Poslední říjnový den roku 1618 se v ekvádorském Quitu narodila dívenka jménem Marie Anna. Jméno dostala po své kreolské matce Marii Anně Cranobles de Xaramilo (Kreolové tj. potomci jihoamerických kolonizátorů.). Příjmení pro změnu od svého španělského padríňa – Girolama (Jeronýma) Florese Zenela de Paredes, šlechtice původem z Toleda. Asi málokomu ta jména něco řeknou, tehdy to však byla opravdu první liga. Mařenka byla v pořadí již osmé dítko tohoto párku. Její narození doprovázely záhadné úkazy na obloze. Když měla dvanáct let, rodiče náhle zemřeli a ona zůstala sirotou. Nezůstala však na ulici, vzala si ji k sobě její starší sestra Jeronýma, která nejenže už byla dávno vdaná, ale měla i dceru zhruba ve stejném věku jako Máňa. Holky mohly vyrůstat spolu.
Máňa Áňa už ale měla pět let po prvním svatém přijímání. V té době to bylo naprosté unikum, že by sedmiletá žába přijímala eucharistii, na druhou stranu to plně korespondovalo s její mimořádnou zbožností a vnitřní usebraností, které se u ní probudily dříve, než kohout zakokrhal. Hluboké prožívání víry ji lákalo víc než tento svět; už v deseti letech, tedy v době, kdy její vrstevnice ještě smýkaly kočárky s panenkami, složila slib čistoty, vyhledávala samotu, resp. samotu s Bohem a modlila se a modlila.
Když to vidělo její okolí, říkalo ji: „Hele, nechceš vstoupit do kláštera?“ „Sí,“ odpověděla. Měla na výběr – dominikánky, nebo františkánky. Ti, kdo inklinují ke kazatelskému řádu, budou zklamáni, dominikánkou se nestala. Ti, kdo upřednostňují spiritualitu Prosťáčka z Assisi, budou zklamáni rovněž – vybrala si sice tento řád, nakonec ale těsně před vstupem řekla „Adios“ a vrátila se k ségře. Nebyl to však důsledek toho, že by nevěděla coby. Poslechla hlasu Boha, který se ozýval v jejím srdéčku. Pak si ale přece jen řekla „aspoň něco“ a stala se františkánskou terciářkou. A opět se nejednalo o vzdor.
V domě své sestry si zřídila malou celu, v níž vedla život hodný toho nejpřísnějšího kláštera. Modlit se přestala jen tehdy, aby se začala modlit něco jiného, pak taky při svých kontrolních pochůzkách po městě, při nichž měla vždy ruce připravené opravdu pomáhat těm nejpotřebnějším a nejubožejším. Chodila k lůžkům těžce nemocných, těšila zubožované Indiány, zasloužila se o usmíření mnoha rozvrácených manželství. Některé její milosrdné skutky se rovnaly zázraku, a tak také byly lidmi chápány. Tam, kde nepomohl lékař a kde nemohlo slunce, působila ona. Uzdravovala „pouhým“ pokropením svěcenou vodou či znamením kříže nad nemocným. A přinejmenším v jednom případě vzkřísila zemřelého člověka. Široko daleko byla známa jako „Lilie z Quita“. Na znamení její výjimečnosti ji Bůh obdařil ještě darem proroctví a čtení v srdcích lidí, tedy něčím podobným, co měl např. sv. Padre Pio.
Neznamená to však, že by dělala reklamu samu sobě. Byla chodící reklamou na ryzí křesťanství. Odjakživa snila o misijním působení, a když to nešlo jinak, hlásala Boží slovo alespoň v okolí Quita, zejména mezi domorodci.
Další cílovou stanicí, kvůli které opouštěla svou soukromou celu, byl kostel. Denně přistupovala ke Stolu Páně, s tím rodinným stolem už to tak žhavé nebylo. Postila se tak, jako by jí za to platili, žádná zelenina nebo dokonce maso, dopřávala si jen chleba, a to ještě s bídou jednou do týdne. Není divu, že se její askeze zdála příbuzným jako přehnaná, přemrštěná. Snažili se jí domlouvat, ale ona to viděla jinak. Žila si svůj soukromý řeholní život, život poustevnice, kajícnice a asketky. Stejně ta není divu, že tento způsob života odskákala svým zdravím a nakonec i životem.
V roce 1645 postihlo zemi silné zemětřesení. Aby toho nebylo málo, následovala je epidemie moru. Lilie z Quita se však neroztřásla, ale čelila nebezpečí po svém: veřejně nabídla svůj život za záchranu města a jeho obyvatel. Bůh její oběť přijal. Pár dní nato se při ošetřování nemocných sama morem nakazila. Dva měsíce trpěla a 26. května r. 1645 vydechla naposledy. Vydechlo si i Quito – mor ihned pominul. Z jejího zemřelého těla vyteklo něco krve a na tom místě vykvetla záhy nádherná lilie. Bůh tak potvrdil její svatost.
Církev tak ústy dvou Piů učinila později. R. 1850 Marii Annu de Paredes (též Marie Anna od Ježíše) papež Pius IX. blahořečil a Pius XII. Lilii z Quita o sto let později svatořečil. Bývá znázorňována v řeholním oděvu, jak se modlí před křížem.