Miloval jsem dost?
Poslední den Otce Wenantyho podle vzpomínek bratra Jakuba
připravil: o. Edward Staniukiewicz OFMConv
Před téměř 100 lety zemřel o. Wenanty Katyrzyniec, člen řádu minoritů, přítel sv. Maxmiliána Kolbeho, neobyčejný člověk tehdy a Boží služebník dnes, kterého jeden známý novinář nazval polským Šarbelem.
Otce Wenantyho Katarzyňce jsem potkal v životě několikrát. Blíže jsem ho však poznal teprve v Paclavské Kalvárii. Bylo to roku 1920 a já si plnil povinnosti kuchaře. Otec Wenanty byl už tehdy těžce nemocný. Obdivoval jsem jeho pokoru, skromnost a horlivost při modlitbě. Navzdory tomu, že byl velmi slabý, neúnavně usedal do zpovědnice. Až nadešel den, kdy neměl sílu vstát z lůžka. V posledních dnech před smrtí jedl jen málo. Zhasínal přímo před očima.
Jednoho odpoledne, stejně jako každý den, jsem mu přinesl odpolední svačinu. Nechtěl jíst, jen mě požádal, abych trochu poseděl u jeho lůžka a chvilku si s ním povídal. Po pravdě řečeno jsem neměl čas se zdržovat, čekaly mě ještě jiné povinnosti. Avšak podivná touha mi přikázala zůstat. Přisunul jsem si prostou dřevěnou židli a sedl jsem si k němu. Díval jsem se do jeho mladého, velmi vyhublého bledého obličeje. Poprvé jsem viděl jeho tvář tak zblízka.
Pomalý, sotva znatelný dech, hasnoucí zrak, výrazně se rýsující oční důlky, široce otevřené, trpící oči, plné nesmírného pokoje, které zvěstovaly nevyhnutelný konec mladého života řeholníka a kněze. Byly zahleděné někam do veliké dálky, jakoby po někom pátraly, někoho očekávaly, jako se očekává někdo vytoužený, milovaný, na koho se čekalo celý život a kdo má za chvíli přijít. Ten podivný klid, jas, a dokonce zvláštní radost se odrážely v jemném úsměvu v koutcích úst.
Minulo několik minut a mně se zdálo, že to setkání trvá věčnost. Věčnost – vidí snad už Otec Magistr věčnost? Slyší už zpěv andělů? Touží se už setkat se svým milovaným Mistrem? V hlavě se mi honily neuspořádané myšlenky. Náhle tok mých myšlenek přerušil slabý, sotva slyšitelný šepot, jakoby ve skutečnosti nebyl z tohoto světa. Zachvěl jsem se.
„Bál ses někdy smrti?“ otázal se otec Wenanty.
V prvním momentě jsem té otázce neporozuměl, ačkoliv byla jednoduchá a jasná. Myslel jsem, že není určena mně. Vypadalo to tak, jako by Otec Magistr mluvil sám k sobě. Po chvíli lehce pootočil hlavu. Jeho pohled utkvěl hluboko v mých očích. Rozechvěl jsem se. Zdálo se mi, že se nechvěje jen moje tělo, ale i duše. Tak přece se ptal mě. Seděl jsem na židli a cítil jsem, jak mi ostré hrany opěradla nedovolují posunout se ani o milimetr dozadu.
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel…,“ zašeptal jsem potichu a nebyl si jistý, zda Otec Magistr mou odpověď vůbec slyšel.
„Před několika dny jsem pocítil strach ze smrti. Ne proto, že bych se bál samotné smrti, ale proto, že jsem pocítil obavu, že jsem málo miloval Boha a lidi,“ pokračoval otec Wenanty a bylo znát, že hlasité mluvení mu činí obtíže.
Vzpomínal, jak si v dětství hrál na faráře a jeho tatínek si na něj kvůli tomu stěžoval proboštovi. Jak se chodíval modlit do kapličky poblíž domu a rodiče ho pak museli hledat. A že jeho přání jít k prvnímu svatému přijímání se mu splnilo v devíti letech. Po mši svaté pak dlouho klečel v kostele, modlil se a ani si nevšiml, že už všichni odešli.
„Moje láska k Ježíši v eucharistii byla větší než láska k rodičům a k příbuzným, ale nechtěl jsem jim kvůli tomu ublížit. Od té doby se za ně denně modlím a jako kněz na ně pamatuji ve mši svaté. Nedlouho po tom jsem se stal ministrantem. Každý den, bez ohledu na počasí, jsem vyšel brzo ráno z domu a ušel čtyři kilometry, abych dorazil zavčas na ranní mši svatou. Moje milovaná maminka mi to někdy nechtěla dovolit, protože bylo zima, pršelo nebo padal sníh. Neposlechl jsem a tajně jsem se vykradl ven,“ přiznával otec Wenanty.
Zatímco jsem ho poslouchal, díval jsem se oknem jeho cely na nedaleké stromy. Začínaly se zelenat. Vždyť už je jaro. Před několika dny byl Hod Boží Velikonoční. Rodí se nový život.
Chvilkové ticho a mé zasnění přerušil slabý hlas Otce Magistra. Pokračoval ve svém vyprávění.
„Když mi bylo patnáct, opustil jsem rodný dům a odjel jsem do Lvova. Bydlel jsem v internátě a začal studovat v chlapeckém učitelském semináři. Rodiče si velmi přáli, abych se stal učitelem. Ale v mém srdci byla stále touha po kněžství.
V osmnácti jsem poprvé zaklepal na františkánský klášter ve Lvově. Rodičům jsem nic neřekl. Ze začátku jsem cítil lehké rozčarování a určitou vnitřní bolest, že jsem nebyl hned přijat. Dnes to považuji za zázračný projev Boží Prozřetelnosti. Kdybych neposlechl otce provinciála, nebyl bych dnes tady. Ach, jak se pokora líbí Bohu! To ona byla mojí hnací silou. Ne vzpoura, ne hněv, ale moje přítelkyně pokora mi pomohla přijmout odmítnutí. A potom, s radostí a nadějí v srdci, jsem se během jednoho roku naučil latinu a řečtinu a úspěšně jsem složil maturitu.
Po roce jsem byl přijat do řádu. S ohromnou radostí v srdci jsem se s tou novinou vracel domů. Štěstí však mělo krátkého trvání. Moje rozhodnutí se nelíbilo rodičům. Zvláště tatínek se na mě tehdy velmi zlobil. Nepohodli jsme se, dal jsem jim všechny peníze, které jsem tehdy měl. O několik měsíců později jsem si během rekolekcí zapsal do svých poznámek: ‚Odřeknu se všeho …i kdyby mi to bylo nevímjak drahé … pokud mi to brání ve spáse duše…‘ Podle této zásady žiji dodnes.“
Každé další slovo, které Otec Magistr řekl, znělo tišeji a mezi slovy byly delší a delší pomlky. Ale nebylo v nich slyšet ani utrpení, ani žal. Z jeho osoby jakoby vyvěral podivný klid a slova, která řekl na počátku řeholního života: ‚Odřeknu se všeho‘ se jako ozvěna odrážela o práh nového života, který se neodvratně blížil do řádové cely.
Viděl jsem, že čas se krátí a já měl na jazyku otázku, kterou jsem se zdráhal položit, abych Otce Magistra neurazil. Otec Wenanty si všiml mých nesnází a pousmál se.
„Ne, není to pravda, že jeden z otců mi při obědě podstrčil starý plesnivý krajíček chleba, abych ho snědl. Když jsme přišli do refektáře na oběd, on už ležel u mého talíře. Tak jsem ho tedy snědl. Pravda však je, že jsem líbal nohy svým novicům. Chtěl jsem jim ukázat, jak velmi je Bůh miluje. Bůh se sklání k našemu utrpení, často až k našim nohám. Tak velmi nás miluje. Nemůžeme snad my udělat totéž pro jiné lidi? V tom spočívá pravá láska…“
Za oknem se setmělo. Jedině světlo měsíce propouštělo po chvilkách svoje bledé paprsky mezi letícími mraky. Ticho, které by se dalo krájet, bylo cítit uvnitř i zvenčí. Na tváři Otce Magistra bylo vidět vyčerpání. Vstal jsem a odsunul židli. Lehoučké zaskřípění nadělalo tolik hluku, jako kalvárijský orchestr při Vzkříšení.
Řekl jsem si, že by bylo dobré přinést Otci Magistrovi hrneček teplého mléka, než usne. Vyšel jsem z cely. V kuchyni jsem na sporáku ohřál čerstvě nadojené mléko od naší kravky. Uběhlo několik minut, když jsem se vracel do cely otce Wenantyho. Chtěl jsem se ho ještě zeptat na tolik věcí. Tiše jsem otevřel dveře. Slabé světlo svíce ještě více zvýrazňovalo rysy jeho tváře. Nebylo už na ní vidět utrpení ani bolest. Z obličeje mladého kněze vyzařoval klid, jas a teplo.
Věděl jsem, že na své další otázky už nedostanu odpověď. Ale dodnes jsem vděčný, že jsem se tenkrát na tu chvíli zastavil v jeho cele, u jeho lůžka. Protože ta chvíle byla určena pro mě.