Věta, která mi pomůže myslet na Boha během dne.
Pán Ježíš nás učí, že první a největší přikázání je milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (srov. Mt 22,36-38). Znamená to všechno, oč usiluji, po čem toužím, co dělám, spojit a prožívat s Bohem.
Jak to ale prakticky uskutečnit ve všedním dnu? Jako návod nám může posloužit krásná myšlenka z duchovního deníku Gabriely Bossisové, kde jí Pán Ježíš dává následující radu: „Rozděl si svůj den na tři části. Ráno po probuzení se odevzdej Otci Stvořiteli, který ti dává svého Syna jako pokrm. Po mši svaté se daruj Synu, který je v tobě. Usínej v Duchu Svatém, který je láska.“1
Zkusme si těchto pár vět více rozebrat. Věříme v jednoho Boha. Bůh sám prožívá bohatý vnitřní život a dal se nám poznat jako jednota tří osob: Otec, Syn, Duch Svatý. Bůh je blažený sám v sobě a nic dalšího ke svému štěstí nepotřebuje. Rozhodl se však stvořit svět, aby svou blaženost sdílel s tvorstvem a zejména s člověkem, kterého stvořil pro sebe a ke svému obrazu. Odevzdávat se tedy Otci Stvořiteli znamená děkovat za dar života a s vděčností přijímat každodenní život z jeho ruky. Můžeme také zpytovat svědomí, jak začínám svůj den. Zda myslím jen na pozemské starosti, anebo spojuji své snažení se konečným určením, kterým má být společenství s Bohem v nebi.
Společenství s Bohem bychom mohli vnímat jako něco příliš abstraktního, příliš nejasného, příliš vzdáleného… a podíváme-li se na dějiny izraelského národa, vidíme, že opravdu to byl pro ně nesnadný požadavek. Znova a znova se od Hospodina vzdalovali a proroci je museli znova a znova volat zpět. Bůh však tuto nesnáz velkolepě překročil v tajemství Vtělení – vzdálený Bůh vstoupil mezi lidi. Autor listu Židům to shrnuje: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,1-2). Je to obrovská věc, že Bůh se stal naším bratrem. Mohli jsme s ním mluvit, dívat se na něho, dotknout se ho. A on nejen že k nám promluvil, ale ukázal nám svou lásku až do krajnosti – zcela se za nás vydal na kříži za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění. Dnes se sice našim očím opět skryl, ale jeho slovo k nám promlouvá stále a vírou se můžeme stále na něho dívat i dotýkat, a dokonce ho i přijímat jako pokrm v eucharistii. V deníčku sestry Faustyny si Pán Ježíš stěžuje, že mnozí křesťané ho přijímají jako něco mrtvého, zatímco on je živý pravý Bůh i pravý člověk. I zde zpytujme svědomí, zda věřím v živého Ježíše. Pokud se nám zdá, že tato víra nějak skomírá, prosme Pána, aby naši mysl i srdce rozehřál, abychom mohli spolu s apoštolem Tomášem volat: „Pán můj a Bůh můj“ (Jan 20,28).
Pán Ježíš dobře věděl, že naše cesta víry nebude jednoduchá, vždyť sám říkal, že těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu (srov. Mt 7,14), a proto také nám slíbil dát Ducha Svatého, který nás uschopní k této náročné pouti. Písmo svaté mluví o Duchu Svatém různými slovy: Utěšitel, duch pravdy, duch synovství, duch lásky, duch síly. Když nás Duch Svatý prostoupí, už se nebudeme bát, protože on je Utěšitel, už nebudeme upadat do zmatku, protože on je duch pravdy, už se nebudeme cítit jako sirotci, protože on je duch synovství, už se nebudeme bát vyznat svou víru v Boha, protože v jeho síle budeme schopni s radostí volat: „Ježíš je Pán!“ (1 Kor 12, 3), v síle Ducha Svatého budeme také schopni milovat Boha nadevšechno a bližního jako sebe.
Milí rytíři, tolika lidem se Bůh zdá nudným, i to moje povídání může být nudné, ale Bůh sám nudný není. On je život, plnost života, po němž každý člověk touží, ať už si to uvědomuje nebo ne. Myšlenka, kterou vám předkládám, nám pomůže udržet pozornost na Boží přítomnost v našem životě, abychom vnímali Boží lásku a dokázali na ni každý den odpovídat. Prosme o pomoc Pannu Marii, aby ta, která ve svém srdci uchovávala všechna slova a události spojené s Ježíšem a stále o tom uvažovala, naučila podobně žít i nás.
1 Bossisová Gabriele: On a já, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2015, s. 18.