Kdo je můj bližní?
Bůh blízký člověku nás posílá, abychom byli služebníky jeho milosrdné lásky.
text: P. Jaroslav Brož
Biblický pojem bližního se rodí v Izraeli, kterému je blízko Bůh. Pojem Boží rodiny se skrze Ježíše rozšiřuje na všechny lidi. Ježíšovi učedníci jsou služebníky této Boží všeobjímající lásky ve světě s respektováním svých omezených možností. Nemohou vytvořit nebe na zemi, ale mohou pomáhat všem vykročit na cestu k prameni lásky.
Bůh uprostřed Izraele
Pojednání na téma „kdo je můj bližní“ otevírám poněkud neobvykle. Když se řekne „bližní“, určitě se každému vybaví nějaký člověk. Někomu člověk obecně, jinému zase nějaká konkrétní osoba. Proto snad může znít neobvykle, když v této souvislosti začnu mluvit o Bohu. V Páté knize Mojžíšově, Deuteronomiu, klade Hospodin Izraeli do úst tato slova: „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?“ (Dt 4,7). Biblický Bůh je Bůh blízký. Je tedy prvním „bližním“. Na poušti se rozhodl přebývat ve stanu podobném tomu, v jakých žily izraelské rodiny. Tento Bůh si ale nechce nechat svou blízkost pro sebe. Jeho blízkost je výchovná. Chce učit Izraelity, aby si vážili jeden druhého, aby se stávali jednou rodinou. A když chce jejich svobodě po vyjití z Egypta dát trvalou formu, uzavře Hospodin se svým lidem smlouvu. Tato smlouva není nic jiného než založení rodinné pospolitosti – s Bohem jako Otcem a mezi členy národa navzájem. Jejím znamením byl rituál s krví obětovaného zvířete: její polovina byla vylita na Boží „stranu“, k oltáři, a druhou polovinou byl pokropen lid. Bůh a Izraelité se stali „pokrevně“ příbuznými, spojuje je jeden život, protože krev je symbolem a nositelkou života. To má dva důsledky. Za prvé se mají lidé stávat podobnými Bohu, protože vzájemná láska touží po sjednocení. V tomto smyslu je třeba chápat Boží požadavek: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“ (Lv 19,2). A za druhé platí, že tato „svatost“ se prakticky uskutečňuje láskou k bližnímu. Proto záhy Bůh žádá: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Lv 19,18). Formou biblické svatosti je tedy láska. A protože je to postoj, který má obsáhnout celého člověka, nelze z této lásky vyloučit nic, co je Bohu drahé. A Bohu leží na srdci celé stvoření a každý tvor, zejména člověk. Vždyť ho stvořil a má v něm „kus“ sebe sama, svoji podobenku, svůj obraz.
Izrael není uzavřená společnost
Někdy se v souvislosti se starozákonním Izraelem mluví o jeho výlučnosti. Svádí k tomu nesprávně chápaný pojem vyvolení. Izraelité byli a jsou skutečně Boží vyvolený lid. A tento dar stále trvá, vždyť „Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“ (Řím 11,29). Během dějin, zejména v babylónském vyhnanství, si Izrael stále víc uvědomoval, že jeho vyvolení je dar i úkol, privilegium i poslání. Izraelské zákonodárství počítalo s právem přistěhovalců, tedy cizinců, kteří chtěli z různých důvodů dočasně pobývat v pospolitosti Božího lidu. Měli být přijímáni jako členové rodiny. Izaiášova kniha končí velikou vizí misie mezi pohany, kteří se mají stát součástí Božího lidu: „Přivedou také ze všech pronárodů všechny vaše bratry jako obětní dar Hospodinu… na mou svatou horu do Jeruzaléma“ (Iz 66,20–21). A víme, že v době Ježíšově bylo také pohanům umožněno, aby se podíleli na zbožném životě Izraele. Například jeden římský setník nechal vystavět v Kafarnaum synagogu (Lk 7,5). O Kornéliovi z Cesareje se zase praví, že měl podíl na židovských modlitbách a dával almužny, což bylo Židy považováno za významný skutek zbožnosti (Sk 10,2). Přesto tu byly ještě závažné bariéry, které bránily, aby se nežidovské národy mohly stát plnohodnotnými členy Božího domu.
Ježíš otevírá dveře všem
Ježíš žil na tomto světě jako syn Izraele. Je ale pozoruhodné, že on, který přichází s ambicí spasit celý svět, nepřekročí hranice své vlasti. A přece tím, že když svým vtělením přijal všechna lidská omezení, učinil rozhodující krok ke spáse všech. On, Boží Syn, se stal člověkem. Jistě, člověkem určité kultury, určité doby, určitého náboženství a určité společenské třídy. Jako konkrétní člověk nemohl být vším. Ale rozhodující je, že se stal člověkem. Tím otevřel cestu do rodiny Božích dětí všem lidem bez rozdílu. Proto může svatý Pavel směle prohlásit, že v Kristu už „není rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“ (Gal 3,28; srov. Kol 3,11).
Srdce objímající všechny lidi
Ježíš svou touhu obejmout Boží láskou celé lidstvo a každého člověka předává skrze Ducha Svatého každému svému učedníkovi. Tím dostává nové srdce, ne z kamene, ale z „masa“. Srdce živé, které přijímá druhého člověka jako milého hosta – v Kristu. Není v tom nějaká přezíravost konkrétního člověka, jako bychom své bližní zneužívali k tomu, abychom si „pácháním“ dobrých skutků na nich vydobyli nebeskou blaženost. Znamená to přijímat v člověku, který právě stojí přede mnou, toho Krista, který „mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20).
Biblický realismus sloužící lásky
Ježíš nás tedy učí, abychom měli ve svém srdci místo pro všechny. Má-li však být naše láska opravdová, projevovaná nejen slovy, ale účinnou službou (srov. 1 Jan 3,18), brzy zjistíme, že naše možnosti jsou velmi omezené. Připadáme si chudí a slabí na to, abychom naplnili touhu srdce milovat všechny lidi. Ale i s tím Bůh počítá. Vždyť nás takové stvořil. Podle řádu stvoření a podle druhu našeho povolání nám posílá bližní, kteří jsou ti „naši“ bližní. Jim se v dané chvíli máme věnovat celým srdcem. Matka Tereza říkávala manželům a rodičům: „Láska začíná doma, u členů vlastní rodiny.“ Sama pak dostala klíč k rozpoznávání toho, komu se mám věnovat nejdřív: vždy tomu, kdo je v dané chvíli „nejchudší z chudých“. A to s vědomím, že největší chudobou na tomto světě není materiální bída, ale to, že lidé neznají Ježíše.