Růst sekularizace a její vyhlídky

V období osvícenství a v následné éře vzepětí ateistických, redukcionistických poosvícenských proudů 19. a 20. století, jako byly marxismus, scientismus, pozitivismus, proudů, jež zavrhovaly zjevené náboženství ve jménu rozumu a vědy, hájili křesťanští apologetové víru argumentováním, že věda samotná nemůže lidstvu dát přesvědčivou odpověď na otázky stran okolního světa nebo člověka vůbec. Hlavně je bezradná v situaci, kdy má odpovědět na základní existenciální otázky typu: „Odkud jsem?“ „Proč jsem na světě?“ „Proč trpím?“ „Jaký je smysl mého života?“ „Proč je na světě zlo?“ atd.

Počínaje druhou půlí 20. století, ruku v ruce s rozčarováním, jaké lidstvu přinesly scientické myšlenkové proudy slibující mu prostřednictvím vědy a rozumu dát toužebně očekávaný všelék na všemožné zlo i odpověď na všechny ty věčně trýznivé otázky člověka týkající se podstaty jeho existence, přestal se sekularismus dneška o vědu opírat. Vytýká jí, že zavinila, ať už úmyslně nebo bezděčně, nepředstavitelné a bezprecedentní ohrožení celého lidského rodu, životního prostředí i celé lidské civilizace, a to vytvořením zbraní hromadného ničení a mnoha jiných vynálezů, jichž mohou teroristi, případně jiní lidé zlé vůle, využít ke své nekalé činnosti.

Novodobý sekularismus si do svého erbu zvolil pragmatismus, který z centra i z periferie svého zájmu oficiálně odstraňuje vše, z čeho člověk nemůže okamžitě a konkrétně profitovat. Přestal se zaobírat existenciálními problémy, nezajímá ho odpověď na otázky o posledních věcech člověka a na zřeteli má pouze to, jak se zbavit utrpení a nespravedlnosti ve všech jejich podobách a jak se co nejlépe pobavit.

Jak říká známý profesor fundamentální a dogmatické teologie Němec Peter Neuner, náboženský jazyk z života mnoha dosud křesťanských národů mizí. Mnozí lidé, žijící v těchto sekularizovaných státech, se už nikterak nebojí umírání bez Boha a bez svátostí, žijí celou dobu bez něj, přičemž je nenapadne byť jen uvažovat o tom, že by jim něco mohlo chybět. Ani při konfrontaci se smrtí a s posledními věcmi člověka nijak zvlášť neklesají na mysli, nezmocňují se jich kdovíjaké rozpaky či pochyby. Neuner podotýká, že se vyplňuje to, co v 19. století prohlásil August Comte, že pro mnoho lidí Bůh odešel a nezanechal za sebou žádné stopy.

To jsou holá fakta, s nimiž se dennodenně setkávají kněží na Západě. Stále častěji se s její domácí obdobou setkávají i polští duchovní, zejména ti, co působí ve velkoměstech. V souvislosti s tím se přímo nabízí otázka, zda je nynější krize víry zrcadlící se v sekularismu jevem vzestupným a neodvratitelným.

Pevně doufáme, že tomu tak není. Krize víry a postojů, které jsou toho důsledkem, není nic nového pod sluncem. Rozličné svízelné situace doprovázejí mladičkou církev od jejích prvních krůčků, objevují se prakticky již v apoštolských dobách. „Je naprosto vyloučené pohlížet na dějiny křesťanství z perspektivy ztraceného ráje, protože křesťanství nikdy takovým rájem nebylo,“ tvrdí holandský profesor pastorální teologie z katolické university v Nijmegenu van der Ween.

Po dobu prvních tři staletí křesťanství představovalo náboženskou menšinu. Na konci 1. stol. žilo podle sociologa Rodneye Starra na celém světě kolem sedmi tisíc křesťanů, kolem roku 200 po Kristu to bylo v tehdejší šedesátimilionové populaci asi dvě stě tisíc jedinců. Po Ediktu milánském vydaném v roce 313 se křesťanství stalo státním náboženstvím a počet jeho stoupenců značně stoupl. Ale už svatý Augustin (+430) si stěžoval na to, že v Hippo, kde zastával úřad biskupa, jen někteří křesťané chodí pravidelně do kostela a mnozí se ukážou jen o největších svátcích. Dokonce i ve středověku, kdy už v životě tehdejší společnosti křesťanství pevně zakotvilo, měla zbožnost velkého procenta lidí napříč mnohými evropskými zeměmi hodně nedostatků. Co teprve v dnešní době…

Těžko můžeme čistě lidsky odhadovat, jak to bude s vírou vypadat v budoucnu. Bude se rozvíjet? Upadat? Vzdělanci se shodují pouze v jednom: Zákonitosti, podle nichž bychom mohli usoudit, co se v tomto směru bude dít, neexistují.

Společenské a kulturní zákony formulované na přelomu 19. a 20. století se ukázaly jednou z mnoha fikcí scientismu a dnes se už od nich upustilo. Docházíme spíše k závěru, že sekularismus se přímočaře nevyvíjí, že po dosažení vrcholu, jež se konal v posledních dekádách uplynulého století, nastává zlom a začíná se hroutit. A naopak nábožnost se začíná zeširoka vracet.

Obraz Boha ve vědomí lidí

Někteří se domnívají, že současný svět je duchovnem přímo prozářen. Podle názoru významných sociologů Petera Bergera a Thomase Lackmana náboženství v Evropě a Spojených státech přes všechna okázalá vítězství sekularismu ve veřejném životě není na ústupu a vůbec nemizí ze života milionů lidí. Stává se jen méně postižitelné, méně definovatelné, méně církevní – což je výsledkem onoho vlivu postmodernismu. Boží obraz, který mnozí působením sekularismu ztratili, znovu vyvstává před zrakem jejich vědomí. Jde však už o obraz proměněný. Je to obraz Boha již nekřesťanský, který se podle zmíněných badatelů vyznačuje těmito rysy:

  • I. Bůh zde není absolutně transcendentní; Bůh již není pokládán za bezprostřední a všeřídící příčinu; není chápan jako všemohoucí bytost bezprostředně ovlivňující osudy světa a lidí. Místo toho se přijímá tzv. imanentní transcendentnost Boha, tzn. Boha působícího v lidském nitru nezávisle na jakékoliv činnosti církve. Plno lidí, kteří se vracejí k této nové nábožnosti, neuznávají takové skutečnosti, jako je církevní hierarchie, kněžství, poslušnost náboženským příkazům a zákazům, vědomí hříchu, viny, nutnosti pokání atd.Zatímco pro Spinozu, myslitele ze 17. stol., a také pro mnohé naše současníky je Bůh vnitřní příčinou všech věcí, řečeno jinými slovy: všechny věci i všichni lidé jsou v Bohu, žijí v něm, to ale ještě neznamená, že jsou s ním totožní.Přijetím tedy obrazu Boha bez jeho transcendentního rozměru jsou z lidského vědomí eliminovány takové náboženské pojmy jako: Boží zasahování do osudů lidí a světa, Boží Prozřetelnost, Boží úradky.
  • II. Druhou vlastností onoho proměněného obrazu Boha a víry v něho je jistý návrat starého polyteismu, starého pohanství, jež ochotně přijímá formu postmodernistického polyteismu. Výše citovaný van der Ween připomíná výrok Josepha Brodskeho: „To, že jsme svrhli staré bohy z jejich piedestalu a zbavili je jejich svatyň, neznamená, že bohové přestali existovat. Staří bohové, v dramatech symbolizováni konflikty, dilematy, paradoxy nebo rozpornostmi lidského bytí, v duších dnešních lidí opět ožívají. Ti totiž věří v nejrozmanitější duchovní síly, jež s křesťanstvím nemají pranic společného a jež byly kdysi dávno zobrazovány všemožnými bůžky jako Tyche – Náhoda, Ananke – Neodvratnost, Moira – Osud a též ve všelijaké síly a energie, o nichž mluví spiritismus, astrologie a magie.“Lidé přijímající takový obraz Boha, jej už nevnímají jako jediného a o všem rozhodujícího Stvořitele světa. Stávají se stoupenci mnohobožství, svébytné formy neopohanství, namísto pravé víry v jednoho Boha. Jde o tzv. polyteismus postmodernistický, reprezentovaný oním New Age, jemuž Vatikán věnoval jeden ze svých nedávných dokumentů.Kardinál Paul Poppard, vedoucí kulturní vatikánské sekce, jenž o něm pojednal, při jeho prezentaci prohlásil, že ať už se to někomu líbí, nebo ne, jsme svědky neúprosného boje o lidský rozum a srdce mezi křesťanstvím a novými ideologiemi a kulty. New Age smazává rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením, mezi dobrem a zlem. Tento proud odmítá konfrontaci se smrtí a s utrpením, odmítá pojetí hříchu, a tím způsobem přivádí společnost k její destrukci. Nesnaží se rozumně utvářet budoucnost, ale soustředí se na nesmyslné věštění budoucnosti z hvězd. Evangelium, spolu s jeho podobenstvím o hřivnách, jež člověku ukládá všestranný rozvoj celé jeho osobnosti, nahrazuje tento postmodernistický polyteismus horoskopy a věštbami. Odmítá přitom vykoupení a vyznává panteistické pohroužení se do vesmíru.
  • III. Bůh zde není chápán jako živá osoba, nýbrž jako jakýsi neosobní duch, vnitřní síla, jako vnitřní stimul ponoukající člověka k činnosti, neosobní energie, dynamická síla, která v člověku přebývá, aktivně v něm působí, zcela jej obklopuje a do sebe pojímá. Je třeba zmínit i to, že nemálo současných lidí si Boha představuje zároveň jako neosobního i osobního. Mají za to, že to jsou dvě roviny jeho přirozenosti; když o něm přemýšlí, staví se k němu jako k neosobní skutečnosti, když se k němu modlí, což se jim čas od času stane, vidí v něm osobu.
  • IV. Podle postmodernistického pojetí je Bůh zcela nezobrazitelný. Jde o tvrzení, že Boha vůbec nelze pojmout do jakýchkoliv smyslových nebo intelektuálních představ. Zdá se, že se opět vrací negativní apofaktická teologie charakteristická pro novoplatoniky a jejich přesvědčení, že o Bohu lze říct pouze to, čím nebo kým není, ale už ne to, čím nebo kým je.

Správně chápána sekularizace

Vrátíme-li se k fenoménu sekularizace, ovšem té správně chápané, jež odděluje sacrum od profanum, tj. posvátné od světského, musíme konstatovat, že takto chápaná sekularizace se nestaví vůči křesťanství nepřátelsky.

Oddělení světského od posvátného proběhlo již v první knize Mojžíšově – Genesis. Biblický popis stvoření odnímá hvězdám božský původ, který jim připisovaly starověké civilizace, a veškeré stvoření odevzdává do lidských rukou. Text knihy Genesis představuje významný akt odmytologizování světa a jeho sekularizaci v pravém smyslu tohoto slova. Svět je zde chápan jako světská skutečnost, zbavená božských sil a svěřená člověku do péče. Není mu nepřátelská a už vůbec nestojí výše než on.

A tímto směrem se ubírají celé dějiny spásy. Hmotě, tak opovrhované celou řadou starověkých filozofií, jež v ní viděly původ veškerého zla, se v judeokřesťanském zjevení dostává neobyčejného ocenění. Bůh, Stvořitel hmotného světa, ho sám nazývá dobrým! Kristus, Spasitel světa a všech lidí, Bohočlověk, přijímá lidské hmotné tělo! Tyto pravdy vzbudily u platoniků a později u novoplatoniků zuřivý odpor. Pro ně, kteří jakékoliv spojení Boha s hmotou odmítali, to bylo rouhání a čistý nesmysl.

Křesťanství věří v duchu Ježíšova učení v to, že Bůh akceptuje dočasnost, hmotu i lidské snažení; přikazuje nám rozmnožovat svěřené hřivny a nabádá nás, abychom prosili o chléb vezdejší, denně nám potřebný. Vždyť sám Ježíš zřetelně rozlišuje věci posvátné od světských, když říká: „Co je Božího Bohu, co císařovo císaři.“ Zároveň však zcela zjevně brání to Boží, před císařovou nenasytností. Nesouhlasí s tím, aby císař zaujímal místo na oltáři, osoboval si právo na lidská svědomí a lidské duše, aby rozhodoval o pravdách víry a lidské mravnosti. A právě Kristovým příkladem se máme řídit a jeho slova uchovávat ve svém srdci v dnešních demokratických a pluralistických společenstvích, jejichž zákonodárci se stále častěji osmělují stanovit zákony proti Bohu a proti jeho řádu přirozenému i mravnímu.

Další díly:

Hodnoty evangelia uprostřed proměn světa – 4. díl