Cesta do velehor
O tom, jak byl misionář Jarek přivítán v novém domově.
text: S. M. Anežka Novoměstská OSF
Milé děti, bratři Jarek a Zbyšek se připravují na svoji službu v misii v daleké zemi Peru. Už skoro osm měsíců strávili ve farnostech, kde působí zkušení misionáři. Naučili se od nich spoustu důležitých věcí a opravdově si zamilovali prosté lidi, ke kterým je Pán posílá.
A teď přišel čas, kdy konečně mohou odejít z přímořské nížiny do hor do své nové farnosti v městečku Pariacotto. Zbyšek musí ještě pár dní počkat na bratra Michala, který má dorazit z Polska. Proto se jako první vydává na cestu Jarek. Cestuje nejprve na jih a pak na východ směrem k horám. Krajina kolem je zelená, na polích roste bavlník, papriky a citroníky. Ale brzy zeleň zmizí a objeví se poušť: kamenitá a červeně zbarvená. Na obzoru se zvedají hory. Vůz se blíží k pohoří Andy, jejichž vrcholy sahají až do ohromné výše sedm tisíc metrů. Prašná cesta se zúžila a kolem je pustý kraj. Brzy však auto přejede přes řeku a opět se objeví zeleň. Na dohled je první vesnice a uprostřed se tyčí věž kostela. U něj se Jarek zastaví a ptá se jednoho z místních lidí: „Buenos dias! Je to daleko do Pariacotto?“ „Už jste docela blízko,“ říká muž a ukazuje rukou směrem k horám. „Máte to asi čtyřicet minut tímhle směrem.“ „Muchas gratias!“ odpoví Jarek s úsměvem a pokračuje dál.
Po cestě projíždí malé vesničky, až se před ním za jednou ostrou zatáčkou vynoří městečko. Je v cíli své cesty. Z pootevřených dveří chudých domků překvapeně vykukují sluncem opálené obličeje. Jarek v nich může číst: „Co tu dělá ta bledá tvář?“ Cítí se trošku nesvůj, ale v srdci má pokoj. Ví, že sem přijel pomáhat všem těmto lidem. Jistě se jim podaří najít společnou řeč.
Vejde do místního kostelíka, který je prázdný. Věčné světlo zhasnuté a oltáře bez pláten. Poznává, že jeho prvním úkolem bude přinést znovu světlo našeho Pána do této farnosti. Hned vedle kostela nachází farní dům se zahradou. „Bude potřeba ho uklidit a upravit,“ přemýšlí a moc se těší, až přijede Zbyšek s Michalem.
Jarek přijel chudý mezi chudé lidi. Nemá tu ani nic k jídlu. „Co budu dělat?“ říká si. V tu chvíli přichází jedna žena z farnosti. V ruce nese bylinky ze zahrady a uvaří mu výborný čaj. Pak běží do města koupit dvě vejce a připraví mu je spolu s čerstvou zeleninou. Chutnají výtečně! Když se jí Jarek ptá, jestli má dost jídla i pro sebe, odpoví: „Jestliže je jídlo pro jednoho, jistě se najde i pro dva nebo tři. Pán Bůh se jistě postará!“ Jarek je překvapený štědrostí a pevnou vírou té ženy. Brzy přicházejí další lidé, i z okolních vesnic v horách. „Tolik jsme se na vás těšili,“ opakují. „Přijdete k nám sloužit mši svatou?“ Jarek jim to rád slíbí.
Když se večer modlí u otevřeného okna fary, zaslechne hudbu. Doléhá sem z náměstí, kde malá skupinka mladých zpívá s kytarou a dalšími nástroji. Hrají písničky typické pro obyvatele And. Je to jejich přivítání pro něj. Po celou noc mu pak jejich hudba zní v srdci…
Milé děti, když Bůh někoho posílá do služby, stará se o něj, aby mohl své poslání zvládnout. Podobně, jako se postaral o bratra Jarka: poslal mu do cesty dobré lidi. Když se snažíme dělat, co chce Pán, můžeme se spolehnout na jeho starostlivou péči o nás.