Náměstkové Kristovi (12)
text: PhDr. Radomír Malý
Největší vnější rozmach zaznamenalo papežství ve 13. století. Autorita papežů v tehdejší Evropě vyplývala jednak z jejich ctnostného života, jímž vynikali nad světské vladaře, jednak i z mocenského postavení, které se jim podařilo získat. Papežové v té době uplatňovali svoji duchovní superioritu nad světskými vladaři a lze bez přehánění říci, že se tak dělo ve prospěch především poddaných. Římský stolec se stal konečnou odvolací instancí spravedlnosti.
Pontifikát Innocence III.
Po sv. Řehoři VII. byl nejvýraznější postavou mezi náměstky Kristovými ve středověku Innocenc III. (1198-1216), vynikající zbožným a bezúhonným životem. Odpůrci Katolické církve jej často líčí jako velmocenského intrikána, který s oblibou dával pocítit světským vladařům svoji nadřazenost, prý se nad ně pyšně povyšoval. Skutečný obraz tohoto pontifika je ovšem úplně jiný.
Jmenoval se občanským jménem Lothar ze Segni a byl zvolen papežem ve věku pouhých 37 let. Získal v Paříži a v Bologni vysoké vzdělání a působil už od r. 1190 v papežské kurii jako kardinál. Kromě právnických a teologických spisů napsal také dva asketické traktáty.
Jedním z jeho prvních kroků byl radikální zákrok na obranu Židů, kteří se stávali spontánními oběťmi pogromů luzy a deklasovaných živlů. Innocenc navazuje na své předchůdce v úřadě, kteří se Židů rovněž zastali, a vydává bulu „Licet perfidia“, v níž píše tato silná slova: „Židé jsou živými svědky pravdivé víry. Křesťanům není dovoleno je zabíjet nebo pronásledovat… Když u nás hledají pomoc, přijímáme je a bereme v ochranu, řídíce se výroky našich předchůdců Kalixta, Evžena, Alexandra, Klementa a Celestina. Zakazujeme nutit Židy násilím ke křtu, pronásledovat je, loupit jejich statky, pustošit jejich hřbitovy a vykopávat jejich mrtvoly za účelem hledání peněz. Trestem za porušení těchto zákazů je exkomunikace…“
Innocenc III. jako církevní právník vycházel ve svých rozhodnutích ze striktního rozdělení moci na „spiritualia“ a „temporalia“, tj. přesně rozlišoval mezi tím, co je duchovní a co světské. V duchovních záležitostech, tj. v tom, co se týkalo víry a mravů, papež vymáhal poslušnost světských vládců a vynucoval ji exkomunikacemi. Ty velmi často představovaly pro světské vladaře ztrátu trůnu.
Z dnešního pohledu se to zdá nepřiměřené, nicméně v dané době právě taková opatření chránila veřejnou mravnost a manželskou nerozlučitelnost. Když francouzský král Filip II. August vyhnal svoji řádnou manželku Ingeborgu zcela bez prostředků, aby mohl uzavřít samozvaný a nelegitimní sňatek s konkubínou Anežkou z Merana, odvolala se zapuzená Ingeborga do Říma. Papež rozhodl v její prospěch a s odvoláním na nerozlučitelnost řádně uzavřeného manželství vyhlásil nad Francií interdikt do té doby, dokud král nepřijme Ingeborgu zpět jako řádnou zákonnou ženu. Král Filip, jemuž hrozila ztráta trůnu, tak učinil. Podobně papež jednal i s aragonským a portugalským králem Petrem II., který se stejným způsobem zachoval ke své legální manželce Marii.
V Anglii svedl Innocenc těžký zápas se surovým a lstivým králem Janem Bezzemkem, který neuznal volbu vzdělaného teologa Stephana Langtona canterburským arcibiskupem, neboť chtěl na tento stolec prosadit jednoho ze svých milců. Když písemná napomenutí se minula účinkem, přistoupil papež k interdiktu. Král odpověděl drancováním klášterů a kostelů, papež na něj tedy uvalil klatbu. Jan se poté podrobil, ale anglická šlechta požadovala větší rozhodovací právo, aby se zabránilo budoucímu panovníkovu násilí. R. 1215 byla vyhlášena tzv. Magna charta libertatum (Velká listina svobod), jež poskytovala parlamentu značné pravomoci na úkor moci panovníka, což představuje první pokus o parlamentní zřízení v dějinách. Innocenc III. Magnu chartu podpořil.
O skutečném křesťanském humanismu papeže Innocence svědčí jeho chování v případě IV. křížové výpravy r. 1201, kdy křižáci v čele s benátským dóžetem Enrikem Dandolem místo do Jeruzaléma zamířili do Cařihradu, který vyplenili a vyhlásili tam Latinské císařství. Pravoslavní Řekové měli být násilím přinuceni k jednotě s Římem. Papež toto odmítl, omluvil se Byzantincům za chování křižáků a zabezpečil jim svobodu vyznávat pravoslaví.
R. 1212 vyhlásil exkomunikaci vůči organizátorům tzv. křížové výpravy dětí a postaral se, aby tyto byly vráceny svým rodičům.
R. 1215 svolal do Říma IV. lateránský koncil, kde byla vyhlášena povinnost katolíků pod hříchem minimálně jednou do roka přistoupit ke zpovědi a sv. přijímání.
Jedinou relativně stinnou stránkou Innocencova pontifikátu je vyhlášení křížové výpravy proti bludařům albigenským r. 1209, při níž došlo ze strany křižáků k neomluvitelným krutostem. Nutno ale vidět i druhou stránku mince. Albigenští již dlouhá léta předtím vraždili nevinné, plenili a pustošili. Když Innocenc k nim poslal legáta sv. Petra z Castelnovy, aby se je mírumilovnou diskusí snažil přesvědčit o pravdách katolické víry, zavraždili jej.
Největší důvod k vděčnosti vůči papeži Innocencovi však mají duchovní synové sv. Františka a sv. Dominika. Tento pontifik uznal jejich řehole a spiritualitu, založenou na absolutní chudobě, což bylo tenkrát novotou vzbuzující nedůvěru. Legenda vypráví, jak Innocenc měl sen, že budova Církve se hroutí a zachraňuje ji muž v oděvu žebráka. Když František přišel k němu žádat o schválení stanov svého bratrstva, poznal v něm papež osobu ze snu.
„Andělští“ papežové
Pontifikové 13. století byli vesměs zbožnými a mravně bezúhonnými duchovními. Řehoř IX. (1227-1241), známý před svým zvolením jako kardinál Hugolino z Ostie, byl protektorem díla sv. Františka. Jeho nástupce Innocenc IV. (1243-1254), předtím kardinál Sinibald z Janova, svolal do Lyonu r. 1245 koncil, na němž ostře tepal zlořády kléru, především lakotu a světský způsob života. Urban IV. (1261-1264) a Klement IV. (1265-1268) se zapsali do dějin Církve svojí eucharistickou úctou. Za jejich pontifikátu se rozmohly eucharistické průvody, známé později pod názvem „Božítělové“. Jejich iniciátorkou byla vizionářka bl. Juliana z Lutychu.
Prostý lid viděl v té době v papežích své mocné zastánce proti násilí vládců i místních církevních hodnostářů, propadlých neřestem. Za nejlepšího pokládali toho, kdo žije „nejsvětější“ formou života, tj. jako anděl. Proto se zejména ve 2. polovině 13. století dožadovali při konkláve volby „andělského“ papeže, tj. aby kardinálové vybrali nejznámějšího a nejoblíbenějšího světce. R. 1271 kardinálové podlehli tomuto tlaku a zvolili papežem poustevníka Theobalda, původně účastníka křížových výprav, který přijal jméno Řehoř X. (1271-1276). Je zařazen mezi svaté. Za jeho pontifikátu proběhl r. 1274 II. koncil v Lyonu, na jehož průběh měl největší vliv generál minoritů a kardinál sv. Bonaventura. Krom Bonaventury měl být hlavním teologickým poradcem koncilu i sv. Tomáš Akvinský, který ale cestou na něj zemřel. II. lyonský koncil dospěl k jednotě s pravoslavnými Řeky, ta ale žel neměla dlouhého trvání.
Řehořovým nástupcem se stal – také na nátlak veřejnosti – lidumilný lékař Petr Hispánský pod jménem Jan XXI. (1276-7). Situace se opakovala r. 1294, kdy kardinálové, taktéž na přání lidu, vybrali poustevníka Petra, jenž přijal jméno Celestin V. I on byl Církví prohlášen za svatého. Po pěti měsících ale rezignoval, neboť se ukázalo, že k výkonu papežského úřadu nestačí být pouze svatým, nýbrž je nutno mít také patřičné vzdělání a organizační schopnosti. Ty Celestinovi scházely, což on pokorně uznal a po pěti měsících odstoupil.
Použitá literatura:
Buehlmeyer, Carl. Die Kichengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Crowdy, Michael: Tajemnica Izraela na tle historii. Zawsze Wierni 29/1999.
Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.
Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.