováním kazily dobrou reputaci.
Snad to bylo právě jeho charisma vynikajícího diplomata, které mu umožnilo pochopit, že pokud se má Církev ubránit náporu protestantismu, musí se duchovně a mravně zcela obrodit. Začal tím, že jmenoval nové kardinály, kteří vynikali zbožností, učeností, láskou k bližnímu a asketickým životem. Mezi ně patřili preláti Contarini, Carafa, Sadoleto, Pole, Cervini a Morone. Kardinálský klobouk papež Pavel udělil i biskupu v Rochesteru v Anglii Johnu Fischerovi, jehož král Jindřich VIII. dal popravit, protože odmítl uznat panovníkův nelegitimní sňatek s Annou Boleynovou a roztržku Anglie s Římem.
Z těchto osobností Pavel III. sestavil reformní komisi, jíž uložil vypracovat zprávu o aktuální situaci církve. Zároveň tento pontifik schválil a podpořil nově vzniklé reformní řeholní řády a kongregace, které usilovaly o nápravu poměrů v církvi a o její návrat k autentickému křesťanskému životu. Byli to kapucíni, teatini a zejména jezuité. Zakladatel Tovaryšstva Ježíšova sv. Ignác z Loyoly vytyčil proti protestantským reformátorům Lutherovi a Kalvínovi heslo: „Když chceš reformovat, započni reformu nejprve sám u sebe, potom teprve se vydej na reformování bližních!“ To mělo tenkrát svůj obrovský význam a dopad. Luther mohutně tepal zlořády církevních hodnostářů a papežského dvora, ale jeho osobní život a morálka nebyly o nic lepší, v některých ohledech i ještě horší. Sv. Ignác naopak sám prožil vnitřní obrácení a poznal, že kdo hlásá reformu, musí vynikat mravně bezúhonným a svatým životem, o což se plně a do důsledků snažil. K tomuto účelu a zároveň jako nástroj k šíření pravé katolické nauky proti protestantským bludům založil jezuitský řád. Papež Pavel III. schválil jeho stanovy r. 1540.
Tento pontifik zahájil také duchovní a teologickou ofenzivu katolicismu proti šíření protestantských nauk, jejichž hlasatelé pronikali až do severní Itálie a získávali stoupence nejenom v řadách katecheticky nevzdělaného obyvatelstva, ale i mezi intelektuály, ba i mezi duchovenstvem. K protestantismu například odpadl i v pořadí druhý generální představený kapucínského řádu Bernardino Ochino.
Na popud sv. Ignáce a kardinála Carafy založil proto papež Pavel III. r. 1542 římskou inkvizici, jež nahrazovala dosavadní biskupské a královské inkviziční tribunály v jednotlivých zemích. Záměr rozšířit tento tribunál podléhající bezprostředně papeži do všech katolických států Evropy se ale nezdařil.
Největší zásluhou Pavla III. je ale bezpochyby svolání Tridentského koncilu. Původně se měl konat v severoitalské Mantově, kam byli pozváni i protestanté, aby se zde diskutovalo a argumentovalo o sporných bodech. Svou účast přislíbil i samotný Martin Luther. Protestanté si ale kladli podmínku, že koncil nesmí probíhat na území Církevního státu a Mantova právě na tomto teritoriu ležela. Chtěli, aby vše probíhalo na říšském území pod patronací německého císaře Karla V. Trident v italských Alpách se tam nacházel a byl dopravně dobře dostupný jak z Německa, tak i z Říma.
R. 1545 se tak konalo první zasedání sněmu. Protestanté navzdory původnímu slibu nakonec účast na něm odmítli. Katoličtí biskupové schválili dekrety o kánonu Písma sv., o spáse a nezbytné potřebě dobrých skutků k jejímu dosažení.
Bohužel tento koncil byl na konci r. 1545 rozpuštěn kvůli napětí, jež povstalo mezi císařem Karlem V. a papežem Pavlem III. Španělský místodržitel Gonzaga v Miláně dal totiž úkladně zavraždit papežova syna Piera Luigiho. Protože Gonzaga měl velmi dobré vztahy k císaři Karlovi, jenž byl zároveň i španělským králem, papež císaře neprávem podezíral, že o tomto zločinu věděl. Neshody mezi oběma protagonisty koncilu se promítly do jeho jednání tak hluboko, že muselo dojít k jeho rozpuštění. Další zasedání tohoto velkolepého sněmu proběhla později, jak pojednáme v příštím díle seriálu.
Přerušení první fáze koncilu nezastavilo proces reformy. Ta nezadržitelně postupovala za pontifikátu nástupců Pavla III., jenž zemřel r. 1549. Projevila se požehnaně na celé církvi, zejména pak na papežské kurii.
Použitá literatura:
Buehlmeyer, Carl. Die Kirchengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.
Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.