O pluralismu

Před čtyřiceti lety si koncilní otcové položili otázku, jaký postoj má zaujmout církev vůči současnému pluralismu, vůči liberální demokracii a sekularizaci současných států. Koncilní otcové přijali současnou situaci bez výhrad. Ocenili totiž rozvoj společnosti směřující ke státnímu zřízení, jež je svobodné od totality, demokratické, pluralitní a charakteristické svou světonázorovou neutralitou, kde – což je pochopitelné – se musí ustanovit normy a zákony závazné pro všechny obyvatele prezentující různé světové názory, různá náboženská přesvědčení nebo morální zásady.

Takovéto pluralitní státní zřízení přijímá z nutnosti za normu smluveného kodexu jednání a chování občanů jakési etické minimum, s nímž souhlasí většina národa reprezentovaného demokraticky volenými poslanci.

Druhý vatikánský koncil tedy uznal pluralismus jako právo na svobodný rozvoj různých společenských skupin. Uznal státní politiku, jejíž rozhodnutí jsou výsledkem neustálých diskusí a nepřetržitého dialogu vedeného mezi těmito skupinami, jež na sebe v demokratickém zřízení navzájem dohlížejí.

Je zřejmé, že pluralismus je nemyslitelný bez řádně chápané tolerance, která doceňuje hodnotu druhého člověka, souhlasí s jeho svobodou nenarušující svobodu jiných, která má úctu k jeho přesvědčení a která lidem rozdílného světového názoru či vyznání, rozdílné rasy či národnosti poskytuje možnost žít vedle sebe v míru a vzájemné úctě.

V demokratických státech je pluralismus realitou. Neměl by se nijak glorifikovat na straně jedné, ani démonizovat na straně druhé. Nemá žádné předpoklady k tomu, aby byl svého druhu kouzelnou formulkou, díky níž by se vyřešily všechny problémy dnešní doby, jak to rozhlašují četní liberální politici a jim podléhající média. Nesmíme zapomenout na to, že pluralismus, chápaný jako slepé akceptování všech myslitelných i nemyslitelných rozdílů, všech, tedy i kdejakých anomálií a extrémů, politických, ideologických, světonázorových či etických, je naprosto nezpůsobilý stát se integrující silou spojující všechny, nebo alespoň většinu členů společnosti v jejich společných úkolech a cílech, na nichž záleží jejich osud.

Naopak, pluralismus, jehož podstata by spočívala v absolutní svobodě „od všeho“ a „ke všemu“, by přivedl společnost k rozkladu a zániku. Kdyby státy přijaly tento extrémní druh pluralismu za svůj, byly by velice brzy do jednoho vyvráceny ze svých základů.

Pevný morální rámec

Pokojné soužití různorodých lidí či uskupení vyžaduje v každé normální společnosti srozumitelně definovaný úzus, podle něhož se má žít, který stojí nade všemi rozdíly a různicemi. Tato společná základna může být založená jen a pouze na společných etických hodnotách. Pluralismus jednotící, tedy ne rozkládající, potřebuje jasně stanovený rámec, který ovšem samotná demokracie není schopna poskytnout a od něhož se nesmí v žádném případě distancovat.

V každičké životaschopné liberální, pluralitní demokratické společnosti musí být jádrem jejích zákonů, vytvářených parlamentní diskusí, nezávislý na vůli poslanců a všeobecně přijatelný kodex nezměnitelných hodnot. Bez něj hrozí každé společnosti naprostá degenerace, třebas v podobě nějakého totalitního zřízení, kdy několik málo jedinců zvolených do parlamentu začne vyhlašovat zákony příčící se základním lidským právům, Desateru a právu přirozenému. Pro příklady nemusíme chodit do historie daleko…

Doktrína právního pozitivismu, kterou praktikují novodobé liberální demokracie, popírající existenci na parlamentu nezávislého etického rámce a také existenci na lidské vůli nezávislého morálního řádu, který je člověku dán z podstaty jeho přirozenosti, může přivést společnost přímo k nepopsatelnému neštěstí. Vždyť z principu právního pozitivismu vycházel právní systém Hitlerovy Třetí říše. Kde byli, ve shodě s platným zákonem, nelítostně likvidováni postižení lidé, Židé, Cikáni, Slované.

Zrušení rámce objektivních etických hodnot a mravního řádu zákonitě vede k etické anarchii a dává prostor všemožným druhům právních, společenských a politických manipulací.

Ony nezávislé etické zásady a normy by měly být pojímány jako zcela samozřejmé, které nepotřebují být ničím motivovány, tak jako tomu je (nebo aspoň dosud bylo) u sedmého přikázání „Nepokradeš!“

Takováto základní ustanovení pocházející přímo od Boha a nezávislá na lidských instancích, chránící důstojnost člověka, jejího základního práva na život platícího od početí po přirozenou smrt, chránící manželství jako trvalý svazek muže a ženy, chránící rodinu jako jediné přirozené společenství, které rozhoduje o fungování a rozvoji společnosti, takováto nařízení by měla být opěrnými sloupy ústav všech demokratických států, aby se stala výchozím bodem pro všechny ostatní zákony vznikající v těchto zemích.

Tyto základní na soukromém názoru zákonodárců nezávislé hodnoty, programově zpochybňovány liberálními intelektuály, nikterak ten správně pojímaný pluralismus neomezují, právě naopak – ony tento pluralismus utužují, stejně jako utužují demokracii. Ta totiž žije a brání se úpadku jen díky nim! Přitom je sama nevytváří, protože takový úkol je pro demokracii, odkázanou na libovůli náladových voličů, neuskutečnitelný.

Důsledky odmítnutí morálního rámce

Všeobecná korupce, bezbřehý egoismus divokého kapitalismu, všudypřítomná nepoctivost v byznysu, slabost zákona stojícího proti bezuzdné zločinnosti vražd, potratů, eutanazií a nemorálních genetických pokusů, hrozba terorismu a zbraní hromadného ničení, peněžní podvody a zpronevěry toho nejhrubšího zrna – to vše je výsledek podkopání morálních základů dnešních demokratických společností, jež se lehkovážně zbavily kompasu Božího zákona a přirozeného řádu. Opětovně se potvrzuje myšlenka, že prapříčina politických, společenských, ekonomických, ekologických problémů (a nejen těchto) vězí v krizi morálky dnešní společnosti, která pramení v prožívané krizi křesťanské víry. Vidíme to zřetelně i v naší vlasti…

Aktivity člověka naší doby, disponujícího nezměrným věděním a technologií, jež daleko přesahuje průměrnou lidskou představivost, mohou lidstvu přinést mnoho dobrého, ale také je mohou přivést do záhuby, vypudí-li ze svého života Boha, jak se to dnes ve velké míře děje.

Na konci amerického filmu Dárce, který vloni běžel na 1. programu Polské televize, filmu o fiktivních (aspoň prozatím) transplantacích hlav a neblahých důsledcích, které z takového podniku plynou, se objevil jako jakési memento citát Richarda Lewise. Jde o zoufalý výkřik muže zamýšlejícího se nad tím, co může způsobit vědecké bádání zbavené etického rozměru: „Co se s námi stane, když se náš osud namísto v rukou Božích objeví v těch lidských?!“

My tento výrok můžeme aplikovat na naši situaci: Co se s námi stane, když se náš osud octne v rukou teroristů, ateistů nenávidějících Boha a křesťanství, nikomu se nezodpovídajících učenců anebo egoistických a totálně zkorumpovaných politiků a jim oddaných médií?! Co se s námi stane?!

A pokud se pluralismu týče, tak v celé řadě liberálních režimů funguje jen jeho zpotvořená napodobenina. Ve všech vyspělých ekonomikách Západu najdeme nezměrné množství lidí, kteří nemají vůbec žádný vliv na život ve své domovině a zároveň nulovou šanci se nějakého vlivu dobrat. Všude jsou u lizu mocné byrokratické struktury, vlivná a dokonale zorganizovaná zájmová uskupení podporována masmédii, disponující ohromným kapitálem, jakož i méně či více viditelné politické strany a sdružení s obrovským vlivem.

Všechny tyto frakce, strany a kliky, všechny tyto spolky a koncerny velmi často paralyzují možnosti spolupráce v rámci veřejnosti a za jejími zády se zabývají svými ideologickými, politickými a ekonomickými zájmy. Mimo jiné uvádějí důsledně do života hesla pramenící v osvícenské ateistické filozofii, usilující o dechristianizaci světa a o vznik stoprocentně ateistických států a společností.

Celé toto mrzké úsilí se točí kolem jednoho jediného požadavku. Tím je vymanění člověka zpod sebemenšího vlivu náboženství (zejména toho katolického) i od morálky odvolávající se na Boha. Již dlouho se tento program realizuje s nebývalou precizností v mnoha zemích, pěkně krůček po krůčku. Děje se tak za pomoci politické moci, již si její představitelé sami zajistili prostřednictvím všemocných médií, ovládaných parlamentů (také škol) a zákonů vzešlých z těchto parlamentů, takových zákonů, jako je například ničím nespoutaná potratovost, eutanazie, homosňatky anebo zločinné genetické pokusy na lidských embryích.

Jak už o tom byla řeč, tyto instituce se ve jménu pro ně tak výhodného právního pozitivismu, který jim vydávání podobných zákonů umožňuje, tvrdošíjně brání tomu, aby se v preambuli euroústavy objevila byť jen zmínka o Bohu, potažmo křesťanství, jelikož to narušuje jejich ateistickou vizi skutečnosti, člověka a budoucí Evropy. Bez sebemenších pochybností budou tento ateistický pohled na svět zmíněné síly prosazovat všude tam, kde se dostane nějaká země do sféry jejich vlivu.

Pravý pluralismus

Opravdový pluralismus, který spočívá v nezkarikovaném pluralismu médií, kapitálu, společenského či politického vlivu, nepřipouští nadvládu perfektně zorganizované, bohaté a politicky mimořádně vlivné menšiny nad většinou. Nesvoluje k neomezenému společenskému darwinismu, který má vinu na tom, že miliony slabších a chudších se dnes stávají ještě slabšími a chudobnějšími, zatímco se hrstka bohatých a silných stává ještě bohatší a ještě silnější. Pravý pluralismus je s to ochránit společnost před relativismem a nihilismem, který ji dnes ohrožuje především. Opravdový pluralismus má totiž původ v křesťanství. Svůj prvopočátek nachází u samotného Ježíše Krista, který jasně odlišuje věci Boží od těch světských. Postupuje dále středověkem a jeho rozlišením papežské a císařské moci. Pokračuje v době reformace, ve znamenitém postoji polského krále Zikmunda Augusta, který se vzepřel na západě všeobecně přijatému pravidlu – „Čí vláda, toho víra“ – zotročujícímu lidské svědomí, když prohlásil: „Nejsem pánem vašeho svědomí“ – a toto přesvědčení z moci svého královského úřadu uzákonil.

Onen pravý pluralismus vyrůstal z objektivně existujícího neměnného základu, který představoval Boží a přirozený zákon a neotřesitelné přesvědčení o objektivní a absolutní platnosti pravdy a dobra.

Další díly:

Hodnoty evangelia uprostřed proměn světa – 5. díl