Náměstkové Kristovi (17)
Renesanční papežové
text: Radomír Malý
Ferrarsko-florentský koncil, jenž proběhl v letech 1438–1442, o němž jsme psali v předchozí části našeho seriálu, vyhlásil řadu věroučných dekretů o posledních věcech člověka, o biskupském a kněžském svěcení a o eucharistii. V disciplinárních záležitostech byly publikovány jeho reformní dokumenty tvrdě postihující simonii a lakotu kléru. Papež Evžen IV. se po ukončení koncilu a uklidnění situace v Římě (psali jsme o tom opět v předchozí části seriálu) mohl opět vrátit a ujmout se svého úřadu. Zemřel r. 1447. To už se ale plně projevovala renesance se všemi svými pozitivy i negativy.
Na předchozím basilejském sněmu byla dojednána tzv. kompaktáta, tj. dohoda s umírněnými českými husity, kteří získali právo přijímat podobojí a vysluhovat liturgii v národním jazyku. Celá záležitost se ale octla v právním vakuu, protože papež Evžen odmítl dekrety basilejského koncilu podepsat kvůli konciliární teorii (srov. opět předchozí díl seriálu). Ani jeho nástupci tak neučinili, což vedlo k dalším napjatým vztahům mezi Římem a českými utrakvisty (stoupenci přijímání podobojí), jež trvaly po celé 15. století.
Kázeňské reformy kostnického i florentského koncilu žel neměly dlouhého trvání. V Katolické církvi té doby se lavinovitě šířily myšlenkové proudy renesance, které neznamenaly jen zvýšený zájem o antickou filozofii, nýbrž také změnu základního životního paradigmatu. Jestliže předchozí románská a gotická epocha vycházela z přesvědčení, že rozhodující je pro člověka věčnost a život po smrti, renesanční mentalita zdůrazňovala naopak život na této zemi jako ten nejdůležitější. Bohatství, tělesné požitky a luxusní forma života se staly všeobecným postulátem, jenž zasáhl i katolický klérus. Jeho mravy v průběhu 15. století se začaly rychle měnit k horšímu. Zkáza zasáhla i papežský dvůr, mluvíme o smutné éře tzv. renesančních papežů.
Od Mikuláše V. k Innocenci VIII.
Nástupcem Evžena IV. byl zvolen vynikající učenec a literát Tomasso Parantucelli, jenž přijal jméno Mikuláš V. (1447–1455). Historikové jej řadí k prvním renesančním papežům v dějinách. Mikuláš byl přítelem jiné významné postavy renesance – filozofa a kardinála Mikuláše Kusánského.
Papež Mikuláš byl mravně bezúhonný. K jeho největším zásluhám patří založení Vatikánské knihovny. Restauroval v Římě mnohé starší kostely a stavěl nové v renesačním stavebním slohu. Vynikl i jako velký dobrodinec chudých a trpících.
Po něm nastoupil Kalixt III. (1455–1458) z rodu Borgiů. Za jeho pontifikátu se stalo aktuálním turecké nebezpečí, neboť r. 1453 Turci dobyli a zničili Cařihrad a postupovali dále na Balkánský poloostrov. Papež vyzýval evropské vladaře k účasti na křížové výpravě proti nim, ale bezvýsledně. Marně volali po jednotném postupu evropských panovníků tváří v tvář tureckému ohrožení reformní kazatelé, především františkán sv. Jan Kapistrán. Jediným úspěchem bylo vítězství spojených vojsk Polska, Maďarska a německých států v bitvě u Bělehradu r. 1456 nad několikanásobnou tureckou přesilou.
Nástupcem papeže Kalixta se stal kardinál Aeneas Silvio Piccolomini pod papežským jménem Pius II. (1458–1464). Také on byl typickým renezančním vzdělancem, konkrétně historikem a zeměpiscem. Jeho překrásnou latinu dodnes lingvisté kladou za vzor. O tomto papeži je známo, že trpěl nespavostí, čehož využíval k tomu, aby po nocích psal o dějinách i současnosti zemí, které navštívil ještě v dobách, kdy působil v papežských diplomatických službách.
To jej přivedlo v době konání basilejského koncilu také do Čech. Nezapomněl na naši zem a napsal „Kroniku českou“, latinsky „Chronica Boemorum“. Tam neopomenul poznamenat, že v husitských Čechách zná prostá žena bibli lépe než v Itálii leckterý katolický prelát.
I tento papež podobně jako jeho předchůdce volal po křížové výpravě na obranu křesťanské Evropy, ale marně. Nikdo se nepřipojil. Do našich dějin se zapsal Pius II. i tím, že zrušil kompaktáta dohodnutá na basilejském koncilu. Také papež Pius podobně jako jeho bezprostřední předchůdci žil mravně bezúhonným životem.
Po jeho smrti zvolili kardinálové na konkláve v Římě novým papežem kardinála Barbo z Benátek, jenž přijal jméno Pavel II. (1464–1471). Byl synovcem Evžena IV. a stejně jako on asketa a mystik. Renesančnímu vědátorství, intelektualizování a výtvarnému umění příliš nepřál, naopak vypověděl z papežského paláce všechny jemnocitné literáty, malíře, sochaře a učence, kteří zaplňovali papežské sídlo už od dob Mikuláše V. Pavel II. byl přísný a nekompromisní muž, jenž neměl pro renesanční vzdělanost a umění žádné pochopení.
Do české historie vstoupil r. 1466, kdy odsoudil krále Jiřího z Poděbrad pro zatvrzelé kacířství, což vedlo k odboji českých katolických stavů, sdružených v Jednotě zelenohorské, proti husitskému králi.
Pavel II. se také pokusil reformovat římskou kurii, především se snažil odstranit nepotismus (protežování příbuzných na vyšší posty). Výsledkem ale bylo pouze to, že si kuriální kardinály znepřátelil. Ohlásil též svolání všeobecného koncilu, ale ještě před započetím příprav zemřel.
Novým papežem se stal Sixtus IV. (1471–1484), civilním jménem Francesco della Rovere, generál františkánského řádu. S jeho jménem je spojena proslulá Sixtinská kaple ve Vatikánském paláci. Za jeho pontifikátu se do papežského sídla opět vrátili renezanční intelektuálové a umělci, vyhnaní jeho předchůdcem. Sixtus povolal do svých služeb slavné malíře Ghirlandaia, Botticelliho, Perugina aj., v Římě vyrostlo několik nových chrámů v nejčistším renesančním slohu, např. Santa Marie del Popolo nebo Santa Maria della Pace.
Sixtus IV. byl ve svém osobním životě bezúhonný, ale slabý a neschopný vzepřít se nátlakům. Právě za jeho života proniklo na papežský dvůr mnoho nehodných a nepoctivých lidí. Tento papež se stal pověstný tím, že v maximální míře vyhověl přání každého, kdo za ním přišel, čehož mnozí zneužili. Uděloval nejrůznější privilegia, ustupoval světským panovníkům v jejich snahách získat kontrolu nad biskupy, ve Španělsku vyhověl žádosti krále Ferdinanda Aragonského, aby tamní inkvizice, zřízená k vyhledávání tajných formálně pokřtěných židů a mohamedánů rozvracejících Církev zevnitř, byla podřízena světské a nikoli církevní vrchnosti.
Smutně proslul i svým nepotismem. Šest synovců jmenoval kardinály, z nichž ani jeden si tuto poctu nezasloužil, udělil kardinálský purpur i několika dalším příslušníkům šlechtických rodů, pověstných nemravným způsobem života. Svým synovcem Rafaelem Riariem se též nechal nešťastně vmanévrovat do atentátu na představitele mocného rodu Medici z Florencie přímo při mši, kdy byli někteří Mediceové povražděni dýkami. Na omluvu Sixtovu nutno ovšem dodat, že on nedal souhlas k vraždě, pouze ke spoutání a odvlečení.
Innocenc VIII. a Alexander VI.
Na konkláve po smrti Sixta IV. kardinálové nešťastně zvolili jeho nástupcem Giovanniho Battistu Cibo, jenž přijal jméno Innocenc VIII. (1484-92). Proslul neřestným životem, měl dvě nemanželské děti. Svého syna slavnostně oženil s dcerou Lorenza Medicejského, čímž smířil papežský dvůr s tímto mocným a vlivným rodem, který nemohl Římu odpustit účast Sixta IV. na atentátu proti svým členům. Gestem falešné „dobré vůle“ byla též nominace 13letého Lorenzova syna Giovanniho kardinálem, jenž se později stal papežem jakožto Lev X. Okázalá svatba, kterou papež vystrojil svému nemanželskému synovi a později i dceři, byla velkým pohoršením pro všechny katolíky, kteří ctili křesťanské mravní zásady a požadavky slušnosti. Vžila se představa, že nemanželské děti jsou něčím, co k životu nerozlučně patří, zamlžila se hříšnost mimomanželského styku a nerespektování celibátu duchovních osob.
Innocenc VIII. se nechal právě tak jako jeho předchůdce nešťastně zaplést do vnitroitalské politiky plné intrik a podvodných čachrů. Vydal též r. 1484 politováníhodnou bulu „Summi Desiderantes“, v niž ustanovuje, že církevní inkvizice má právo vedle kacířství soudit i čarodějnictví, čímž dal svůj souhlas k tragickým procesům proti čarodějnicím a čarodějům, jenž měl za následek tisíce nevinných obětí.
Po smrti tohoto papeže r. 1492 se ujímá iniciativy smutně proslulý kardinál Roderigo Borgia, který slibuje voličům bohatou finanční odměnu. Byl zvolen a přijal jméno Alexander VI. (1492–1503). Šlo o nejnehodnějšího pontifika na stolci sv. Petra. Papež Pius II. jej napomínal pro špatný život a hrozil církevními tresty. Když krátce nato zemřel, šuškalo se, že jej Borgia otrávil.
Alexander ještě jako biskup a kardinál byl pověstný svými milostnými aférami a nemanželskými dětmi. Ještě jako papež měl syna. Jeho nemanželské děti s ním bydlely v papežském paláci a v dospělosti vedly stejně zpustlý a nemravný život. Alexander neváhal použít jakéhokoliv podvodu a machinace, aby se zmocnil majetku svých odpůrců nebo aby je pokořil a zničil. Připisují se mu i některé vraždy, zvláště jedem, nelze je však považovat za prokázané. Jisto je pouze, že hromadným vrahem byl jeho syn Cesare, kterého otec už v 17 letech jmenoval kardinálem.
U tohoto papeže nutno též poznamenat, že osobně neměl téměř žádnou víru, byl spíše nábožensky lhostejný, sledující pouze svůj osobní prospěch. Pouze r. 1500 se uchýlil k vroucí modlitbě po zavraždění svého nejmilejšího syna – vévody Juana z Gandie. Sliboval, že se polepší, žel nestalo se tak. Zemřel r. 1503 na malárii.
Jediným kladem tohoto papeže byly diplomatické schopnosti, jimiž dokázal právně zajistit Církevní stát. Vystoupil též proti krutostem španělské inkvizice. S Alexandrovým pontifikátem je spojena i tragická záležitost dominikánského kněze Girolama Savonaroly ve Florencii, askety a mravokárce vad v Církvi, jenž na kazatelně nešetřil ani samotného papeže. Alexander ho exkomunikoval. Savonarola však měl podporu francouzského krále Karla VIII. Získal politickou moc a vnutil městu asketický způsob života. Své politické odpůrce dal popravit. Revolucí zorganizovanou rodem Mediceů byl Savonarola nakonec svržen a popraven. Papež Alexander ale k jeho stětí žádný rozkaz nedal.
Ani bezprostřední Alexandrovi nástupci nebyli ve svém životě o mnoho lepší, jak ukážeme v příštím díle seriálu.
Použitá literatura:
Buehlmeyer, Carl. Die Kirchengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.
Ráček, Blažej. Církevní dějiny. Praha, 1937.
Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.