Nadpřirozený cíl vyžaduje nadpřirozené prostředky.
Cílem M. I. je „snažit se o obrácení hříšníků a těch, kteří Krista ještě nepoznali…“. Když slyšíme tato slova, snad si na první pohled ani neuvědomujeme, že se zde hovoří o něčem, co vlastně není v naší moci. Obrácení hříšníkova srdce k Bohu je ryze nadpřirozená skutečnost, které nelze dosáhnout žádnými pozemskými prostředky. Tímto krokem se mu totiž otevírá perspektiva věčného a blaženého života v nebi, které se nedá koupit za peníze ani vynutit silou… Dovést někoho ke skutečnému obrácení srdce, tj. aby svobodně uvěřil v Boha, zamiloval si ho, postavil na první místo ve svém životě a jemu podřídil způsob svého života, nelze dosáhnout lidskými prostředky. Zde musí zasáhnout Boží milost.
Jak můžeme tedy spolupracovat s Boží milostí? Pán Ježíš o tom poučuje své učedníky, když říká: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,4-5).
Z uvedeného biblického citátu vyplývá, že bez živého osobního vztahu s Ježíšem nejsme schopni přinést žádné ovoce a usýcháme jak ratolest oddělená od kmene. Pán Ježíš neříká, že bez něho toho neuděláme mnoho, ale že neuděláme nic – vůbec nic! Naopak, kdo je s Ježíšem spojen poutem víry, důvěry a osobního přátelského vztahu, přináší mnoho ovoce. Toto pouto se buduje oním „zůstáváním v Ježíši“, tedy modlitbou a prožíváním svého života ve spojení s ním, kdy všechny své záležitosti od těch nejobyčejnějších až po ty nejnáročnější s ním v modlitbě probíráme, jemu odevzdáváme a jemu podřizujeme. Zde jsou obsaženy ony nadpřirozené prostředky, které přinášejí Boží milost.
Jak používat tyto prostředky, nám krásně ukazují děti z Fatimy, Hyacinta a Fratišek Martovi, které papež František letos v květnu svatořečil. Stali se svatými, ne proto, že viděli Pannu Marii, ale proto, že s tak velkou láskou a horlivostí odpověděli na prosbu z nebe. Během zjevení se dozvěděli, že Bůh, který je láska sama, je znevažován a urážen, že je v něm bolest odmítnuté lásky a že nešťastní hříšníci přicházejí do pekla jen proto, že se za ně nikdo nemodlí. Pochopili, že neexistuje věc důležitější, cennější, krásnější, než poznat Boha, milovat ho a cele se v něho vnořit. Fatimští pasáčci nezůstali lhostejni. Na Boží lásku odpověděli láskou a za hříšníky přinášeli oběti. K dosažení nebeského cíle použili přiměřené prostředky, modlitbu a oběť.
Jak moc to jsou pro nás prostředky nemoderní a podceňované! Člověk jako by chtěl mít všechno ve svých rukou a jen těžko snáší, když musí spoléhat na zásah z nebe, který navíc přichází způsobem jiným, než by si přál. Jen si vzpomeňme na chvíle, kdy jsme se za něco nebo za někoho modlili, a výsledek se podle našich představ stále nedostavoval, jak jsme měli tendenci odvrátit se od Boha a věci si zařídit jinak – podle sebe. Jen člověk pokorný a plný víry se umí na Boha spolehnout. Jistě se máme stále čemu učit.
Výzva z Fatimy přinášet smír Bohu a modlit se za nešťastné hříšníky nebyla určena pouze třem pasáčkům, ale je stále platná pro všechny. Zvláštním způsobem bychom však na ni měli odpovědět my, kteří chceme být rytíři Panny Marie Neposkvrněné a chceme naplnit své poslání – pomoci hříšníkům získat nebe. Bylo by nádherné, kdybychom uměli za všech okolností odpovídat Bohu láskou na jeho lásku a nikdy nebyli lhostejni k osudu našich bližních, za které se nikdo nemodlí.
Kéž jsou nám povzbuzením slova fatimských pasáčků, z nichž je vidět, jak vážně přijali výzvu naší nebeské Matky, jak byli zamilovaní do Boha a jak si přáli, aby ho hříšníci přestali urážet a takto získali život věčný. Hyacinta: „Tak se těším, když mohu Ježíši říci, že ho miluji! Když mu to mnohokrát říkám, jako by mi v hrudi plál oheň, který mě však nepálí.“ František: „Chtěl bych těšit Pána Ježíše, který je tak smutný, a potom obracet hříšníky, aby ho již neuráželi.“