V Roszkowe Woli žil zemanský pár Adama a Cecilie Marianny Siedliských. Když se jim narodila 12. 11. 1842 dcera Františka, měli jasno: naša Fanka bude slavná umělkyně, nezkysne přece někde tu mezi Mazurskými jezery. A tak zatímco sousedovic drobotina pískala kudlu, ona dostávala i hodiny hudby či tance. A+C byli liberálové – nebudeme ji k ničemu nutit, ať se sama později rozhodne. Oni se ale pro víru moc nepřetrhli, zato pro Fanynku jo. Však též později napsala, že „Bůh u nás nebyl Pánem.“
Měla docela pech se zdravím – laicky řečeno zní diagnóza – chronické potíže s páteří. Rodiče nešetřili penězi, malá absolvovala okružní jízdu po nejvěhlasnějších evropských sanatoriích, na poplatcích utratili majlant, ale ani za polské zlote si zdraví nekoupíte. Kdo by ale čekal nějakou rozežranou dívčinu, šeredně by se mýlil. Faňula byla odmala v jistém ohledu jaksi jiná než páni rodičové, byla zasažena šípem Kristovy lásky, takže otec se div neospyal, když se mu svěřila, že by chtěla do kláštera a že nemá zájem o šípy Amorovy, jehož luk se on snažil namířit tím nejv(ý)hodnějším směrem. Navíc ji pořád měl před očima jako nějakou primadonu, takže něco tak bláznivého ji hned zatrhl.
Jenže holka, co byla poprvé u 1. sv. přijímání kvůli nemoci až ve dvanácti, když v obrovském zástupu najednou „nic a nikoho neviděla, jen můj nejdražší Ježíš naplnil mé srdce“, nerezignovala. V Cannes, kde zase byla jednou na léčení, složila r. 1864 soukromý slib čistoty a oznámila to otci. Ten viděl, že prohrál. Povedlo se mu ji ještě ukecat, aby zůstala aspoň do jeho smrti doma. Zcela se oddala Bohu a bezesporu i tento její příklad dopomohl otci, aby se krátce před smrtí (1870) obrátil. Nějaký čas pak ještě zůstala doma, aby se pak s rovněž obrácenou máti stala františkánskou terciářkou.
Přes bídný zdravotní stav (byla prakticky upoutána na lůžko) ustavičně básnila o vysněném životě řeholnice. Když jí její zpovědník, o. Leandr Lendzina, nebránil ani nepřesvědčoval, a uložil jí jen se modlit k Bohu odpověď, strávila s křížkem v sepjatých dlaních dny a noci, aby pak najednou pocítila v duši „podivuhodné světlo a odvahu. Odevzdala jsem se mému Bohu, a to ke všemu, co se mnou zamýšlí“.
Založila Kongregaci Sester Nejsvětější Rodiny z Nazaretu (nazaretky). R. 1873 si dojela do Říma pro potvrzení statusu kongregace od Pia IX., aby tak získala jistotu, že to sám Bůh chce toto dílo. V případě veta Kristova náměstka byla ochotna se své myšlenky na místě vzdát. Bůh tomu však chtěl… A tak mohla o dva roky později založit v Římě první klášter nazaretek. V Římě, ježto politické elity nebyly v tehdy rozděleném a neexistujícím Polsku vůči klášterům zrovna nakloněny. Z Fanky se stala Manka – z Františky se stala sestra Marie od Pána Ježíše Dobrého Pastýře – a všechny své zdravím podlomené síly vrhla do práce. A Bůh jí přál, a to tak, že ji uzdravil.
Velkou oporou jí byli dva kněží, jezuita Lanrencot a o. Semenenko, jenž na její žádost sepsal první regule nové kongregace. Jejím posláním je služba ve školách, sirotčincích, útulcích, internátech. Sloužila k morální a náboženské obrodě rodiny a pomáhala přečasto i v hmotném či morálním nedostatku. Sestry měly na starost nejen zdravé, ale i nemocné a nesvéprávné lidi, staraly se o výchovu (zvláště náboženskou) zanedbaných dětí, o samotné matky a v neposlední řadě hájily životy dětí nenarozených. Do praxe uváděly Františčinu – Mariinu představu o životě Svaté Rodiny – životě v lásce, v plnění povinností, odevzdání se zcela Bohu a Jeho vůli. „Ať se tvé srdce stane sebezdokonalováním Nazaretem. Ať se snášením každodenních křížů stane Kalvárií. Ať se zachováváním věrnosti stane Večeřadlem. Ať se díky Duchu adorace, úcty a vděčnosti stane Nebem.“
V letech 1880-1881 konečně mohla otevřít klášter i v Krakově, následovaly Chicago, Paříž, Londýně. Sestry tu pomáhaly exulantům a byly jakýmisi strážkyněmi národního ducha a jazyka v daleké cizině. Když 21. 11. 1902 umírala, zanechala za sebou už 28 fungujících klášterních domů se 347 sestrami. Zanechala za sebou např. i ty sestry, jež r. 1943 nabídly německým okupantům své životy za životy zajatých otců rodin. Stejně jako v případě sv. Maxmiliána i zde Bůh jejich oběť přijal. V r. 2000 je jejich krajan na Petrově stolci beatifikoval. Ji samotnou o jedenáct let dříve. Takže kdy? Správně – r. 1989.