Nový historický seriál, který v tomto čísle zahajujeme, se bude týkat dějin papežství. Není naším záměrem prezentovat všech 266 papežů od sv. Petra. Za mnohem důležitější pokládáme představit zde instituci papežství jako službu lásky založenou samotným Kristem, při níž ten, kdo ji vykonává, dostává k tomu zvláštní charisma Ducha Svatého. Ten se také u náměstků Kristových mnohokrát projevil. Papežové byli samozřejmě lidmi tak jako my, a proto podléhali svým lidským slabostem. Dějiny církve znají i papeže špatného života, jenže ti tvořili v plejádě nástupců sv. Petra mizivou menšinu. Naopak značný podíl zde připadá na muže ctnostného života plné milosti a Ducha Svatého. O nich se dnes v učebnicích dějepisu téměř nic nepíše. Kéž tento seriál poskytne v tomto směru aspoň trochu užitečných pozitivních informací!
Svatý Petr
Prostý galilejský rybář se stal na základě přímého jmenování samotným Spasitelem první viditelnou hlavou církve po jeho nanebevstoupení. Proč si Ježíš vybral k tomuto poslání z dvanácti apoštolů právě jeho? Evangelia nám Šimona Petra představují jako rozhodného muže, který umí říct pravé slovo v pravý čas. U Cesareje Filipovy právě on jménem apoštolů na otázku, za koho Ježíše pokládají, odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,17). Když Pán řekl „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a já v něm…“ (Jan 6,58-9), mnoho učedníků ho opustilo, byla to pro ně „tvrdá řeč“. Ježíš se obrátil ke dvanácti s otázkou: „I vy chcete odejít?“ Tehdy opět pozvedl hlas Petr a za všechny apoštoly promluvil krásným vyznáním: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života…“ (Jan 6,69). Po Pánově zmrtvýchvstání, když apoštolé jsou u Genezaretského jezera bezradní, on opět má řešení: jde lovit ryby a ostatní ho následují (Jan 21,1-14).
Samozřejmě toto nebyly jediné vlohy apoštola Petra k výkonu poslání náměstka Kristova, ty hlubší, duchovní, jsou nám skryty a o nich věděl pouze Bohočlověk Ježíš, vidící hluboko do duše člověka.
Petr nebyl dokonalý a měl své chyby. Jeho zapření milovaného Krista je dostatečně známo, nicméně toto nevyplynulo pouze z jeho slabosti. Spolu s ostatními apoštoly měl o Mesiáši falešnou představu, že shromáždí vojsko, vyžene římské okupanty a vyhlásí věčné mesiášské království, v němž on bude vysoce postaveným hodnostářem. Proto Pánova předpověď umučení za spásu lidstva a zmrtvýchvstání mu byla nepřijatelná a vzdoroval jí tak vehementně, že Kristus ho nazval dokonce „satanem“, jenž nemá na zřeteli Boží, nýbrž pouze lidské věci (Mt 16,23). V Getsemanské zahradě se chápe meče v domnění, že „už to začalo“, Ježíš zvítězí a nastolí svou pozemskou vládu. Když se dostavil pravý opak, zklamaný Petr začal pochybovat – a tehdy klesl, zapřel Pána.
Nikdy ale nepřestal mít svého Mistra rád a důvěřoval mu i tehdy, když nerozuměl jeho slovům. Svého zapření na dvoře veleknězova paláce litoval – a Pán mu odpustil. Petrova hluboká důvěra umožnila Kristu, aby si Petra vychovával a vedl ho postupně k plnému pochopení toho, že Boží království není pozemskou říší, ale společenstvím lidí přijímajících Ježíše jako Spasitele, zachránce od záhuby v pekle, které přesahuje čas i prostor a ústí do věčnosti. Petrovi a ostatním apoštolům se toto stalo jasným po seslání Ducha Svatého. Tehdy plně porozuměli, proč Pán šel dobrovolně na kříž a vstal z mrtvých, Petr hned poté pronáší nebojácně před obrovskými zástupy své krásné svatodušní kázání, jež lze nejspíš považovat za první inaugurační řeč prvního papeže (Sk 2,14n).
Ježíš ustanovil Petra hlavou Církve dvakrát. Poprvé u Cesareje Filipovy známými slovy „Ty jsi Petr (skála), na té skále založím svou církev, a pekelné brány ji nepřemohou… “ (Mt 16,18-20), podruhé po zmrtvýchvstání u Genezaretského jezera slovy „Pas beránky mé… pas ovce mé…“ (Jan 21,15–17). U sv. Lukáše Kristus Petrovi říká: „… já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nepřestala, a ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry“ (Lk 22,32). Z evangelií tedy jasně vyplývá, že Spasitel počítal s výsadním Petrovým postavením mezi apoštoly, které také, jak svědčí Skutky apoštolské, bylo od nich respektováno.
Petr byl po seslání Ducha Svatého odhodlán položit pro Krista život. V Jeruzalémě se dostal ve 40. letech 1. stol. za vlády Heroda Agrippy I. do vězení, z něhož ho vysvobodil anděl (Sk 12,3-5). Hlásal evangelium na pobřeží Blízkého východu, dostal se až do Antiochie a nakonec do hlavního města Říma, kde sídlil až do své mučednické smrti r. 64. Kolem r. 50 předsedal v Jeruzalémě apoštolskému sněmu, jenž rozhodl, že pohané mohou být přijati do církve bez předchozí obřízky (Sk 15,7-11). Nový zákon obsahuje jeho 2 listy, které lze nazvat prvními encyklikami prvního papeže.
Pobyt a mučednická smrt sv. Petra v Římě jsou v prvokřesťanské literatuře dostatečně doloženy. Už sv. Kliment Římský kolem r. 96 píše, že Petr byl popraven za Neronova prvního pronásledování křesťanů v Římě, biskup a mučedník sv. Ignác z Antiochie po r. 100 dosvědčuje, že v Římě sídlil. Ze 2. a 3. stol. zde máme informace Dionysia z Korintu, Tertuliana a Origena o umučení sv. Petra v Římě, sv. Irenej z Lyonu píše o založení římské křesťanské obce sv. Petrem, Papias a Klement Alexandrijský informují, že sv. Marek psal své evangelium na základě kázání sv. Petra pro římské křesťany. Nejzávažnější je však svědectví římského kněze Gaia kolem r. 200, který tvrdí, že na vatikánském pahorku se nachází hrob sv. Petra. Informace o hrobech mučedníků jsou spolehlivé, protože hrob byl vždy spojen s liturgickým kultem, věřící se tam scházeli a prosili mučedníka o přímluvu. Těžko si představit, že by se křesťané modlili u domnělého hrobu, kde by neleželo mučedníkovo tělo.
Origenes jako první uvádí způsob mučednické smrti sv. Petra: ukřižování hlavou dolů, protože se ve své pokoře necítil hoden zemřít v té poloze, jako jeho milovaný Mistr a Pán. Petra, prvního papeže v dějinách, si sám Ježíš Kristus s pomocí Ducha Svatého zformoval jako svého velikého svědka, pro něhož byl Bůh nejdůležitější hodnotou, za kterou stálo za to položit i vlastní život. Příkladu tohoto prvního papeže v dějinách následovala i většina jeho nástupců až do r. 313, kdy císař Konstantin vydal svůj pověstný milánský edikt, jímž pronásledování křesťanů ukončil.
První nástupci sv. Petra
Po smrti sv. Petra se v úřadu římského biskupa vystřídali sv. Linus a sv. Anakletus. Historické prameny je uvádějí jako mučedníky, jinak o nich nic bližšího nevíme. Více jsme informováni až o 3. Petrově nástupci sv. Klimentovi Římském.
Podle historika Eusebia z Cesareje ze 4. stol. byl sv. Kliment spolupracovníkem sv. Pavla, jehož apoštol národů zmiňuje v listu Filipanům (Fil 4, 3). Jako římský biskup vysílal do vzdálených provincií misionáře a ustanovil notáře k zapisování hrdinských skutků křesťanských mučedníků. Za pronásledování císaře Trajana byl poslán do vyhnanství na Krym, kde zemřel mučednickou smrtí, podle legendy utopením v moři s kotvou na krku. Věřící jeho tělo vytáhli a pohřbili. Apoštol Velké Moravy sv. Konstantin Cyril r. 861 světcovy ostatky nalezl a přinesl do Říma.
Kliment byl i literárně činný, je znám jeho dopis církevní obci v Korintě, kde řeší otázky jejího vnitřního uspořádání. Vystupuje zde jednoznačně z pozice nositele církevní autority, která má právo rozhodovat. Tím je prokázáno, že již v této době, tj. na přelomu 1. a 2. století, byl římský biskup chápán jako nadřazený ostatním církevním obcím, které se k němu obracely s věroučnými i organizačními záležitostmi. O tom, že úřad římského biskupa již tenkrát takto fungoval, svědčí i mučedník sv. Ignác Antiochijský, žák sv. apoštola Jana a Klimentův současník, jenž píše, že římský biskup jakožto nástupce sv. Petra má pravomoc nad celou církví. Primát římského biskupa je tedy už v té době doložen.
Ježíš dal Petrovi u Cesareje Filipovy moc klíčů ke „svazování a rozvazování“ (Mt 16,18-20). Již prvotní církev chápala, že tuto moc mají i Petrovi následovníci v úřadu, jak vyplývá z dopisů Klimenta i Ignáce. Nemají proto pravdu Hus, Luther, Kalvín a později osvícenci i další odpůrci papežství, že tato instituce vznikla až ve 4. století.