Úmysl Rytířstva Neposkvrněné na únor:
Aby nás sv. Maxmilián inspiroval svým postojem solidarity v přijímání nemocných a povzbuzování klesajících na duchu, hlásáním Ježíše – pramene života a naděje.
Po přivezení do tábora (28. května 1941) spolu s jinými uvězněnými kněžími byl Otec Kolbe přidělen na práci do komanda „Babice“. To je vesnice, která sousedí s Osvětimí, poslední v této části Malopolska – za touto vesnicí teče řeka Visla a za Vislou začíná Horní Slezsko. V Babicích vězni stavěli ohradu pastviny. Vykopanou hlínu odváželi na kolečkách na určené místo. U každých koleček pracovali dva vězni. Jeden kopal a druhý hlínu odvážel a vysypával. Jeden ze spoluvězňů Otce Maxmiliána v koncentračním táboře Auschwitz (Osvětim) – Henryk Sienkiewicz (č. 2714 – podobnost jména a příjmení s autorem Nobelovy ceny je zcela náhodná), vzpomíná na dramatickou událost, která se tehdy stala:
„Práce byla nad lidské síly, bylo třeba při práci běhat. Kápo zpozoroval, že jsme spolu mluvili a za to jsme dostali deset ran holí, pracovali jsme spolu. Já za to, že jsem ho nazval «Otče», vozil jsem štěrk a Otce Maxmiliána na kolečku jedenkrát a Otec mě musel vozit dvakrát na jednu a na druhou stranu. Esesákům a kápům byla naše práce pro smích. Tak jsme pracovali do pozdních večerních hodin. Tehdy mi Otec řekl: «Heniu, to, co děláme, to je všechno pro Neposkvrněnou. Ať barbaři vědí, že jsme vyznavači Neposkvrněné»”.
Když nás někdo žádá o pomoc, o přijetí nebo solidaritu s člověkem trpícím nebo smutným, často reagujeme otázkou plnou údivu?
Kdo? Já? Ale jak? Co já můžu udělat?
Není potřeba moc. Je to trochu tak, jako v písničce: „citlivé slovo, něžný dotek – to stačí“. Často čtu přednášky, zápisky nebo předválečné články Otce Maxmiliána. Ale – přiznávám – že největší dojem na mě dělají takové vzpomínky spoluvězňů, jak např. Sienkiewicze. Oni si toho nepamatovali moc. Někdy jen jednu věc – „…to, co děláme, to je vše pro Neposkvrněnou…“ – to stačilo místo kázání nebo duchovních cvičení. Ukazuje se, že vůbec není potřeba mnoho slov nebo gest. Stačí citlivé slovo a něžný dotek, abychom přijali nemocného a potěšili smutného. Jako sv. Maxmilián.