Způsoby obhajoby evangelijních hodnot

Současný, stále více se šířící postmodernistický pluralismus, zdánlivě přiznávající pravdu všem a zdánlivě usilující o dobro všech, je ve své podstatě nástrojem sloužícím k dechristianizaci národů, k nahrazení stále zuřivěji napadaného étosu judeokřesťanského étosem politické korektnosti. Toto je jeho neměnný prvek. Všecko jiné je subjektivní, individuální a relativní. Lidi uvízlé v jeho spárech nespojuje nic, co by mělo punc stálosti – ani víra, ani rozum, ani pravda, ani společné dobro, ani příroda, ani vlast. Vše je zpochybněno, vše je dovoleno.

Podobné myšlení není záležitostí čistě jen západního světa. Díky médiím a filmům, díky osobnostem pečlivě vybraným a vytvořeným vlivnými masmédii proniká i do myšlení Poláků. Poláků, k nimž jsme my, kněží, posláni, abychom jim hlásali neměnnou a vždy aktuální pravdu Kristovy radostné zvěsti, abychom tento národ pomohli morálně uchovat a posilovali jeho pravou víru.

Katoličtí pastorační teologové a sociologové hovoří o třech způsobech jak čelit těmto neomarxistickým, postmoderním a všelijakým jiným libertinským hrozbám pro katolickou církev.

  • 1) Je možné – říkají – zcela odvrhnout jakékoliv formy pluralismu v záležitostech týkajících se náboženství a následně pak lidem předkládat jednoznačná a jednoduchá doporučení, redukovat různorodost náboženského života a zavést do něj jednotná již ověřená a osvědčená schémata. Takový postoj, který se lidem unaveným obklopujícím je všudypřítomným relativismem zdá být hodný použití, by ovšem vedl k úplnému uzavření se církve do sebe a přerušení kontaktů s okolním světem. Příčilo by se to misijnímu poslání církve, která má jít do celého, tolik diferencovaného světa, která má ve shodě se starobylou křesťanskou zásadou – „Crux stat, dum volvitur orbis“ – „Kříž stojí, zatímco se svět točí“ – neustále hájit obsah katolické víry a ustavičně hledat nové cesty jak ji hlásat lidem všech kultur, ras a přesvědčení.
  • 2) Další možností je vytváření alternativních forem křesťanství s odvoláváním se na jeho kořeny; rozvíjení nových náboženských hnutí, komunit slučujících pro víru zvlášť zapálené lidi, kteří budou žít v úzkém kontaktu s Bohem i se sebou navzájem a budou věrně zachovávat zásady křesťanské víry a morálky. Bezpochyby nová hnutí v církvi jsou pro ni velice cenná a v situaci, kdy se víra celé řady společností z gruntu mění, nabývají čím dál tím víc na významu, takže mohou vbrzku plnit roli kvasu z Kristova podobenství, který má za úkol evangeliem prokvasit celý svět. Nicméně však tato nová hnutí, nové komunity či organizace tvořené v lůně katolické církve představují pouhou kapku v moři náboženské lhostejnosti. Proto by bylo chybou omezovat se jenom na ně.
  • 3) Konečně tu je třetí možnost. Tou je rozvíjení mnohavrstevného katolicismu, tj. takového, který bude ve světě potýkajícím se s rozličnými problémy působit prostřednictvím všech dostupných aktivit, ať už vědeckých, sociálních, ekonomických, politických, kulturních, mediálních, výchovných nebo vzdělávacích, pod podmínkou, že budou vycházet vždy z evangelia. Bude oslovovat lidi věřící i nevěřící, lidi vlažné ve víře, agnostiky, postmodernisty i neomarxisty, povede s nimi dialog a bude s nimi spolupracovat na společném dobru, jakož i na dobru každého jedince, který bude pomoc, péči, případně správné vedení zrovna potřebovat. Nesmírně důležité bude nenechat se otrávit, nerezignovat, vydržet všechny strasti a útoky, smířit se s neporozuměním a s ranami všeho druhu, vepsat si do srdce slova, jež těsně před svou mučednickou smrtí napsal svatý Ignác Antiochijský příteli Polykarpovi: „Buď pořád takový, jaký jsi. Zůstaň stále stejný, tak jako kovadlina, do níž buší kladivo!“

Církev, každý věřící a zvláště pak každý katolický kněz by měli ve světě sužovaném tolika bolestmi přijmout postoj služebníků. Registrujeme, že náš svět přečasto bloudí, vzdaluje se od Boha, zmítá se pocitech nespravedlnosti v záchvatech vzteku a nenávisti, přičemž vědomě či nevědomě Boha ještě pořád hledá. Touží totiž po pravdě, spravedlnosti, svobodě, milosrdenství a svatosti, jež jsou z Boha.

V tomto smyslu hovoří i papež Jan Pavel II. v jedné své promluvě z roku 2002 pronesené v Castel Gandolfo. Když pozoroval, jak Evropané houfně ztrácejí svou víru, s netajenými obavami kromě jiného řekl: „Namísto pravé víry se dnes rozšířilo nejasné a k ničemu nezavazující pojetí víry, jež se velmi rychle proměňuje v agnosticismus anebo praktikovaný ateismus. Za tohoto stavu je nezbytně nutná angažovanost katolíků ve veřejném životě v jejich zemích. Křesťanské chápání jsoucna a člověka musí proniknout vším, co hýbe světem, musí se dostat k rodinám, do kultury a škol, na univerzity, k mládeži, do médií, musí proniknout do hospodářství a politiky. Kristus jde člověku vstříc všude tam, kde žije, pracuje, odpočívá, kde něco vytváří. Dává smysl každé jeho činnosti a vůbec celému jeho životu. A církev má povinnost nést radostnou zvěst až na konec světa.“

K této službě dnešnímu tápajícímu člověku potřebuje církev – doslova jako potřebuje člověk k životu vzduch – svaté, moudré, milosrdné, rozvážné kněze, takové, kteří milují lidi a jsou imunní vůči pokušení představované penězi, pýchou, lehkomyslností či tělesnou žádostivostí. Kněze, kteří nikdy nepřestanou vyhledávat ztracené duše. Úkolem kněží a profesorů působících v seminářích je vysílat do světa takto připravený kněžský dorost.

Ale stane se tak jen díky tomu, že my sami takovými kněžími budeme. Možné to bude pouze tehdy, když své poslání neomezíme jen na to, že budeme pouhými ukazateli cesty, které sice správnou cestu ukazují, ale samy zůstávají nehnutě na jednom místě, nýbrž že budeme betlémskými hvězdami provázejícími svěřené nám mladé lidi ke Kristu. Své primární poslání naplníme jen tehdy, když o Bohu nebudeme jenom psát a mluvit, ale když s ním budeme v ustavičném dialogu skrze modlitbu; budeme-li si každý den uvědomovat, že nestačí evangelium znát, ale že máme evangeliem žít a praktikovat je ve svém životě. Své poslání naplníme pouze tehdy, budeme-li moudrými pastýři, to znamená, když dokážeme sloučit obsáhlé vědomosti a profesní kompetenci s naší osobní kněžskou svatostí; když budeme aktivními indikátory transcendentní skutečnosti, živými důkazy o existenci Boha, který je Láska a Moudrost.

Další díly:

Hodnoty evangelia uprostřed proměn světa – 6. díl