Maria Hilf, poutní místo Panny Marie Pomocné, slaví 300 let.

„Nevím, zda vím, co je to zázrak,“ vyjádřil prezident Havel svoje pocity radosti a obdivu v úvodu prvního uvítání Jana Pavla II. Podobně můžeme i my žasnout nad skutečnostmi, za nimiž tušíme Boží vůli a moc. Týká se to i míst zneuctěných a zdánlivě zapomenutých, jako byl poutní chrám Maria Hilf u Zlatých Hor.

NA POČÁTKU BYL NOVÝ ŽIVOT

Na matku, která se v samotě horské lesní divočiny ukrývá před násilím švédských vojáků, přicházejí porodní bolesti. Píše se polovina 17. století a úpěnlivé volání Anny Tannheiserové k Matce Boží je vyslyšeno. Porodí v lese sama a šťastně se i s dítětem vrátí domů. Je to zázrak v plnosti toho slova? Chlapec se později stal v blízkém městě Neustadt (dnes Prudnik) váženým mužem, radním. Když zemřel, naplnila jeho dcera otcovu poslední vůli a nechala pro místo podivuhodného narození, nazvané Maria Hilf, namalovat mariánský obraz, kopii Pasovské Madony od Lucase Cranacha st. To se stalo roku 1718, právě před 300 léty. Zanedlouho už měli kronikáři zaznamenáno několik vyslyšených proseb. Byly to zázraky? Kdo rozhodne?

Místní obyvatelé Ježíšovu Matku milovali a zabránili zboření jejího domu přes ostrý příkaz administrativy Josefa II. Je u nás jen málo míst, kde se podobná vzpoura podařila. Počet poutníků dál rostl, před druhou světovou válkou už ročně dosahoval 80 až 100 tisíc osob.

ZLO ZVÍTĚZILO JEN NAKRÁTKO

Po nuceném vystěhování německého obyvatelstva začala svatyně nad Zlatými Horami rychle vrůstat i do srdcí nových osídlenců, ať přicházeli z moravské strany nebo zpoza hranic, kde Němce nahradili Poláci. Jenže to se komunistickému režimu nelíbilo. Poutě cílevědomě omezoval, až v roce 1955, pod záminkou důlních prací v okolí, zakázala policie k poutnímu místu jakýkoliv přístup. „Zkáza, které jsme byli při tajných návštěvách svědky, působila depresivně, bylo jasné, že někdo kostel cílevědomě ničí. Zmizelo vnitřní vybavení, někdo rozbil dveře a okna, do objektu zatékaly proudy vody. Kněze i věřící z okolí tato situace upřímně trápila, devastaci ale zabránit nedokázali,“ říká pamětník Václav Dvořák, který se po válce na Jesenicko přiženil.

Časopis Immaculata je hrazen formou dobrovolných darů. Budeme rádi, když si objednáte tištěnou verzi našeho časopisu a podpoříte ho svým darem. Časopis si můžete objednat prostřednictvím formuláře. Děkujeme Vám za podporu.

Číst dále...

Jiskra naděje pro Maria Hilf zableskla při krátkém uvolnění v roce 1968. Byla už připravena generální oprava a památný objekt dostal novou střechu. Místní funkcionáři přesto nenávistný zločin dokonali. 22. listopadu 1973 zaburácela severem Jeseníků ozvěna detonací, srdce mariánských ctitelů strnula. Někteří z nich ale myšlenku na obnovu poutního místa neopustili a již v polovině osmdesátých let začaly na Jesenicku modlitby na tento úmysl. První tajná noční křížová cesta na Maria Hilf o Velkém pátku 1987 byla obohacena modlitbami za nenarozené děti, jimž hrozil umělý potrat. Začal se tak rodit nový duchovní rozměr místa, v němž je Matka Boží nazývána Ochránkyní života. Nad nesmírně aktuálním zasvěcením později v dopise vyjádřil radost i svatý papež Jan Pavel II.

S POŽEHNÁNÍM METROPOLITY

V létě 1990 už křížovou cestu na Maria Hilf vedl olomoucký pomocný biskup Josef Hrdlička, později čestný předseda občanského sdružení pro obnovu poutního místa. Byl to také on, kdo roku 1991 na místě původní svatyně sloužil první mši svatou po 36 letech. Dojatému společenství více než tisíce věřících tlumočil pozdrav a požehnání arcibiskupa Františka Vaňáka. Moravský metropolita, tehdy již vážně nemocný, byl také zastáncem myšlenky obnovy Maria Hilf.

Stavba, zajištěná sbírkami od věřících z celé České republiky, Německa, Polska a Rakouska, trvala pouhé dva roky. Vzhledem k lesní samotě se to dodnes jeví jako něco neuvěřitelného. Pod dojmem mimořádných okolností a štědrosti tisíců lidí můžeme znovu uvažovat o zázraku. Obnovený objekt podle projektu architekta Tomáše Černouška posvětil arcibiskup Jan Graubner v září 1995. Poutní místo poté získalo i dům pro duchovní správu s několika místnostmi pro duchovní cvičení, čtyři zvony, prostorné ambity s křížovou cestou a obnovilo dvě posvátné studánky. Co ale dosud chybí, je poutní dům, nabízející hostům stravu a nocleh. Náš průvodce po Maria Hilf Václav Dvořák, který se na vybudování podílel jako předseda zmíněného sdružení, pevně věří, že i obydlí pro poutníky tu jednou bude stát. A přiznává: „V začátcích naší práce jsem několikrát zapochyboval jako ten biblický Tomáš. Uvědomoval jsem si bezpočet problémů a nástrah. Měli jsme početné rodiny a vlastní pracovní vytížení. Mohly síly skupiny devíti dobrovolníků stačit na tak rozsáhlý úkol? O to víc jsme si připomínali, že rozhodující nesmí být obavy, ale vůle Boží a pomoc jeho Matky. Bude-li ona za námi stát, dílo se podaří. A opravdu jsme denně cítili pomoc z nebes,“ zdůrazňuje Václav Dvořák.

PEKTORÁL PRO MATKU BOŽÍ

Poutníci se každý rok těší na tři hlavní slavnosti: druhou květnovou sobotu je to pouť rodin, uprostřed srpna oslava Nanebevzetí Panny Marie a o třetí sobotě v září přijde na řadu pouť tří národů. Ta je nejnavštěvovanější a zdůrazňuje smíření, odpuštění, prohlubování přátelství. V místě, kde se po staletí potkávaly osudy Čechů, Poláků a Němců, je program duchovní i praktické spolupráce silným poselstvím celé Evropě. Na Maria Hilf rád a často přichází diecézní biskup František Václav Lobkowicz, vítají zde církevní představitele i z mnoha vzdálených diecézí. „Nesmírně jsme si cenili například duchovní podpory kolínského arcibiskupa a velkého přítele Čechů kardinála Joachima Meisnera, který Jesenicko tajně navštívil už v době totality. Přijel pak mezi nás ještě několikrát a na jeho osobnost máme řadu památek. Patří k nim biskupský kříž s řetězem, který věnoval naší Madoně. Pektorál jsme umístili na obraz v kostele,“ uvádí Václav Dvořák.

MARIA CHRÁNÍ NENAROZENÉ

Poutníci si novou podobu bílého klenotu uprostřed hor oblíbili a přicházejí sem průběžně po celý rok. Současný duchovní správce P. Mariusz Tomasz Banaszczyk odhaduje jejich počet na osmdesát tisíc, podobně jako před osudnou válkou. „Nedávno se mě ptal host z ostravského biskupství, kolik poutních autobusů tady přivítám. Odpovídám, že průměrně jsou to dva až tři. ,Měsíčně nebo týdně?´ Každý den, musel jsem upřesnit,“ říká kněz. A dodává, že zvláštní duchovní sílu zde má zejména obrana nenarozeného života. „Dostáváme řady proseb o modlitby za počaté děti, i osobně za tímto účelem přichází k Matce Boží mnoho lidí. Jsem rád vždy, když dostanu informaci o vyslyšení. A někdy taky fotku krásného zdravého děcka, které mělo být na základě nepřesného vyšetření zabito, potraceno jako života neschopné. Ani já nechci hned mluvit o zázracích, i když se ta myšlenka nabízí. Ale s radostí sleduji štěstí rodičů všech zachráněných nebo vymodlených dětí,“ s úsměvem dodává rektor poutního kostela.

Ochránkyně života na Maria Hilf s Božským Dítětem v náručí opravdu naslouchá nejen prosbám za děti, kterým hrozí smrt v lůnech jejich maminek. Nejednou vyslyšela i rodiče, kteří na dítě naopak marně čekali mnoho let a opřeni o svoji víru nepodlehli vábení eticky sporných způsobů a nebezpečných zdravotních zásahů. A nejde jen o děti! Do rukou Matky milosrdenství by měl umět svěřit svůj život každý z nás. Protože ona je naděje naše…

 

Kdo chce vidět zázraky, může
Štítky: