I vrah kněze je můj bližní
Važme si každého duchovního, který se přihlásí k náročné službě vězeňského kaplana.
zeptal se: Václav Štaud
Desatero je přirozenou, Stvořitelem danou regulací lidského jednání. A zatímco Bůh je soudcem milosrdným, na opačné straně institucí spravedlnosti se nachází vězení jako nekompromisní odpověď společnosti na překračování zákonem daných hranic. S vězením a vězni má u nás mnoho zkušeností jezuitský kněz František Lízna. Během totality sám pětkrát odsouzený, od změny režimu je duchovní posilou vězňů. Nyní ochotně odpovídá na otázky Immaculaty:
Věznění lidí má zpravidla trojí smysl. Spravedlivě trestat, bránit společnost před pachateli a vést je ke změně špatného jednání a smýšlení. Je ten poslední cíl vůbec reálný? Jsou vězni, se kterými jste se stýkal, ochotni přiznat vinu a třeba i něco napravit?
Každý z nich je jiný, mají za sebou různé bolesti i radosti, trpké osobní příběhy a originální zkušenosti. Není mým úkolem jim připomínat napáchané zlo, lidem ve vězení je místo toho třeba pomáhat, aby našli cestu zpět, k dobru. A hlavně je nesoudit, protože to už udělal soud.
Záleží hodně na službě vězeňských kaplanů?
Mnoho let jsem chodil za vězni na hrad Mírov. Od dveří mojí fary ve Vyšehorkách je to čtyři tisíce osm set metrů. Když jsem sám končil v této službě, bylo to pro nedostatek sil a taky kvůli určitým problémům s vedením věznice, velmi těžce jsem za sebe sháněl náhradu. Podařilo se to a já jsem šťastný, že tam někdo jiný přichází, naslouchá bolestem vězňů a modlí se s nimi. Nesmírně si vážím každého kněze nebo jáhna, který se v naší zemi přihlásí k této náročné službě. Slyšel jsem názor, že to nelze dlouho vydržet, že po pěti či šesti létech přijde vyhoření. Moje zkušenost je výrazně pozitivnější. I když to někdy trvá dlouho, než člověk pochopí, jak má s vězni hovořit, aby jim opravdu pomohl.
Na vězně působíte dál, nyní už hlavně písemnou formou…
Pomáhám jim, jak mohu. V poslední době se ke mně upíná například vězeň středního věku, který mimo jiné zavraždil vlastní matku. Svých činů lituje, a tak cítím povinnost jej podepřít. Už je to sedm roků, co jsem jel poprvé na hřbitov, abych jeho mamince zapálil svíčku. Další prosba zněla, abych navštívil tatínka. Tak zvoním u bytu a říkám starému muži, že jeho syn se chce omluvit za to, co udělal, prosí za odpuštění. „Nikdy mu neodpustím, nikdy,“ rozeřval se na mě ten člověk a zabouchl dveře. Odsouzený zůstal na celém světě sám. Uvažuji, co by udělal Pán Ježíš. Nechal by jej úplně padnout? Zbytečná otázka! Bůh je dobrý a my se musíme chovat stejně. Když si přečtete poslední dopisy, které mi ten vězeň poslal, uvidíte, jak přemýšlí zmateně. Za ta léta mám mnoho zkušeností s psychicky narušenými lidmi, stát se může ledacos. A protože nejrychlejší pomoc v krizové situaci bývá hmotná, dopisem jsem mu slíbil, že brzy pošlu balík. Odpověděl radostnějším tónem, vánoční dárek už se připravuje. Vím, co vězni potřebují. Tabák, nějakou klobásu a taky sladkost. Uvidíme, co bude dál.
Věříte všem vězňům, kteří mluví o obrácení a třeba od toho čekají hlavně vánoční balíček?
Někdy se taky sám sebe ptám, jestli to nepřeháním. Zda nejsem až příliš laskavý k lidem, kteří si to možná nezaslouží a své pokání jen úspěšně hrají. Ale kdo byl k nám víc laskavý než Kristus přibitý na kříži? Ti, co jej tam dostali svými intrikami, chtěli mít od něho pokoj, příliš jim zatěžoval svědomí. Podle Krista spočívá naše první povinnost v lásce k Bohu a bližnímu. Ta láska má být bez podmínek! Proč by nám jinak Pán Matoušovým prostřednictvím tak jednoznačně vzkazoval: „Měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě?“ A na stejném místě stojí i slova „Byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“
Jsou návštěvy u vězňů dodnes tak moc důležité?
Myslím, že v tom se mnoho nezměnilo ani ve svobodné společnosti. Každý potřebuje dobré slovo, alespoň závan přátelství. Vzpomínám, jak velký význam měly návštěvy, které do vězení přicházely za mnou. Nebylo jich mnoho. Když tam někdy pustili maminku, seděli jsme za stolem a mezi námi policajt. Sledoval, co děláme, co říkáme. Jednou mě kterýsi z nich dovolil, abych na chvíli podržel v ruce její maličký kříž. Musel jsem jí ho vrátit, ale i to bylo pro mne posilou.
Vydrží vězeňské přátelství dlouho?
Ano, na mojí faře mají bývalí vězni pořád otevřené dveře. Jeden z nich, spoluvězeň, se kterým jsem byl zavřený v Plzni na Borech, tady žije už 14 let. Ve vězení věděl, že jsem politický vězeň, a velice mi pomáhal. Byl méně sledovaný, a tak přes něho bylo možné pašovat dopisy ven. Ve vězení to byl dobrý člověk a je dobrý stále. Jiný se mnou stával v neděli na chodbě a kryl mě, když jsem tiše na parapetu okna sloužil mši svatou. Vypadalo to, že se spolu díváme ven. Nemusel mně pomáhat, a přece to dělal, i když riskoval. Opravdový přítel.
Nenajdou se mezi nimi výjimky tak zlé, že si nezaslouží ani pozornosti církve?
Mohu odpovědět případem kněze z Dubu nad Moravou, velikého dobráka P. Cyrila Vrbíka. V říjnu 2002 byl surově zavražděn a jeho vraha Dušana Kazdu poslal soud na doživotí. V duchu vidím, jak to tehdy pokračovalo. Laskavý kněz Cyril určitě poklekl před nebeského Otce a prosil za odpuštění jeho vrahovi. Soudce naopak konstatoval, že pachatel-recidivista trpí neléčitelnou poruchou osobnosti. Všimněte si slova trpí. Pro mne to znamenalo děsivou představu, co toho člověka čeká. Ano, zaslouží trest, třeba i velký, ale jen ten, kdo sám byl ve vězení, dovede pochopit tíhu doživotního rozsudku.
V tomto případě přece šlo doslova o bestiální zločin…
Ale úplně všechno vyjasněno nebylo. Kazda přijel v noci do Dubu ukradeným vozem, který se mu porouchal právě před farou. Nebyla to tedy připravená úkladná vražda, ale jakési podivné hnutí mysli. Snad drogy? Pachatel se pak sám přihlásil na policii a ke všemu se přiznal. U soudu se ani nepokusil ulehčit si nějak situaci. Jak si to všechno vysvětlit? Přišel jsem na soudní jednání, abych případu víc porozuměl, ale nepodařilo se mi to. Napsal jsem potom Kazdovi dopis a vyjádřil v něm lítost nad výší trestu. On ale v odpovědi konstatoval, že svůj trest přijal rád.
Pokračovaly další kontakty?
Připravil jsem si pro něj životopis svatého Ignáce. A při jedné náhodné cestě do Olomouce jsem zamířil k vazební věznici, kde byl Kazda stále ještě umístěný. U dveří jsem se ptal po tamním vězeňském kaplanu Otto Brochovi, chtěl jsem, aby Kazdovi knihu předal. Kaplan mě ale zavedl se souhlasem ředitele do své kanceláře, kde právě hovořil s Vrbíkovým vrahem. Jáhen Otto Broch i vězeň se tvářili velmi udiveně. Kaplan pak přede mnou vyzval Kazdu: „Opakujte, prosím, co jste mi při příchodu do kanceláře řekl.“ A on odpověděl: „Dnes k ránu jsem měl živý sen, že do věznice za mnou přijde kněz František Lízna.“ Tak jsme se seznámili. Ale věrohodného vysvětlení toho zvláštního případu se mi dosud nedostalo.
Nesetkal se později vrah otce Vrbíka i s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem?
Ano, Kazda mu napsal dopis, omluvil se za svůj čin a slíbil, že se bude modlit za církev. Po nějakém čase arcibiskup Kazdu sám navštívil a dlouho spolu hovořili. Obsah rozhovoru neznám, ale jistě byl důležitý. Protože po příslušné přípravě arcibiskup Jan vraha ve vězení sám pokřtil a dokonce i biřmoval. Velmi jsem to ocenil, bylo to pro mě potvrzení, že všechno, co jsem dosud dělal pro vězně a jejich duše, bylo správné. Když jsem pak šel pěšky do Santiaga de Compostela, každé ráno jsem losoval z několika set jmen, za koho se budu při cestě modlit. Jako na posledního těsně před příchodem ke hrobu svatého Jakuba padl los právě na Dušana Kazdu. Náhoda? Bylo by to možné, kdyby se při mojí druhé pouti do Santiaga nestalo naprosto totéž.
Nemáte pro naše čtenáře ještě jiný příklad „dobrého“ vězně?
Jednomu z nich jsem jako vězeňský kaplan kdysi pomohl z doslova psychického zničení. Byl jsem s ním i u soudu, kde se domáhal propuštění a podařilo se to. Soudce jej ale poslal nejdříve vyléčit na psychiatrii. Když se odtud vrátil, bydlel u mě téměř půl roku na faře. Neměl to snadné. Po všem, co ve svém komplikovaném životě prožil, těžko chápal hlavně morální normy katolické církve. Ale postupně na sobě pracoval a dnes je to naprosto solidní člověk. Žije v dobrém manželství, které jsem sezdal. Když se mu o velikonoční neděli narodil syn, přijel pro mě se zvláštní prosbou, abych dítě ještě týž den pokřtil. Slyšel totiž v nějakém pořadu o papeži Benediktovi, že bavorským dětem, pokřtěným o Velikonocích, se má údajně dostávat zvláštních milostí. Zamířili jsme tedy do porodnice a byl jsem svědkem velikého štěstí. S chlapcem za mnou manželé přicházejí, je to velmi sympatické dítě. Snad mohu ještě prozradit, že se jeho tatínek rozhodl sloužit druhým, a proto si nyní rozšiřuje vzdělání přímo na teologické fakultě.